ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.857.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 857/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. P. B., a b) V. B., zastoupených JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, proti žalovanému Mgr. A. M., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 242/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č. j. 21 Co 302/2011-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.331,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Karla Koláře.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 5 C 242/2007-216, určil, že západní štítová zeď domu č. p. 181 na stavební parcele č. 273/2 v k. ú. B. je součástí domu č. p. 181 a vlastnictvím žalobců, a to MUDr. P. B. jednou polovinou a společným jměním MUDr. P. B. a V. B. jednou polovinou, tak jak jsou tito zapsáni v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. B. na LV č. 753 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mladá Boleslav. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 21 Co 302/2011-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a z obsahu dovolání se podává, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
I kdy je žalobní návrh formulován tak, jakoby šlo o určení právní skutečnosti (toho, co je součástí domu), jde v podstatě o žalobu na určení vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007).
Dovolatel polemizuje se závěrem o tom, že sporná zeď je součástí domu žalobců. Tento závěr soudy opřely o skutková zjištění (kterými je dovolací soud vázán), že již k 1. 2. 1996, kdy žalovaný koupil sousední pozemek, byla sporná štítová zeď pevně spojená s ostatními obvodovými zdmi domu žalobců a tvořila funkční celek s domem č. p. 181. Podle znaleckého posudku by byl dům žalobců zbouráním zdi poškozen a znehodnocen. Předmětná štítová zeď tvoří v současné době funkční celek s domem č. p. 181, slouží výlučně tomuto domu a při jejím odstranění by byl dům znehodnocen.
Nejvyšší soud vyslovil: „V případě, že po zániku domu jako samostatné nemovité věci z domu zůstane zeď, která má samostatný hospodářský význam, je zeď věcí a zůstává ve vlastnictví vlastníka domu. V případě, že zeď nadále může sloužit výlučně přiléhajícímu domu na sousedním pozemku, může ji nabýt vlastník tohoto domu přírůstkem. Nemá-li zeď hospodářský význam, stává se součástí pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2125/2000). „Patří-li přírůstky budovy, které jsou technicky spojeny s dvěma budovami, podle své povahy k budově, která se opírá o druhou budovu, a nemohou být od ní odděleny, aniž by se znehodnotila, a naopak nemají žádný význam pro budovu nesoucí zatížení, tvoří tyto přírůstky součást opřené nemovitosti. Obvodová zeď přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící nemovitosti, se tak nestane součástí sousedící nemovitosti, jestliže přistavěná zeď neplní pro sousedící nemovitost žádný účel a naopak podle povahy náleží k opírající se budově a nemůže být od ní oddělena, aniž by se tato budova znehodnotila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005). Tyto závěry lze použít i v případě, že zeď slouží v době rozhodování soudu jen budově na sousedním pozemku.
Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009). Navíc rozhodnutí o tom, zda jde o součást věci, nemůže v zásadě navodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. 29 Odo 52/2006).
Ve světle uvedené judikatury není závěr o tom, že zeď je součástí nemovitosti žalobců, zjevně nepřiměřený, a už vůbec nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Nelze přisvědčit ani názoru o rozporné judikatuře. Odvolací soud na str. 17 rozsudku uvedl, že názor Nejvyššího soudu ohledně existence zdi zbylé ze zaniklé stavby jako samostatné věci „je problematický“, pokud připouští za podmínek jejího hospodářského významu možnost existence zdi jako samostatné věci. Z kontextu však vyplývá, že tuto úvahu je třeba vztáhnout ke zjištění, že dům zanikl jako věc v důsledku demolice (tudíž, podle úvahy odvolacího soudu, tu nemohla zůstat zeď jako samostatná věc). Navíc – a to je rozhodující - nebylo zjištěno, že by zeď měla samostatný hospodářský význam (viz věc sp. zn. 22 Cdo 2125/2000), naopak může nyní sloužit jen a výlučně domu žalobců; proto samostatnou věcí být nemůže. Odvolací soud pak vyšel ze závěrů citovaného rozhodnutí, pokud uzavřel, že vlastnictví nabyli žalobci přírůstkem. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda v mezidobí byla zeď snad samostatnou věcí či součástí pozemku; rozhodující je stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí, na která dovolatel na str. 8 dovolání poukazuje, vycházejí z konstantní judikatury, nejsou rozporná ani mezi sebou, ani ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí.
K námitkám ohledně upřesňování petitu a z toho vyplývající tvrzené vadě řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.: Podle výslovného změní §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Proto k této tvrzené vadě nelze přihlédnout.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení pro každého z účastníků je představována odměnou ve výši 800,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 1.100,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 231,- Kč, celkem tedy 1.331,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu