ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2716.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2716/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce statutárního města Teplice , se sídlem v Teplicích, Nám. Svobody 2, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovanému A. Š. , bytem v T., zastoupenému JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 2, o určení vlastnického práva k opěrné zdi, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 324/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 17. března 2011, č. j. 9 Co 784/2010-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2011, č. j. 9 Co 784/2010-150, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2010, č. j. 20 C 324/2009-128, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi ,,stabilizující území nad ulicí Č. v T. v části, ve které zeď sousedí s pozemkem žalovaného, v katastrálním území a obci T.“ Ve výroku II. soud prvního stupně zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemků a žalovaný pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, na kterém se nachází dům, a pozemků, zahrada a ostatní plocha, to vše v obci a katastrálním území T.
Z předložených důkazů soud prvního stupně dále zjistil, že opěrná zeď je v katastrální mapě vyznačena na hranici mezi pozemkem (Č. ulice) a pozemkem. Zabýval se historií vzniku opěrné zdi s cílem zjistit, zda opěrná zeď souvisí s nemovitostmi ve vlastnictví žalovaného. Bylo zjištěno, že dům na pozemku (dnes parc.), byl jako součást městského zahradnictví oddělen pěší cestou od navazujících polí. V roce 1895 pak byl zaměřen pozemek (dnes parc.) v souvislosti se vznikem pozemku (dnes parc.), který představoval ulici, „zařezávající“ se do svahu pod zahradnictvím. Dům tedy podle názoru soudu prvního stupně netvoří funkční celek se zahradou na pozemku parc. (dnes parc.), protože zahrada byla vyčleněna až 24 let po výstavbě domu. Zeď na hranicích pozemků (dnes parc.) a parc. (dnes parc.) pak byla „slučkou“ přičleněna k pozemku parc. (dnes parc.), avšak tvořila funkční celek s ulicí nacházející se na pozemku parc. (dnes parc.). Soud prvního stupně dále zjistil, že do roku 1951 byly pozemky parc. (dnes parc.), parc. (dnes parc.) veřejným statkem a dům parc. spolu s pozemkem parc. (dnes parc.) a parc. (dnes parc.) byly ve vlastnictví obce T. Š. V roce 1968 byly tyto nemovitosti ve správě Městského národního výboru v Teplicích a smlouvou registrovanou Státním notářstvím v Teplicích ze dne 11. listopadu 1968 byl dům převeden do vlastnictví právního předchůdce žalovaného, kterému bylo současně zřízeno právo osobního užívání k pozemkům. Při dalších převodech vlastnického práva k těmto nemovitostem byla výslovně vyloučena opěrná zeď s tím, že je ve vlastnictví obce.
Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.“), ve znění účinném v roce 1968, kdy došlo k převodu předmětných nemovitostí na právního předchůdce žalovaného do osobního vlastnictví a do osobního užívání. Právo osobního užívání opěrné zdi však vzniknout nemohlo, protože to občanský zákoník, v tehdy účinném znění, vylučoval. Sám žalovaný se vlastníkem opěrné zdi nemohl stát, neboť tato zeď zůstala národním majetkem ve správě Městského národního výboru Teplice a transformací zákonem č. 172/1991 Sb. pak přešla do vlastnictví obce.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze 17. března 2011, č. j. 9 Co 784/2010-150, změnil výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi, nacházející se na pozemku v části, kde tento pozemek hraničí s pozemky. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože opěrná zeď je ve špatném technickém stavu a ohrožuje provoz na jeho pozemcích. Vyšel však z ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. a ze zjištění, že opěrná zeď zajišťuje stabilitu pozemku, neboť jejím odstraněním by došlo ke znehodnocení tohoto pozemku. Opěrná zeď je součástí pozemku, a není tak způsobilým samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že opěrná zeď přiléhající k pozemku je jeho součástí a jejím vlastníkem je žalovaný jako vlastník tohoto pozemku. Odvolací soud dále uvedl, že ve výroku svého rozsudku nepřekročil návrh žalobce. Má za to, že soud není povinen doslovně přebírat žalobní petit do výroku svého rozhodnutí. V takovém postupu, že soud neuvede ve výroku nadbytečné údaje nebo jinak slovně vyjádří žalobní petit, nelze spatřovat porušení §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř). Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. překročil návrh žalobce. Žalobce totiž v žalobním petitu vymezil polohu předmětné opěrné zdi tak, že se měla nacházet nad Č. ulicí v T., zatímco ve výroku rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že se opěrná zeď nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Pro takový postup neměl odvolací soud podle názoru dovolatele žádnou důkazní oporu, ani nijak neodůvodnil, jak k takové změně žalobního petitu, pojaté do jeho rozhodnutí, dospěl.
Pokud jde o právní posouzení věci, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že bez dalšího dovodil, že musí být opěrná zeď součástí pozemku žalovaného již ze své podstaty a funkce. Odvolací soud přitom nereflektoval historické souvislosti spojené s předmětnými nemovitostmi a opěrnou zdí. Soud prvního stupně – a odvolací soud tento závěr nezpochybnil – vyšel ze skutečnosti, že opěrná zeď byla postavena již kolem roku 1895 v době účinnosti obecného zákoníku občanského. Odvolací soud pochybil, když nezjistil, na kterém z pozemků byla opěrná zeď postavena. Dovolatel se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ze zjištěných důkazů vyplývá, že opěrná zeď má užší spojitost s pozemkem (dnes parc.) ve vlastnictví žalobce, a je tedy jeho součástí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje za správný postup odvolacího soudu při formulaci výroku rozsudku, neboť má za to, že ve výroku bylo vyjádřeno jinými slovy to, co žalobce v řízení požadoval. S odvolacím soudem se žalobce ztotožnil i ohledně právního posouzení věci.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pro rozhodnutí ve věci bylo určující posouzení vlastnického práva k předmětné opěrné zdi.
Podle §120 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku.
Výklad právního režimu opěrných zdí je v soudní praxi ustálený.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněném pod č. 4/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, že součástí pozemku ve smyslu §120 obč. zák. jsou mimo jiné i opěrné zdi.
K závěrům v tomto rozhodnutí vysloveným se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4479 s tím, že opěrná zeď tvoří součást pozemku, ke kterému přiléhá.
Na toto rozhodnutí pak dovolací soud odkázal i ve svém usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , jež poukaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 300/2005 založilo ve skutkové situaci, kdy opěrná zídka byla postavena na pozemku – v daném řízení – žalobkyně a soudy uzavřely, že se tak stala součástí pozemku. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2084/11 (nalus.usoud.cz), když závěry nalézacích soudů shledal správnými.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětná opěrná zeď zajišťuje stabilitu pozemku v k. ú. T. Odstraněním opěrné zdi by došlo v důsledku sesuvů k poškození a znehodnocení pozemku, který je touto opěrnou zdí podepírán. Hlavním smyslem a důvodem existence zdi je opora a ochrana podpíraného pozemku. Uzavřel, že opěrná zeď není věcí v právním smyslu, ale součástí pozemku, který podepírá. Jestliže za této situace ve výroku rozhodnutí určil, že žalovaný je vlastníkem „opěrné zdi, nacházející se na pozemku v části, kde tento pozemek sousedí s pozemky v obci T., katastrální území T.“, nutně je takový závěr podmíněn – v této souvislosti – rozhodným skutkovým zjištěním, že předmětná opěrná zeď se na pozemku skutečně nachází.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. pak tyto závěry odvolacího soudu napadá dovolatel potud, že závěr odvolacího soudu o tom, že opěrná zeď se nachází na pozemku žalovaného, nemá oporu v provedeném dokazování.
Tato námitka je důvodná.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009 – www.nsoud.cz ).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neučinil skutkové zjištění, že by se předmětná zeď nacházela na pozemku ve vlastnictví žalovaného parc. č. 715.
Podle §213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. března 2011, odvolací soud žádné dokazování neprováděl (ať již formou opakování dokazování nebo doplňování dokazování), a není tedy zřejmé, na základě jakého důkazního prostředku či hodnocení dokazování dospěl k závěru, že předmětná opěrná zeď se nachází na pozemku. Ostatně ani sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, co bylo skutkovým podkladem jeho úsudku, že se opěrná zeď na pozemku žalovaného skutečně nachází. Jestliže pak takový závěr byl pro jeho právní posouzení věci určující, byl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn právem, neboť skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, bylo významné pro posouzení věci i z hlediska hmotného práva.
Svým postupem pak ostatně odvolací soud současně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, o který důkaz opřel své stěžejní skutkové zjištění, jímž se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je však rozporné v jeho samotné argumentaci.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku obsáhle popsal povahu a podstatu institutu součásti věci ve smyslu §120 obč. zák. a dovolací soud na tento výklad pro stručnost odkazuje. Správně jeho výklad směřoval k závěru, jednotně přijímanému v odborné literatuře i judikatuře, že součást hlavní věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tedy ani způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 658). Součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co e po právní stránce týká věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přestože odvolací soud vyšel ze závěru, že předmětná opěrná zeď není věci v právním smyslu, ale součástí pozemku, ve výroku svého rozsudku však tuto skutečnost nepromítl, neboť naopak určil vlastnické právo k opěrné zdi jako věci v právním slova smyslu. Ani z tohoto důvodu tak rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát, neboť na straně jedné odvolací soud kategoricky uzavírá, že opěrná zeď není samostatnou věcí v právním smyslu, na straně druhé k ní jako k věci v právním smyslu vlastnické právo jednoznačně a výslovně určuje.
Z hlediska existence naléhavého právního zájmu na požadovanému určení pak dovolací soud dodává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9111 (dále též jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, uveřejněný tamtéž). Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo.
Měl-li odvolací soud pochybnost o tom, jakým způsobem správně vystihnout povahu žalobcem uplatněného nároku tak, aby sporná otázka byla mezi účastníky vyřešena, dovolací soud – vzhledem k dalšímu řízení – podotýká, že i tato otázka je judikaturou konstantě řešena.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6295, vyložil, že „soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti, není samostatnou věcí, nevyhoví. Správnými petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku“. Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz , dovolací soud uzavřel, že „pokud výměníková stanice je součástí domu a že jsou z tohoto důvodu (jakožto vlastníci jednotek v domě vymezených) dovolatelé jejími (spolu)vlastníky, mohou žalovat o určení, že jsou (spolu)vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu“.
Z uvedených rozhodnutí vyplývá zobecňující závěr, že pokud je mezi účastníky spor o to, jaký je vlastnický režim věci, která se stala součástí věci jiné, je nutno formulovat žalobní petit nikoliv toliko na určení vlastnického práva k věci, jež je součástí věcí hlavní, ale na určení vlastnického práva k této věci jako součásti věci hlavní.
V poměrech určení vlastnického práva ke zdi se obdobnou otázkou zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3703, se závěrem, že plochu zdi, o jejímž vlastnictví má soud rozhodnout, by měl žalobce v žalobním návrhu popsat tak, aby byla odlišena od jiných zdí (či jiné části zdi) s tím, že se domáhá určení vlastnictví blíže identifikované zdi, jako součásti jeho blíže označené stavby.
Uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci ve vztahu k opěrné zdi. Uzavřel-li odvolací soud, že opěrná zeď je součástí pozemku, vystihl by – z formálního hlediska – svůj závěr nikoliv určením vlastnického práva žalovaného k opěrné zdi nacházející se na pozemku v k. ú. T., ale určením, že žalovaný je vlastníkem přesně specifikované opěrné zdi jako součásti pozemku v k. ú. T. Takový závěr však odvolací soud nevyslovil a potud je výrok jeho rozsudku a odůvodnění rozsudku rozporné ve své vlastní argumentaci.
Dovolatel také odvolacímu soudu vytýká, že formulací výroku rozsudku odvolací soud překročil žalobní návrh žalobce, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, vyjádřených např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2375, závěrem, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.
V usnesení ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3422/2009, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 10 068, dovolací soud uzavřel, že v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí o určení vlastnictví soud nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají.
V poměrech souzené věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl o určení vlastnického práva k opěrné zdi, nacházející se konkrétním pozemku, ačkoliv umístění zdi na tomto pozemku netvrdil v žalobě ani sám žalobce. Takový postup odvolacího soudu nebyl přípustnou formulační úpravou žalobního návrhu žalobce za situace, kdy umístění opěrné zdi bylo mezi účastníky sporné, a sám žalovaný tvrdil, že opěrná zeď je součástí jiného pozemku než pozemku ve vlastnictví žalovaného.
Tato námitka je důvodná.
Odvolací soud svůj postup odůvodnil poukazem na skutečnost, že „žalobcem navržený výrok je jednoznačný a obecně srozumitelný pouze ve spojení s textem žaloby, přistoupil krajský soud k přesnější formulaci petitu“.
Z obsahu žaloby se podává, že žalobce se domáhal rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že „vlastníkem opěrné zdi, která stabilizuje území nad Č. ulicí v T. v její části, ve které sousedí tato opěrná zeď s pozemkem v k. ú. T. je žalovaný“.
Z žalobních tvrzení obsažených v žalobě se podává tvrzení, že pozemek je ukončen opěrnou zdí, přičemž předmětem sporu je část, která odděluje veřejné komunikace parc. – obě ve vlastnictví žalobce, od pozemku, přičemž „podle katastrální mapy je zeď umístěna na pozemku žalovaného“. Současně pak žalobce uvádí, že „zbývající části opěrné zdi, které ohraničují pozemky ve vlastnictví jiných vlastníků v ul. Č., jejich vlastníci udržují“.
Jestliže se v žalobě objevuje – byť pouze s poukazem na stav podle katastrální mapy – tvrzení o tom, že zeď je umístěna na pozemku žalovaného, není zřejmé, proč se tato skutečnost nepromítá do návrhu rozsudku učiněného žalobcem; ten naopak v žalobním návrhu požaduje určení vlastnického práva ke zdi v její části toliko „sousedící s pozemkem“. Jinými slovy řečeno, žalobce se žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že vlastníkem opěrné zdi v části, ve které tato zeď toliko sousedí s pozemkem, je žalovaný, ačkoliv současně tvrdí, že se zeď má nacházet na pozemku žalovaného.
Soud prvního stupně žalobu zamítl a neučinil zjištění, že opěrná zeď se nachází na pozemku žalovaného, a odvolací soud, který žalobě vyhověl, nezjistil důvod, proč se žalobce domáhá určení vlastnického práva k opěrné zdi pouze v části, ve které zeď sousedí s pozemkem žalobce, ačkoliv sám v žalobě tvrdí, že se má nacházet na pozemku žalovaného, přičemž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že se opěrná zeď má nacházet na pozemku žalovaného. Jestliže žalovaný v této souvislosti důvodně poukazuje na to, že závěr odvolacího soudu o umístění zdi na pozemku žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování a sám tvrdí, že předmětná zeď má být součástí jiného pozemku než pozemku, nelze považovat formulaci rozsudečného výroku odvolacím soudem za postup, kdy soud „použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.“
Tento závěr je s přihlédnutím ke specifickým a individuálním poměrům daného případu odůvodněn též z toho důvodu, že odvolací soud žádné dokazování neprováděl a žalobě žalobce vyhověl z jiných důvodů, než které žalobce uplatňoval v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, což sám také výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl.
Postup formulační úpravy připouštěný v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 909/2003 míří totiž na případy, kdy se jedná toliko o formulační úpravy v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označené povinnosti, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsobu určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak žalovaný v dovolání uplatnil právem.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu