ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3837.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3837/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. K. , b) Ing. V. Z. , c) A. Z. , zastoupených JUDr. Zdeňkem Davidem, advokátem se sídlem v Krnově, Albrechtická 812/4, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 46/14, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 160/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2013, č. j. 11 Co 656/2012-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 8 349,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Zdeňka Davida.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 15 C 160/2011-101, ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. července 2012, č. j. 15 C 160/2011-105, ve výroku I. určil, že pozemek parc. č. st. 80, v katastrálním území a obci J. je zatížen věcným břemenem spočívajícím v bezúplatném průchodu, průjezdu a čerpání vody ze studny na tomto pozemku ve prospěch vlastníka domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. st. 449, pozemku parc. č. st. 449, pozemku parc. č. 614/1, pozemku parc. č. 614/2, to vše v katastrálním území a obci J., v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu, který je součástí tohoto rozsudku. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. června 2013, č. j. 11 Co 656/2012-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval otázkou určitosti smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené mezi právními předchůdci účastníků řízení. Odvolací soud podle jeho názoru nepřípadně odkazoval na faktický výkon práva odpovídajícímu věcnému břemeni ze strany žalobců. Tím však podle názoru dovolatele nelze překlenovat nedostatky samostatného smluvního ujednání. Nestačí, pokud je účastníkům jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z textu smlouvy. Věcné břemeno nebylo specifikováno ve smlouvě geometrickým plánem a ani jeho vypracování v roce 2011 neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene nekonvalidovalo. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dovolání nepovažují za důvodné. Upozornili, že vznik věcného břemene je třeba posuzovat podle zákona č. 141/1950 Sb., přičemž podle tohoto zákona bylo věcné břemene vymezeno dostatečně určitě. Poukázali na to, že následně vyhotovený geometrický plán odpovídá rozsahu věcného břemene, tak jak je vymezeno ve smlouvě o jeho zřízení. I kdyby věcné břemene smlouvou nevzniklo, splnili všechny podmínky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané právní otázky.
Dovolatel v dovolání žádným způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel netvrdí, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že se jednání o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel se ani nevymezuje vůči existujícímu konkrétnímu rozhodnutí a nežádá, aby dovolací soud již jednou dovolacím soudem řešenou právní otázku posoudil opětovně a jinak.
Dovolání tak neobsahuje jeho obligatorní náležitost, kterou je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel v dovolání nalézacím soudům toliko vytýká, „že se nijak nezabývaly určitostí vymezeného věcného břemene a pouze odkazovaly na faktický výkon práva odpovídajícímu věcnému břemeni“.
Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že tato námitka není v žádném ohledu důvodná.
Nalézací soudy svůj závěr o určitosti smluvního ujednání o zřízení věcného břemene neopřely o odkaz na faktický výkon práva a v odůvodnění svých rozhodnutí se naopak podrobně zabývaly určitostí vymezeného věcného břemene ve smlouvě ze dne 16. května 1962.
Dovolací soud vychází v této souvislosti z ustálené judikatury potud, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ). V poměrech výkladu smlouvy týkající se věcného břemene a posouzení určitosti ujednání o věcném břemenu dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9319, vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, vyložil, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu (ke shodným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 708) – (v poměrech výkladu obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene akceptoval tato východiska dovolací soud např. v usnesení ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a se zcela jasnými závěry vyložil, na základě jakých úvah a jakých zjištění dospěl k závěru, že smluvní ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu je určité (a tudíž platné); dovolací soud pro stručnost na tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje, přičemž úvahy odvolacího soudu v daném směru v žádném ohledu nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Dovolací argumentace proti těmto závěrům se ostatně omezuje toliko na nijak blíže neodůvodněnou výhradu, že se odvolací soud určitosti „vymezeného věcného břemene ve smlouvě nijak nezabýval“.
Dovolání je svým obsahem jen obecným vyjádřením nesouhlasu dovolatele se závěry, které odvolací soud při výkladu smlouvy přijal, a neuvádí žádnou věcnou oponenturu a argumentaci k názorům odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu