ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4103.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4103/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobkyně M. M. , bytem v K., H. 433, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovaným 1) P. Š. , bytem v B., P. 454/7, zastoupenému JUDr. Zuzanou Beťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, 2) nezl. P. Š. , bytem v B., P. 454/7, zastoupenému opatrovníkem Městským úřadem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, zastoupenému JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, 3) K. Š. , bytem v K., H. 244, zastoupené JUDr. Zuzanou Beťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, a 4) P. Š. , bytem v B., P. 454, o určení práva věcného břemene chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 221/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 230/2010-294, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Beťákové, advokátky se sídlem v Novém Jičíně, K Nemonici 18.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karly Návedlové, advokátky se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 4) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 12 C 221/2006-219, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení věcného břemene ve vymezeném rozsahu ve prospěch označeného pozemku, jež zatěžuje v rozsudku specifikované pozemky. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni výkonem práva, tj. vydržením ani podle obecného zákoníku občanského (dále již „o. z. o.), ani podle tzv. středního občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. či posléze občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Žalobkyně (stejně jako její právní předchůdci) neprokázala ani domnělý právní důvod pro uchopení držby. V. K. (bratr žalobkyně, který v roce 1988 daroval žalobkyni předmětné pozemky) nevěděl v roce 1968, stejně jako v době uzavření darovací smlouvy ani v současnosti, že na sporných pozemcích žalovaných je či bylo zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni či služebnosti; tyto pozemky užíval pouze proto, že „tam jezdili a chodili i majitelé jiných pozemků, a to od nepaměti.“ Podle soudu prvního stupně tento důvod neobsahuje přesvědčení, že právo chůze, jízdy a hnaní dobytka je odvozeno od smlouvy o zřízení věcného břemena, které vzniklo někdy v dávné minulosti listinou a přenášelo se již např. ústně. Pokud právní předchůdce žalobkyně o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni v minulosti nevěděl, nemohl takové sdělení oprávněného důvodu držby předat žalobkyni, a tudíž ani žalobkyně se držby předmětných pozemků nemohla ujmout v dobré víře.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 230/2010-294, změnil napadený rozsudek prvního stupně v jeho meritorním výroku I. tak, že určil, že „na pozemcích p. č. 700 a p. č. 701 v k. ú. K., a to na pruhu těchto pozemků o šíři 1,5 m, přiléhajícího k pozemkům p. č. 695, 698/7, 698/1, 698/4 a 698/2 v témže k. ú., který je vyznačen v geometrickém plánu č. 2186-397/2010 pro k. ú. K. ze dne 18. 11. 2010, jenž je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku, vázne právo věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch pozemku p. č. 702 v k. ú. K.“ Ve zbylé části výrok I. napadeného rozsudku potvrdil a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po zopakování listinných důkazů dospěl k závěru, že v roce 1905 byla smlouvou zřízena služebnost práva chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch oprávněného pozemku p. č. 944/2 (nyní označeného p. č. 702) v katastrální území (dále již „k. ú.“) K., tato služebnost nikdy nezanikla (uvedená služebnost byla sjednána ve prospěch všech právních nástupců původních vlastníků pozemku p. č. 944/2). Žalobkyni tak svědčí dnes právo věcného břemene chůze a jízdy po povinných pozemcích p. č. 944/1 a 944/4 v témže k. ú., dnes p. č. 701 a 700, „a to při pohledu dnes z ulice H. po pravé straně v rozsahu 1,5 metru.“ Odvolací soud dále vycházel ze zpracovaného geometrického plánu, jímž byl zaměřen a v terénu vyznačen rozsah uvedeného věcného břemene, neztotožnil se ovšem s námitkou žalobkyně o vydržení věcného břemene práva chůze a jízdy po dotčených pozemcích o šíři 3 metrů. Z výpovědí svědků nebylo prokázáno nic jiného, než že po předmětném pruhu „odjakživa lidé, kteří se potřebovali dostat na své pozemky, jezdili a chodili (mimo jiné právní předchůdci žalobkyně). Tato cesta byla užívána fakticky, o právní vztah se lidé nestarali.“ Přitom „Z listin bylo seznatelné, že věcné břemeno je v rozsahu pruhu o šíři 1,5 m, nikoliv více. Všechny osoby přecházející a přejíždějící přes pruh v rozsahu 3 metrů tak činily proto, že tak činili všichni ostatní odedávna, byl to faktický stav, o právní vztah se nezajímali.“
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, pokud se žalobkyně domáhala určení práva odpovídajícího věcnému břemeni shora popsaného rozsahu o šířce jdoucí nad 1,5 do 3 m, podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje (s ohledem na diformitu napadeného výroku) z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., případně z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které v dovolání podrobně rozvádí.
Žalovaní 1) a 3) v písemném vyjádření učiněném prostřednictvím jejich advokátky navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání dovolatelky jako nepřípustné odmítl. Současně se (byť stručně) vyjádřili k uplatněným dovolacím důvodům.
Dne 21. 6. 2011 bylo doručeno písemné vyjádření žalovaných 2) a 4) prostřednictvím advokáta ustanoveného opatrovníka. Uvedení žalovaní rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a obsahuje zákonem požadované údaje.
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Odvolací soud dovoláním dotčeným meritorním výrokem II., jímž nad rozsah ve výroku I. deklarovaného práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobu zamítl (tj. pokud se dovolatelka domáhala určení věcného břemene chůze a jízdy po označených pozemcích o šíři nad 1,5 m do 3 m, dospěl – obdobně jako soud prvního stupně – k závěru, že dovolatelka, stejně jako „všechny osoby přecházející a přejíždějící přes pruh v rozsahu 3 metrů“ předmětných pozemků svou dobrou víru odvozovala od faktického stavu, neboť „o právní vztah se nezajímali.“ Pokud tedy odvolací soud v dotčeném a nyní dovoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně (rozsudečným výrokem II.) jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil, nelze v tomto rozsahu spatřovat odlišné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí nepřivodilo změnu v rozsouzeném obsahu práv a povinností účastníků.
Dovolání dovolatelky tedy není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) cit. par. o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování, resp. vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům) procesní pochybení, přičemž na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a dovozuje důvodnost podané žaloby. Tím ovšem dovolatelka nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Jestliže při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet k procesním vadám řízení ani ke správnosti či úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, pak přípustnost tohoto dovolání by byla založena jen při naplnění již shora vyložených podmínek. Jak již bylo uvedeno, dovolatelka ve svém dovolání žádnou relevantní právní otázku nevymezila, přičemž pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Kromě toho je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/1996 (publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/1999) vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil.
Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy dovolatelka svou dobrou víru „odvozuje od skutečnosti, že od svých právních předchůdců věděla, že podle smlouvy z roku 1905 na pozemcích, které jsou předmětem tohoto řízení, vede věcné břemeno, ale obsah smlouvy jí nebyl znám…“ Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelce nic nebránilo, aby se s obsahem této věcné smlouvy seznámila; pokud tak neučinila a vycházela toliko z ústně podaných informací od svých právních předchůdců (předchozí vlastník – její bratr V. K. o existenci tohoto věcného práva nevěděl), nemohla z této fakticity odvíjet svou dobrou víru, že jí toto právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a žalovanými 1) a 3) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných 1) a 3) v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §13 odst. 1, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 6.500,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaných k dovolání (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Náklady žalovaných 1) a 3) jsou dále zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. na částku 1.428,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně uvedených žalovaných tak činí celkem 8.228,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Podle týchž ustanovení, s výjimkou aplikace §19a vyhl. č. 484/2000 Sb., vzniklo rovněž žalované 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které činí celkem částku 6.413,- Kč (z toho 5.000,- Kč zredukovaná paušální odměna advokáta, 300,- Kč paušál hotových výdajů a 1.113,- Kč náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %).
Vzhledem k tomu, že žalovaná 4) ještě před podáním písemného vyjádření, které učinila JUDr. Karla Návedlová coby advokátka opatrovníka, jenž byl žalované 4) v době její nezletilosti soudem prvního stupně ustanoven, nabyla (dovršením svého osmnáctého roku věku) zletilosti, nelze při rozhodování o nákladech tohoto dovolacího řízení k tomuto procesnímu úkonu opatrovníka, jehož funkce již zanikla, přihlížet. Poněvadž z obsahu spisu se nepodává, že by žalované 4) v tomto dovolacím řízení vznikly účelně vynaložené náklady, dovolací soud ve smyslu §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu