ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2871.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2871/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) J. M. , a b) L. M. , oběma bytem v P., zastoupených Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 22, proti žalovanému Ing. K. Č. B. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33, o odstranění zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 266/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2011, č. j. 58 Co 566/2010-191, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.902,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Štěpána Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Krakovská 22.
Stručné odůvodnění
§243c odst. 2 o. s. ř.:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. srpna 2010, č. j. 27 C 266/2008-132, uložil žalovanému povinnost „ze stěny domu nacházejícím se na parc. v katastrálním území M. S. bezprostředně sousedící s pozemkem v katastrálním území M. S., odstranit kovové ukotvení konstrukce ze skla a kovu, umístěné na pozemku v katastrálním území M. S., a uvést fasádu této stěny do předchozího stavu, zejména tím, že zednicky zapraví otvory ve zdi a zpravená místa opatří barevně shodným nátěrem, a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.“ Navazujícími výroky soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil dle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná zeď je nedílnou součástí domu č. p. 212, jehož spoluvlastníci jsou žalobci a proto byla žalobcům poskytnuta ochrana jejich vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně poukazuje na procesní vady, jež podle jeho názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Tím ovšem dovolatel nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, zaujal a odůvodnil právní názor, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věci, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu, a nezakládá proto přípustnost tzv. nenárokového dovolání.
Pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu k institutu součásti věci, lze odkázat např. již na rozhodnutí publikované pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. na rozsudky dovolacího soudu ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2125/2000, ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 a další.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že předmětná zeď je nedílnou součástí domu ve spoluvlastnictví žalobců, nelze v jeho následně učiněném právně kvalifikačním závěru, vycházejícím z aplikace §127 odst. 1 o. s. ř., v jehož důsledku byl (jako věcně správné rozhodnutí) ve smyslu §219 o. s. ř. potvrzen žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, spatřovat (hmotněprávní) pochybení.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce
2.925,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 se zvýšením odměny za zastupování dvou osob ve smyslu §19a vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, to vše s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 902,25 Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady dovolacího řízení ve výši 3 902,25 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu