ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.222.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 222/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Š. , bytem v H. n. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti žalovaným: 1) J. H. , bytem tamtéž, 2) A. H. , bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, o ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 357/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 19. května 2011, č. j. 12 Co 145/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Přerově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 15 C 357/2009-55, ve výroku I. zastavil řízení v části, kterou se žalobci domáhali oplocení pozemku parc. č. 183/1, zahrady, v katastrálním území V. u H. n. B. a obci H. n. B. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku III. soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zdržet se výkopových prací, terénních prací a uskladňování stavební suti na části předmětného pozemku, vymezené v tomto výroku. V tomtéž výroku dále uložil povinnost žalovaným odstranit z vymezené části předmětného pozemku navezenou zeminu a stavební suť a také odstranit výkop nacházející se na pozemku parc. č. 182, v katastrálním území V. u H. n. B., obci H. n. B. a tento ve výroku soudu specifikovaný výkop vyrovnat do úrovně po násep domu, nacházejícího se na tomto pozemku, a předmětný pozemek určeným způsobem sesvahovat. Ve výrocích II. a IV. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 12 Co 145/2011-80, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. května 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky „míry a přípustnosti zasahování nalézacích soudů do správních řízení, konkrétně pak ukládání soudem povinnosti stavebníkovi v průběhu výstavby a stavebního řízení a nařizování terénních úprav a úprav jsoucích v rozporu s realizací stavby, které je realizováno v souladu se schválenou projektovou dokumentací“, resp. zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu zakládá nutnost „v daném sporu vyřešit pravomoc resp. rozsah pravomoci nalézacích soudů zasahovat do výstavby zejména pak povolované ve správních či jiných řízeních a realizované dle platných norem“.
Řešení těchto otázek zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá.
Na otázce pravomoci soudů k zásahům do správních řízení v podobě ukládání povinností stavebníkovi v průběhu výstavby a stavebního řízení totiž není rozhodnutí nalézacích soudů založeno. Pro rozhodnutí o nároku žalobce totiž nebyla podstatná otázka vztahu soudního a správního řízení, ale otázka ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu, kterou žalobce učinil předmětem řízení. Pro posouzení důvodnosti nároku tak bylo podstatné a stěžejní, zda žalovaní do práva žalobce odpovídajícího věcnému břemenu zasahují či nikoliv. Kladný závěr nalézacích soudů se pak promítl do vyhovění žalobě, jíž se žalobce domáhal ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Nicméně dovolacímu soudu je zřejmé, že vymezenou otázku zásadního právního významu dovolatelé pojí s okolností, že zásah do práva odpovídajícího věcnému břemenu má mít základ ve stavební činností žalovaných, která podléhá správnímu řízení. Ani z tohoto pohledu není rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Nalézací soudy totiž v této souvislosti vyšly ze zjištění, že žalovaní od 31. srpna 2008 provádějí a dosud neukončili stavební práce spojené s novostavbou jejich domu na pozemku parc. č. 183/2. Tuto novostavbu realizují v těsné blízkosti domu, k němuž žalobci svědčí rovněž právo užívání plynoucí z věcného břemene, a dopadá i na pozemek parc. č. 183/1. Novostavba je prováděna již od roku 2000, kdy byla výstavba povolena, ale doposud ji neukončili ani žalovaní jako současní vlastníci nemovitostí, přičemž několikrát byla prodloužena lhůta k dokončení stavby a byly prováděny změny stavby ve stavebním řízení. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní seznámili žalobce s tím, jaká bude po dokončení stavby úprava terénu před novostavbou, tedy zda bude čistička odpadních vod či sklon v užívání pozemku parc. č. 183/1 či jiné terénní úpravy na tomto pozemku žalobci bránit v užívání části tzv. přední zahrady, případně jako dlouho bude žalobci bráněno ve výkonu jeho práva v souvislosti s probíhajícími stavebními úpravami.
Soud dále vyšly ze zjištění, že z rozhodnutí stavebního úřadu ze srpna 2007, jakož ani z výkresové dokumentace, nevyplývají žádné změny v dispozici terénu, tedy úpravy svahu pozemku parc. č. 183/1, ani umístění čističky odpadních vod nad povrchem pozemku a vytvoření stání vozidla v části od místní komunikace pozemku parc. č. 60/17 na začátku přístupové cesty. Žalobce s takovými konkrétními změna povrhu před zahradou seznámen nebyl a ani z rozhodnutí stavebního úřadu žádné takové změny nevyplývají. Žalobce nemá příjezdovou cestu od počátku prací žalovaných (18. září 2008) řádně zajištěnu tak, jak vyplývá z jeho oprávnění z věcného břemene, žalovaní mu neumožňují řádný výkon práva vyplývající z věcného břemene ve směru užívání tzv. přední zahrady a ztěžují žalobci výkon práva ve vztahu k nezahrnutému výkonu, který brání žalobci v příjezdu k domu a který se nachází těsně vedle dom s tím, že tento stav trvá delší dobu, tedy nejméně od 18. září 2008.
Obecný dovolací poukaz žalovaných, že stavbu realizují v souladu se „schválenou projektovou dokumentací“, tak je svým obsahem nepřípustnou kritikou skutkových zjištění, která dovolací soud u dovolání, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat. Jestliže tak nalézací soudy vyšly ze zjištění, že fakticky stavební činnost žalovaných neodpovídá výkresové dokumentaci ani obsahu rozhodnutí stavebního úřadu z roku 2007, je tento závěr pro posouzení přípustnosti dovolání určující. Dovolatelé naopak otázku zásadního právního významu pojí s okolností založenou na odlišném skutkovém zjištění, totiž že stavbu realizují v souladu se schválenou projektovou dokumentací.
Pokud za této situace soudy dospěly k závěru, že je do práva žalobce vyplývajícího z věcného břemene dlouhodobě zasaženo způsobem, jenž opodstatňuje poskytnutí ochrany takovému právu, nelze z pohledu dovolacího přezkumu takovému závěru nic vytknout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. července 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu