ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2180.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2180/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ČEZ, a. s, se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, IČO: 45274649, zastoupené Univ. Priv. Prof. JUDr. Jaroslavem Fenykem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti žalovanému Land Oberösterreich (Země Horní Rakousko) , se sídlem v Linzi, Klosterstrasse 7, zastoupenému Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 265/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 5 Co 2392/2007-28, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Šípa.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost „zdržet se podávání zdržovacích žalob proti žalobci, kterými by se domáhal ukončení, přerušení, omezení nebo změny provozu jaderné elektrárny Temelín, povoleného kolaudačním rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního úřadu ze dne 2. 11. 2006, č. j. KUJCK 24834/2005 OUPI/63, a rozhodnutími Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 11. 10. 2004, č. j. 19172/2004 a 19173/2004, jakož i vedení řízení o takových žalobách“, případně povinnost „strpět provoz jaderné elektrárny Temelín povolený kolaudačním rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního úřadu ze dne 2. 11. 2006, č. j. KUJCK 24834/2005 OUPI/63, a rozhodnutími Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 11. 10. 2004, č. j. 19172/2004 a 19173/2004“, případně určení, že „žalobce je oprávněn provozovat jadernou elektrárnu Temelín v souladu s kolaudačním rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního úřadu ze dne 2. 11. 2006, č. j. KUJCK 24834/2005 OUPI/63, a rozhodnutími Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 11. 10. 2004, č. j. 19172/2004 a 19173/2004“.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. září 2007, č. j. 33 C 265/2007-18, ve výroku I. zastavil řízení v nadepsané věci a ve výrocích II. - III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Soud prvního stupně dospěl k názoru, že není dána pravomoc českých soudů projednat a rozhodnout spor, neboť se nejedná o spor, jehož předmětem je věcné právo k nemovitostem ve smyslu čl. 22 odst. 1 Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úřední věstník Evropské Unie L 012, 16. 1. 2001, s. 0001 – 0023, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 19, svazek 04, s. 42 – 64) - (dále jen ,,nařízení Brusel I.“), a pravomoc českého soudu nelze dovodit ani na základě jiného článku citovaného nařízení. Podávání žalob na zdržení se zásahů do provozu jaderné elektrárny totiž podle soudu prvního stupně nelze chápat jako zásah do vlastnického práva žalobce podle §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 5 Co 2392/2007-28, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I. usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení připomněl, že ,,řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 nařízení Brusel I. (dříve čl. 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy) nelze vykládat tak, že zahrnují všechna řízení týkající se věcných práv k nemovitostem. Vyloučeny jsou např. řízení týkající se žalob na náhradu škody a řízení směřující k zabránění imisím. Zde sice také nepochybně dochází k zásahu do věcného práva k nemovitosti, ale pouze zprostředkovaně. Stejně tak žaloby na zdržení se žalob, jimiž má být docíleno ukončení provozu jaderné elektrárny Temelín, souvisí s věcným právem k nemovitosti jen zprostředkovaně. To platí i pro další žalobní petity, vymezené žalobkyní, a to pro žalobu na uložení povinnosti strpět provoz jaderné elektrárny Temelín a žalobu na určení, že žalobkyně je oprávněna provozovat tuto jadernou elektrárnu. Žalobkyně totiž ani netvrdila, že by žalovaný zpochybnil její věcné právo k nemovitosti (jaderné elektrárně) a jeho obsah nebo rozsah. Žalovaný pouze zpochybňuje způsob využití této nemovitosti. Článek 22 odst. 1 nařízení Brusel I. je třeba vykládat restriktivně, proto do něj mohou být zahrnuty výhradně jen žaloby, které jsou založeny na věcném právu, nikoliv jen ty, které s ním mají nějakou zprostředkovanou spojitost. Na základě této argumentace dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že není dána „mezinárodní pravomoc“ českých soudů k projednání a rozhodnutí věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že jednání směřující k omezení oprávnění vlastníka věc užívat představuje zásah do jejích práv, neboť vlastník nemůže vykonávat své panství nad věcí, pokud nemůže užívat věc. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu Soudního dvora Evropské unie, když vyšel z rozhodnutí vztahujících se na jiné skutkové situace. Je přesvědčena, že předmětnou věc je třeba řešit podle pravidel českého práva, a nesouhlasí tudíž se závěrem odvolacího soudu, podle nějž není důvod k tomu, aby věc rozhodl soud místa polohy nemovitosti. Ba naopak má za to, že je českou právnickou osobou, domáhá se ochrany vlastnického práva k věci umístěné na území České republiky a nemovitá věc vznikla a je provozována na základě rozhodnutí tuzemských orgánů, pak jsou zde lepší předpoklady pro rozhodnutí českého soudu než soudu jiného členského státu. Dále uplatňuje dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Poukázala na to, že mezinárodní příslušnost českého soudu mohla být také založena také podle čl. 24 nařízení Brusel I., neboť žalovaný nevznesl námitku nepříslušnosti soudu. Nalézací soudy by však musely žalovanému alespoň doručit žalobu, což neučinily. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud případně předložil věc k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, bude-li mít pochybnosti o výkladu článku 22 nařízení. Předběžné otázky vymezil takto: a) má být pojem ,,věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 nařízení Brusel I. vykládán tak, že zahrnuje právo provozovat žalobcem vlastněné, úředně schválené zařízení? b) pokud ano, má být pojem ,,řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ vykládán tak, že zahrnuje i řízení o žalobách, kdy se žalobce z jednoho členského státu domáhá zdržení se zasahování do provozu žalobcova úředně povoleného zařízení ze strany žalovaného?
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí nalézacích soudů za správná. Poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. května 2006 ve věci sp. zn. C – 343/04 mezi týmiž účastníky, kde byl přijat závěr, že řízení zahájená u rakouského soudu na zdržení se imisí nespadají do rozsahu čl. 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy (dnes čl. 22 odst. 1 nařízení Brusel I.). Pokud tedy žalovaný podává žaloby na zdržení se neoprávněných zásahů do výkonu svého vlastnického práva, jedná se uplatnění jeho subjektivního práva, nikoliv o zásah do výkonu práv žalobkyně. Žalovaný má za to, že předběžné otázky navrhnuté žalobkyní k předložení Soudnímu dvoru Evropské unie již byly v jeho judikatuře vyjasněny a mezinárodní příslušnost soudů v České republice k projednání a rozhodnutí věci není dána.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. listopadu 2007 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Nedostatek pravomoci soudu má za následek zastavení řízení; v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů neobsahuje rozhodnutí soudu uvedení, kterému orgánu věc postupuje (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 670).
Nalézací soudy se správně před meritorním projednáním návrhu žalobkyně zabývaly posouzením, zda je ve smyslu nařízení Brusel I. dána k projednání a rozhodnutí o návrhu žalobkyně mezinárodní příslušnost českých soudů a jejich závěry jsou ve svém důsledku správné.
Podle článku 1 bodu 1. nařízení Brusel I. se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.
Podle článku 3 bodu 1. nařízení Brusel I. osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovaný pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
Podle bodu 5 preambule nařízení Brusel I. dne 27. září 1968 členské státy podle čl. 293 čtvrté odrážky Smlouvy, uzavřely Bruselskou úmluvu o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve znění úmluv o přistoupení nových členských státu k této úmluvě.
Podle článku 68 bodu 1. a 2. nařízení Brusel I. toto nařízení nahrazuje mezi členskými státy Bruselskou úmluvu kromě případů, kdy se jedná o území členských států, která spadají do územní působnosti uvedené úmluvy a která jsou z tohoto nařízení vyloučena v souladu s článkem 299 Smlouvy. V rozsahu, v jaké toto nařízení nahrazuje mezi členskými státy ustanovení Bruselské úmluvy, se jakýkoliv odkaz na úmluvu považuje za odkaz na toto nařízení.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolatelka namítá, že soudy nesprávně vyložily článek 22 nařízení Brusel I., neboť měly dospět k závěru, že uvedené ustanovení zakládá mezinárodní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána.
Tato námitka není důvodná.
Podle článku 22 bodu 1. nařízení Brusel I. bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Nalézací soudy při formulaci svých závěrů vyšly ze závěrů formulovaných Evropským soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 18. května 2006 ve věci C 343/04, vydaným v řízení týkajících se týchž účastníků, jenž se vztahoval k výkladu článku 16 tzv. Bruselské úmluvy.
Podle článku 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy (jenž je svým zněním a obsahem shodným s článkem 22 bod 1 nařízení Brusel I.) bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Ve věci C 343/04 Evropský soudní dvůr vyložil, že ustanovení článku 16 odst. 1 Bruselské úmluvy představuje výjimku z obecných pravidel této úmluvy o příslušnosti, která nesmí být vykládána v širším smyslu, než vyžaduje jejich účel. Článek 16 odst. 1 písm. a) Úmluvy nedopadá na všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze na takové žaloby, které spadají do působnosti Bruselské úmluvy a zároveň směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení. Oproti tomu, i když základ žaloby, případně preventivní, na zabránění imisím, spočívá v zásahu do věcného práva k nemovitosti, nepředstavuje taková žaloba spor, jehož předmětem je věcné právo k nemovitosti, neboť věcná povaha tohoto práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, mají v tomto kontextu pouze zprostředkovaný význam. Tato věcná povaha dotčeného práva a skutečnost, že se jedná o nemovitost, nemá tedy určující vliv na podobu sporu v původním řízení, který by nebyl zásadně odlišný, kdyby právo, jehož ochrana je zajišťována proti namítaným imisím, mělo odlišnou povahu, jako například právo na fyzickou integritu nebo právo k věci movité. V podstatě účelem takových žalob je, aby bylo nařízeno, že osoba, která je původcem prokázaného nebo potenciálního zásahu do práva, zejména jelikož nedodržuje běžné obecně uznávané technologické standardy, musí tento zásah ukončit. Důvody související s řádným výkonem spravedlnosti, na kterých je založen uvedený článek 16 odst. 1 písm. a), nenaleznou v případě takové žaloby uplatnění, a nebrání tedy tomu, aby tato žaloba zůstala mimo rozsah působnosti tohoto ustanovení (k tomu srovnej body 26 – 27, 30 – 31 a 34 – 35 a výrok rozsudku).
Takto formulované zásady se plně prosadí i v souzené věci. Žalobou totiž není uplatněn nárok spadající pod článek 22 nařízení Brusel I. Předmětem sporu není samotné věcné právo k nemovitosti – v daném případě právo vlastnické. Mezi účastníky není otázka vlastnického práva v žádném ohledu sporná (právě naopak) a uplatněnými žalobními požadavky – jak vyplývá z žalobních tvrzení a formulace žalobního návrhu – se žalobkyně domáhá, aby rozhodnutím soudu byla žalovanému uložena v zásadě povinnost respektovat výkon práv žalobkyně ve vztahu k provozu jaderné elektrárny Temelín. Smyslem žaloby žalobkyně je dosáhnout rozhodnutí, jehož faktickým důsledkem bude nerušený provoz uvedené jaderné elektrárny, neboť podle žalobních tvrzení žalovaný činí faktické kroky, které mají provozu elektrárny a důsledkům z toho plynoucím zabránit, a to zejména s ohledem na tvrzenou imisní činnost žalobkyně. Sama žalobkyně v žalobě ostatně opakovaně tvrdí a zdůrazňuje, že její žalobní požadavek je odrazem rušebního jednání, ve vztahu ke kterému se domáhá ochrany prostřednictvím negatorní žaloby. Z „procesní opatrnosti a pouze pro případ“, že by soud dospěl k závěru, že v daném případě ze strany žalovaného nejde o rušební čin a dosud nedošlo k porušení práva žalobkyně na pokojné provozování jaderné elektrárny Temelín, se žalobkyně domáhá třetí eventuální částí žalobního návrhu určovacího výroku, jímž bude postaveno najisto, že žalobkyně je oprávněna jadernou elektrárnu Temelín provozovat v souladu s příslušnými povoleními.
Dovolací soud se tímto shoduje se závěry nalézacích soudů, že žalobkyní uplatněný nárok nespadá pod vymezení věcného práva v pojetí předvídaného článkem 22 nařízení Brusel I., a tímto článkem tedy mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích není založena. Z tohoto důvodu proto také dovolací soud nepovažoval za nutné požádat Evropský soudní dvůr o rozhodnutí v předběžných otázkách formulovaných žalobkyní. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř tedy není dán.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu tvrzené vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka dále namítá, že mezinárodní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána, mohla být založena v intencích článku 24 nařízení Brusel I., čímž se však soudy v průběhu řízení nezabývaly.
Podle článku 24 nařízení Brusel I. není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže žalovaný v řízení učiní nějaký úkon. To neplatí, pokud žalovaný učiní úkon jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
Dovolací soud v usnesení ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2009, pod pořadovým č. 14, vyložil, že příslušnost procesního soudu posuzovaná v režimu nařízení Brusel I. může být založena postupem podle článku 24 tohoto nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu.
Dovolací soud je ve shodě s dovolatelkou potud, že nalézací soudy pochybily, jestliže v průběhu řízení nedoručily žalovanému žalobu, a nezabývaly se tak možným založením mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích v režimu článku 24 nařízení Brusel I.
Dovolací soud pokynem ze dne 14. března 2008 po předložení věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s tím, že je třeba rozhodnutí nalézacích soudů doručit žalovanému společně se žalobou.
Na základě tohoto pokynu soud prvního stupně žalovanému doručil žalobu dne 5. září 2008. Prvním procesním úkonem žalovaného věci pak bylo vyjádření žalovaného k žalobě a k dovolání ze dne 25. března 2009, prostřednictvím kterého jednoznačně vyjádřil nedostatek mezinárodní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Za této situace by zrušení napadených rozhodnutí nalézacích soudů z důvodu, že v průběhu řízení nedoručily žalobu žalovanému, a zatížily tak řízení vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo v rozporu s principem ekonomie řízení a představovalo ryze formální postup, neboť s ohledem na výše uvedené a obsah vyjádření žalovaného k žalobě by v dalším řízení nalézací soudy nemohly dospět k jinému závěru, než že mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu článku 24 nařízení Brusel I. dána není.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4.500,- Kč
[odměna určená podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 ve spojení s ustanovením §13 odst. 1, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., účinnou od 1. března 2012, kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)].
Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. a), k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.100,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.100,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost uložená tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu