ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2769.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2769/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobce P. V. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, proti žalovaným 1) E. H. M. , bytem v P., a 2) S. M., bytem v P., zastoupeným JUDr. Věrou Pleskotovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 402/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č. j. 55 Co 59/2011-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Pleskotové, advokátky se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 26 C 402/2009-84, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V daném případě žalobce nevymezil v dovolání (žádnou) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, přičemž z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobce uplatnil jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, vycházel-li odvolací soud ze (skutkového) zjištění soudu prvního stupně o tom, že „Mezi účastníky byla sjednána nepojmenovaná smlouva dle ustanovení §51 občanského zákoníku, jejímž předmětem bylo, že žalobce na svém (své) náklady postaví stavbu na pozemku žalovaných pro žalované a žalované (žalovaní) umožní žalobci užívat tuto nemovitost“ , pak žalobcem v dovolání formulovaná právní otázka, že „V daném případě měly soudy toliko posoudit, zda žalobce stavbu stavěl s úmyslem mít ji pro sebe..“ předpokládá jiný skutkový základ věci, než který byl v řízení zjištěn, a již z tohoto důvodu nemohla – s ohledem na §237 odst. 3 o. s. ř. - přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, jímž by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle §137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalobce), podle §11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 4.000,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 903,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.203,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.203,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu