ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4079.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4079/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. E. B. , bytem v P., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované H. L. , bytem v C., zastoupené Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o 673 972,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 228/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 53 Co 429/2010-373, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 53 Co 429/2010-373, vyjma části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 47 351,67,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % p. a. od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % p. a. od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % p. a. od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 9. 2. 2010 a úrokem z prodlení od 10. 2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2010, č. j. 16 C 228/2005-296, ve výroku I., vyjma jeho části, v níž byla žalované uložena povinnosti žalobkyni částku 47 351,67,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % p. a. od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % p. a. od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % p. a. od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 9. 2. 2010 a úrokem z prodlení od 10. 2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, a ve výrocích III., IV. a V., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů, které investovala do nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2010, č. j. 16 C 228/2005-296, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 625 824,-Kč se specifikovaným příslušenstvím. Ve výroku II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 48.148,-Kč s příslušenstvím. Ve výrocích III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníce řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 217 v katastrálním území a obci Babylon, a to žalobkyně v podílu 2/3 a žalovaná 1/3 (dále jen ,,předmětná budova“). Dále bylo zjištěno, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 217, parc. č. st. 418, 64/17, 64/18, 89/1, 93/1, 93/2, 108/2, to vše v katastrálním území a obci Babylon, a to v podílu žalované 2/3 a žalobkyně 1/3 (dále jen ,,předmětné pozemky“). Soud prvního stupně podrobně vyčíslil částky, jejichž vynaložení ze strany žalobkyně bylo prokázáno. V roce 2003 byla žalovaná žalobkyní informována o nutnosti a rozsahu oprav na předmětné budově. Nesouhlasila výslovně se stavbou plotu na předmětných pozemcích a vyjádřila přání, aby mohla předmětné pozemky udržovat sama.
Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla o investicích do předmětné budovy řádně informována a její pozdější nesouhlas je bez významu, protože byla pouze menšinovým spoluvlastníkem. Jako menšinový spoluvlastník však byla přehlasována a pokud s výší nákladů následně nesouhlasila, měla se obrátit na příslušný soud. Pokud šlo o předmětnou budovu, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla žalobkyní informována o záměru provést investice do budovy dopisem ze dne 7. dubna 2003 a žalovanou následně vyjádřený nesouhlas týkající se takto vynaložených investic není relevantní, neboť povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na investicích do společného majetku se odvíjí toliko od jeho možnosti „se k věci vyjádřit“ – jeho souhlas se nevyžaduje.
Naproti tomu ve vztahu k investicím do pozemků soud prvního stupně zdůraznil, že rozhodnutí o vynaložení investic bylo učiněno jednomyslně, když žalovaná byla při tomto rozhodnutí zastoupena žalobkyní na základě plné moci. Žalobkyně v této věci žalovanou mohla zastupovat, neboť neexistuje podle soudu prvního stupně reálný rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Investice, které provedla žalobkyně přes výslovný nesouhlas žalované, soud posoudil jako rozporné s dobrými mravy, proto co do částky 48.148,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 53 Co 429/2010-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV. a V. potvrdil a ve výroku III. týkajícím se náhrady nákladů řízení změnil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V rovině právního posouzení, vycházejícího z aplikace §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), konstatoval, že žalovaná byla informována o nutnosti a rozsahu oprav předmětné budovy a mohla se k nim vyjádřit. Návrh žalované na provedení znaleckého posudku týkajícího se zabudování zakoupeného materiálu do předmětné budovy odvolací soud zamítl, neboť tyto náklady již byly spolehlivě prokázány. Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně předmětných pozemků, neboť žalobkyně jednala zároveň jako zástupkyně žalované, a to do doby, než žalovaná plnou moc odvolala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Zásadní právní význam má podle jejího názoru výklad a obsah pojmu ,,hospodaření se společnou věcí“, a to zejména v souvislosti s vynakládáním investic na společnou věc ze strany jednoho spoluvlastníka bez souhlasu druhého, resp. bez možnosti vyjádření jeho souhlasu či nesouhlasu s vynakládáním investic do společné věci. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně posoudil to, zda byla žalovaná informována žalobkyní jakožto většinovým spoluvlastníkem o investicích do společné věci dostatečně a konkrétně tak, aby mohla vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas. Poukázala na judikaturu dovolacího soudu, podle které musí být menšinový spoluvlastník informován jak o druhu zamýšlené investice, tak i o její výši. I kdyby s investicí souhlasila většina spoluvlastníků, jedná se o neplatný právní úkon, protože menšinovému spoluvlastníku nebyla dána možnost se vyjádřit na základě konkrétních informací ohledně zamýšlené investice. Tento požadavek nebyl splněn. V řízení nebylo prokázáno, že jí žalobkyně sdělila, o jak rozsáhlou investici se bude jednat a jaké náklady s ní budou spojeny. Sama žalobkyně ani v počátečních fázích rekonstrukce předmětné budovy nevěděla, jak rozsáhlé práce budou prováděny. Dovolatelka uvedla, že v řízení vyšlo najevo, že při započetí rekonstrukce nebyla žalobkyní informována. Ačkoliv s nejnutnějšími opravami souhlasila, nebyla nikdy žalobkyní informována o jejich druhu a výši. Nalézací soudy pochybily, pokud neprovedly důkazy, ze kterých vyplývalo, že žalovaná nebyla informována o výši a druhu provedených investic. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za přípustné, protože dovolatelka konkrétně nevymezila, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena nebo která má být posouzena jinak. Podle názoru žalobkyně dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a uplatňuje tutéž argumentaci, kterou již uplatnila v předchozím řízení. Okolnost, zda menšinový spoluvlastník byl nebo nebyl seznámen s rozhodnutím většinového spoluvlastníka, je podle názoru žalobkyně otázkou skutkovou, nelze ji tedy vznést v rámci dovolacího řízení. Dovolatelka byla s výší a druhem investic řádně seznámena, a to v době započetí rekonstrukce, když se dostavila do předmětné budovy. Žalobkyně trvá na tom, že ačkoliv měla plnou moc od dovolatelky, vždy si vyžádala při provádění investic její souhlas.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013. Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a je tudíž i důvodné.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení části vynaložených finančních prostředků jednak ve vztahu k předmětné budově (budově) a jednak ve vztahu k předmětným pozemkům (tj. pozemkům na LV 33). Ve vztahu k nákladům vynaloženým na předmětnou budovu nalézací soudy přisoudily žalobkyni vůči žalované částku 578.472,33 Kč.
Z obsahu dovolání a dovolací argumentace žalované se podává, že vyjadřuje nesouhlas výhradně s takto uloženou platební povinností, neboť ve vztahu k povinnosti podílet se na investicích do předmětných pozemků dovolání žalované neobsahuje žádnou argumentaci, dovolatelka se závěry nalézacích soudů v tomto směru žádným způsobem nepolemizuje a kritice podrobuje výhradně jejich závěry vztahující se k investicím do domu.
Jestliže tedy rozsudky nalézacích soudů byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 625.824,- Kč s příslušenstvím a na investice do předmětné budovy připadá částka 578.472,33 Kč, ve zbývajícím rozsahu představovaném částkou 47.351,67 Kč není rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno, a není tak ani předmětem přezkumu dovolacím soudem. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání do této části by ani nebylo objektivně přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Předmětem dovolacího přezkumu tak byla částka 57. 472,33 Kč s příslušenstvím.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k nákladům vynaloženým na budovu založeno na závěru, že žalovaná je povinna podílet se na takto vynaložených nákladech podle ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně informovala žalovanou o úmyslu provést investice do předmětné budovy, resp. dopisem ze dne 7. dubna 2003 žalovanou informovala o nutnosti a předpokládaném rozsahu oprav. Podíl žalované na takto vynaložených nákladech je pak dán velikostí jejího spoluvlastnického podílu.
Obrana proti takto založenému nároku byla založena na tvrzení, že postup podle §139 odst. 2 obč. zák. nepřichází do úvahy, neboť žalovaná nebyla informována o druhu a výši nákladů, které měla žalobkyně – jako většinová spoluvlastnice - v úmyslu vynaložit. V takovém případě by se nárok žalobkyně mohl opírat toliko o ustanovení upravující institut bezdůvodného obohacení.
Řešení povinnosti spoluvlastníka podílet se na nákladech vynaložených na společnou věc druhým spoluvlastníkem je v judikatuře dovolacího soudu již ustáleno, odvolací soud však tyto závěry ve svém rozhodnutí nerespektoval.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 583, vyložil, že rozhodnutí o tom, náklad jakého druhu a v jaké výši má být vynaložen do společné věci, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodnutí podle §139 obč. zák. a povinnost menšinového spoluvlastníka přispět na náklady vynaložené do společné věci podle velikosti svého podílu předpokládá, že menšinový spoluvlastník byl ostatními spoluvlastníky seznámen se záměrem vynaložení nákladů jakého druhu a v jaké výši a vyjádřil se k nim; v opačném případě nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. a v takovém případě přichází v úvahu povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na vynaložených nákladech z titulu bezdůvodného obohacení.
Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny musí být menšinovému spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši) ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud s investicí nesouhlasí, pak rozhodne-li o ní většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, je menšinový spoluvlastník povinen podle velikosti svého podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povinnost vyplývající pro něj z §137 odst. 1 obč. zák. To znamená, že ve vztahu k němu vzniklo investujícímu spoluvlastníku majetkové právo z tohoto ustanovení vyplývající, přičemž toto právo vzniklo vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu, a to bez ohledu na to, zda šlo o investice na nezbytné opravy nebo údržbu nebo investice na nikoli nezbytné opravy nebo úpravy. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 dost. 2 obč. zák. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon a menšinovému spoluvlastníku by vznikla povinnost vydat investujícímu spoluvlastníku, pokud by šlo o investici na nutné opravy nebo údržbu bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 a §456 obč. zák.). Jeho výše by byla dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci, přičemž povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu. Pokud by šlo o jiné investice než nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu.
Závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 599/99 pak Nejvyšší soud akceptoval v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 do 3766/2011, uveřejněném pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V uvedeném rozhodnutí dospěl mimo jiné ke shrnujícímu závěru, podle kterého souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.
Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.
Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu ustanovení§139 odst. 2 obč. zák. ohledně investic do společné věci uvažovaných většinovým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že menšinový spoluvlastník bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Splnění této skutečnosti z hlediska konkretizace zamýšlených nákladů a jejich výše je nutno posuzovat vždy v poměrech konkrétních případu. S přihlédnutím k šíři možných investic do společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností. Splnění uvedené povinnosti většinového spoluvlastníka může být podle okolností konkrétního případu založeno i způsobem, který nemusí charakterizovat všechny možné okolnosti vztahující se k investicím (zvláště tam, kde jejich rozsah a výše závisí na okolnostech, které před realizací investičního záměru nelze vždy v celkovém rozsahu odhadnout a přesně vyčíslit nebo kde celkový rozsah závisí na postupném uskutečňování jednotlivých dílčích opatření a postupů), nicméně musí být tento záměr většinového spoluvlastníka konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic (tj. o tom, o jaké investice do společné věci bude potřeba provést), kterou lze předpokládat.
Obdobně to platí i pro informaci o výši nákladů, které si realizace investičního záměru vyžádá. Dovolací soud v daném směru zdůrazňuje, že naprosto přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměr a prováděním investic spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu realizovatelné, a to zvláště tam, kde se má jednat o investice či náklady rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich provádění. To však neznamená, že by menšinový spoluvlastník neměl být informován o výši nákladů, a to tím spíše tam, kde lze předpokládat, že půjde o náklady vysoké. Je totiž nepochybné, že i jednotlivé investice či náklady vynaložené na společnou věc mohou být realizovány postupy v odlišných cenových relacích v závislosti např. na použitém materiálu či zvolených technologických postupech a menšinový spoluvlastník má právo být o objektivně předpokládaných nákladech informován.
Tento požadavek na informovanost o druhu a výši nákladů je vyjádřením skutečnosti, že teprve jeho naplnění umožní menšinovému spoluvlastníku k takovému záměru zaujmout konkrétní stanovisko v podobě jeho akceptace či odmítnutí s konkrétními výhradami proti uvažovanému záměru (např. v podobě nedostatku finančních prostředků k úhradě odpovídající výše nákladů na menšinového spoluvlastníka připadajících nebo v podobě jiného návrhu na řešení uvažovaných investic), případně zvážení možnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Splnění či nesplnění uvedených požadavků ze strany většinového spoluvlastníka je vždy založeno na úvaze soudu s přihlédnutím k individuálním okolnostem a tento závěr by dovolací soud mohl přezkoumat tam, kde by se jednalo o úvahu zjevně nepřiměřenou, která by uvedené požadavky nezohlednila a nerespektovala.
Tam, kde záměr většinového spoluvlastníka bude tyto požadavky splňovat, bude následné rozhodnutí takového spoluvlastníka rozhodnutím majícím oporu v §139 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu při absenci uvedeného požadavku určitosti na druh a výši uvažovaných nákladů nepůjde o rozhodnutí založené na §139 odst. 2 obč. zák., ale případné vynaložení nákladů může založit většinovému spoluvlastníku právo domáhat se menšinovém spoluvlastníku vydání bezdůvodného obohacení.
V poměrech se souzené věci se tyto závěry prosadí potud, že nelze uzavřít, že by rozhodnutí žalobkyně jako většinové spoluvlastnice bylo podřaditelné ustanovení §139 odst. 2 obč. zák.
Z hlediska dovolacího přezkumu dovolací soud především předesílá, že pro posouzení věci jsou bezcenné ty námitky žalované, jimiž zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů a jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud je tak v daném případě vázán skutkovými zjištěními, z nich je povinen při přezkumu právních závěrů vycházet.
V předmětné věci se tento závěr prosadí především ve vztahu k těm dovolacím námitkám, jimiž žalovaná zpochybňuje, že obdržela dopis ze dne 7. dubna 2003, prostřednictvím kterého ji žalobkyně informovala o rozsahu zamýšlených investic. Odvolací soud učinil z uvedeného dopisu skutkové zjištění, že žalobkyně informovala žalovanou o tom, že „na nemovitosti B. je zapotřebí učinit zásadní opravy, které se týkají zejména výměny střešní krytiny, výměny oken, opravy ústředního topení a že jakmile se zahájí tyto opravy, mohou vzniknout další s tím související opravy, jako např. rozvod vody, kanalizace, elektřiny a další“.
S přihlédnutím k povaze uvažovaných nákladů a investic, jež v daném případě spočívaly v rekonstrukčních, zejména stavebních, pracech týkajících se budovy, nepovažuje dovolací soud závěr o tom, že obsah tohoto dopisu lze považovat za informaci o druhu uvažovaných nákladů, za zjevně nepřiměřený. Z obsahu uvedeného dopisu a daného skutkového zjištění vyplývá konkrétní podoba jednotlivých kroků, které si rekonstrukce objektu vyžádala.
Pro úplnost pak dovolací soud doplňuje, aniž by v daném směru jakkoliv předjímal, zda se uvedený poukaz může promítnout i v souzené věci, že v poměrech každého obdobného sporu je pak nutno posuzovat, zda skutečně vynaložené náklady jsou těmi, o kterých byl menšinový spoluvlastník informován jako o nákladech uvažovaných a předpokládaných či možných. Pokud by tomu tak nebylo, je zřejmé, že náhrada takových nákladů nepodléhá režimu §137 odst. 1 a §139 odst. 2 obč. zák., ale bylo by možno uvažovat u menšinového spoluvlastníka případně o vydání bezdůvodného obohacení. Obdobně pak soud musí vždy zvážit, zda vynaložené finanční prostředky představují skutečně platby na investice, opravu, úpravu či údržbu společné věci, protože v režimu §139 odst. 2 obč. zák. lze uvažovat pouze o náhradě těch nákladů, které lze podřadit pod pojem hospodaření se společnou věcí.
Dovolací soud se tedy neztotožnil s těmi dovolacími námitkami, prostřednictvím kterých dovolatelka namítala, že nebyla informována o druhu zamýšlených investic. Naproti tomu je důvodná argumentace dovolatelky, že nebyla žádným způsobem informována o možné výši nákladů, které si rekonstrukce objektu vyžádá.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž žádným způsobem nepodává, že by se odvolací soud při aplikovatelnosti §139 odst. 2 obč. zák. zabýval posouzením, zda žalovaná byla informována i o možné výši investic, kterou si předpokládaná rekonstrukční činnost na budově vyžádá.
Odvolací soud se v daném směru omezil na konstatování, že žalobkyně informovala žalovanou o rozsahu předpokládaných oprav budovy, neučinil však zjištění, že by součástí předestřeného záměru bylo i sdělení o výši investice. Jestliže za této situace dospěl k závěru o aplikovatelnosti §139 odst. 2 obč. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Ostatně již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná výslovně poukazovala na to, že nebyla žalobkyní informována o výši investic; s touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal pouze tak, že z dopisu ze dne 7. dubna 2003 vzhledem k uvedení předpokládaného rozsahu investic „bylo možné dovodit, že půjde o investice v řádu statisíců korun“. Již tento závěr odvolacího soudu dokládá, že obsahem tohoto dopisu nebylo sdělení o možné výši investic, neboť odvolací soud toliko usuzoval na jejich možnou výši toliko z druhového výčtu předpokládaných rekonstrukčních činností. Úvaha odvolacího soudu ostatně neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace, neboť odvolací soud naznačuje, že žalovaná mohla odhadnout, v jaké výši lze na výši investicí usuzovat, a to v řádu statisíců korun, ačkoliv podle zjištění odvolacího soudu se jednalo o investice v částce 1.786 626,50 Kč. Již vzhledem k takové výši nákladů nemá dovolací soud pochybnost o tom, že v daném případě aplikovatelnost §139 odst. 2 obč. zák. vyžadovala, aby žalovaná byla informována nejenom o druhu předpokládaných nákladů, ale také o jejich výši.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu uvedeném ve výrokové části rozsudku - zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil – opětovně v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu