ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2378.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2378/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Š. , bytem v Č., zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalovanému Ing. P. Š. , bytem v Č., zastoupenému Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 155/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 27 Co 64/2013-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Františka Novotného.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - východ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 9 C 155/2011-34, ve výroku I. zamítl žalobu na vypořádání společného jmění účastníků a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 4. dubna 2013, č. j. 27 Co 64/2013-62, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že není povinností soudu předvolávat samostatně účastníka řízení k jednání, neboť postačí předvolání jeho právního zástupce. Žalobkyni jako účastnici řízení byl povinen její zástupce o konání jednání informovat, na což by upozorněn v předvolání k jednání. Pokud žalobkyně zůstala v řízení pasivní a znemožnila, aby soud provedl její účastnický výslech, neunesla důkazní břemeno a bylo na místě její žalobu zamítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za formalistické, když vytýká soudu prvního stupně nedostatky při vyrozumění žalobkyně o soudním jednání. Pokud se žalobkyně nedostavila k jednání, sama způsobila, že jí nebylo poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř. a soud mohl projednat věc bez její účasti. Dovolatel poukázal také na to, že žalobkyně nebyla z jednání řádně omluvena. Skutečnost, že žalobkyně nebyla předvolána k účastnickému výslechu, podle dovolatele nezakládá vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tak, jak dovodil odvolací soud.
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně jednal bez přítomnosti žalobkyně a jejího zástupce. Zástupce žalobkyně podle něj nebyl z jednání řádně omluven. Zdravotní obtíže, kvůli kterým se zástupce žalobkyně nemohl dostavit k jednání, ze kterého byl omluven až po jeho skončení, podle lékařské zprávy počaly u zástupce žalobkyně několik dní předem a nebyly náhlé povahy. Ba naopak těmito obtížemi zástupce žalobkyně trpěl dlouhodobě. Nic mu tedy nebránilo, aby se z jednání omluvil. Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, neměl pro něj oporu ve zdravotní dokumentaci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že na straně jejího právního zástupce byla přítomna objektivní překážka, pro kterou se nemohl k jednání dostavit, a to zcela nečekané zhoršení jeho zdravotního stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla tudíž odmítnutí odvolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V daném případě dovolání dovolatele nesplňuje podmínku uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani podmínku řádného vymezení důvodu dovolání.
Rušící rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na určujícím závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro jednání soudu prvního stupně, u kterého došlo k zamítnutí žaloby, neboť nedošlo k naplnění předpokladů podle §101 odst. 3 o. s. ř., aby soud prvního stupně mohl věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti žalobkyně. Odvolací soud totiž uzavřel, že na straně zástupce žalobkyně existovaly důvody a skutečnosti, které odůvodňovaly jeho neúčast u jednání dne 8. listopadu 2012, a pokud soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k tomuto závěru dovolatel neuvádí žádnou otázku procesního práva, kterou by měl dovolací soud ve svém rozhodnutí řešit, neboť jeho nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu spočívá výhradně v odlišném hodnocení zjištěných okolností, z nichž odvolací soud učinil závěr o to, že na straně zástupce žalobkyně existoval takový důvod spočívající ve zhoršení zdravotního stavu, jenž mu neumožňoval se k nařízenému jednání soudu prvního stupně dostavit, resp. svou neúčast před tím jednáním omluvit. Podle názoru dovolatele totiž „zhoršení zdravotního stavu v ranních hodinách dne 8. 11. 2012 nelze považovat za prokázané“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu