ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1013.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1013/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Žižkova ul. 52, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o zaplacení částky 4 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 7/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 1 Cmo 46/2010-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 37 Cm 7/2007-130, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4 360 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II), o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem III) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a žalovaný dne 6. 4. 2002 uzavřeli smlouvu o dílo, v níže se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro žalobce (objednatele) na pozemku parc. č. 668/4 v kat. úz. B. zhotovit dílo – MVE, a to do dne 15. 5. 2003 s tím, že stavební část bude zbudována nejpozději do 31. 12. 2002 a vlastní montáž technologie do 15. 5. 2003. V čl. IV bod 1 se smluvní strany dohodly, že celková cena za provedení díla bude činit 7 407 700 Kč včetně DPH. Žalovaný dále stvrdil svým podpisem, že ke dni uzavření smlouvy obdržel od žalobce zálohu ve výši 1 400 000 Kč, a to ve třech splátkách (dne 25. 3. 2002 částku 300 000 Kč, dne 14. 5. 2002 částku 900 000 Kč a dne 18. 6. 2002 částku 200 000 Kč). Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 19. 12. 2002 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný zapůjčil žalobci částku 700 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobci nejpozději do 30. 4. 2003 spolu s 10% úrokem z prodlení. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že v zápise z jednání ze dne 6. 2. 2004 žalovaný podpisem stvrdil, že obdržel od žalobce od května 2002 do dne jednání zálohu na výstavbu MVE „R.-B.“ na základě uzavřené smlouvy o dílo částku 3 660 000 Kč a dále že od žalobce převzal částku 700 000 Kč jako půjčku za účelem nákupu bagru. Žalovaný dále potvrdil, že provedl pro žalobce práce na MVE v celkové hodnotě cca 50 000 Kč. Žalovaný dále výslovně prohlásil, že zbývající prostředky, které mu ve formě záloh žalobce poskytl, včetně půjčky, byly použity na úhradu závazků vzniklých z podnikatelské činnosti žalovaného.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný dluží žalobci částku nárokovanou žalobou, což sám žalovaný učinil nesporným v zápise ze dne 6. 2. 2004. Za tohoto stavu opravňovala žalobce k postupu podle §345 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) již ta skutečnost, že žalovaný zcela v rozporu se smlouvou o dílo i smlouvou o půjčce disponoval s peněžními prostředky, které mu v dobré víře poskytl žalobce za účelem zhotovení předmětného díla. Takové jednání je zavrženíhodným a vymykajícím se právům a povinnostem seriózního podnikatele. Dílo mělo být zhotoveno nejpozději do 31. 12. 2002, resp. 15. 5. 2003, přičemž žalovaný nedokázal ani za dobu šesti let svým závazkům ze smlouvy o dílo dostát. Soud nemá pochybnost o tom, že odstoupení od smlouvy bylo žalovanému doručeno, ať již do vlastních rukou či formou obyčejné zásilky, a to celkem v šesti případech. Soud prvního stupně nepřihlédl ani k námitce promlčení nároku ze smlouvy o půjčce, jelikož v obchodněprávních vztazích je nutné aplikovat ustanovení §397 obch. zák., tj. čtyřletou promlčecí dobu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2010, č. j. 1 Cmo 46/2010-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, ve které byl žalovaný zavázán žalobci zaplatit částku 4 310 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem I), v části výroku pod bodem I, ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jej zamítl (výrok pod bodem II), rozhodl, že se žalobci soudní poplatek ve výši 87 200 Kč nevrací (výrok pod bodem III), ve výroku pod bodem IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit částku 174 000 Kč (výrok pod bodem IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále zjistil, že v zápise ze dne 6. 2. 2004 žalovaný uvedl, že se zavazuje poskytnout slevu z ceny díla ve výši 425 000 Kč, uvedenou slevu je pak Jiřička oprávněn čerpat i z ceny díla na MVE Č., případně J.. Dopisem ze dne 2. 4. 2006 pak žalobce žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy o dílo uzavřené dne 6. 9. 2002 ve smyslu §345 odst. 1 obch. zák. pro prodlení žalovaného se splněním povinnosti zhotovit dílo. Tento dopis byl žalovanému nepochybně doručen nejpozději při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 26. 11. 2008.
V souladu se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaný v zápise z jednání konaného 6. 2. 2004 uznal ve smyslu §323 obch. zák., že od žalobce obdržel zálohu na výstavbu malé vodní elektrárny R. – B. ve výši 3 666 000 Kč a dále od něj převzal částku 700 000 Kč za účelem nákupu bagru. Žalovaný v řízení nevyvracel existenci vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v uvedené výši (kromě tvrzení o nakoupení materiálu v ceně 200 000 Kč, které neprokázal).
Odvolací soud odmítl námitku promlčení ve vztahu k částce 700 000 Kč z titulu poskytnuté půjčky, neboť ze zápisu ze dne 6. 2. 2004 vyplývá, že půjčka byla poskytnuta žalovanému na nákup bagru a na tento obchodněprávní vztah je třeba aplikovat čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku.
Jelikož žalobce v průběhu řízení před odvolacím soudem uvedl, že žalovaný mu částku 50 000 Kč vrátil, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, co se týče vrácení 50 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 4 310 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalovaný dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatel v posouzení běhu promlčecí doby u nároku plynoucího ze smlouvy o půjčce ze dne 19. 12. 2002. Smlouva o půjčce je institutem výslovně upraveným v občanském zákoníku, obchodní zákoník tento institut nezná, a proto je třeba otázku promlčení takového nároku posuzovat z hlediska občanského zákoníku s přihlédnutím k §1 odst. 2 obch. zák.
Dovolatel namítá, že soud neprovedl účastnickou výpověď žalovaného a žalobce, které lze považovat za zásadní důkazní prostředek k rozhodným skutečnostem skutkového stavu. Dovolatel považuje smlouvu o dílo ze dne 6. 4. 2002 za stále platnou a účinnou, protože žalobce nebyl oprávněn od této smlouvy odstoupit. Prodlení žalovaného bylo způsobeno prodlením žalobce, který nezajistil potřebné dokumenty pro provedení díla, a to především územní rozhodnutí a pravomocné stavební povolení včetně dalších závazných stanovisek nutných pro provedení stavby. Pozemky, na kterých měla být předmětná malá vodní elektrárna vybudována, neměl žalobce ani v majetku, ani v dlouhodobém pronájmu, jelikož majitelem byly O. papírny. Dovolatel dále namítá, že nedošlo ani k účinnému doručení odstoupení od smlouvy o dílo.
Závěrem dovolatel uvádí, že pro žalobce provedl zemní práce na MVE v celkové hodnotě cca 70 000 až 100 000 Kč a dále byl nakoupen materiál v hodnotě cca 200 000 Kč, dále byly poskytnuty žalobci částky ve výši 50 000 a 480 000 Kč. Tyto částky nebyly ve výroku I rozsudku nijak zohledněny.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce namítá, že dovolání nemá zásadní právní význam, proto se nevyjadřuje k námitkám žalovaného, které se týkají skutkových zjištění, skutkových závěrů, otázky rozsahu dokazování či procesního postupu soudu nižších stupňů. K otázce promlčení žalovaný odkazuje na ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., podle něhož se délka promlčecí doby i pro smlouvy, které jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, posuzuje podle obchodního zákoníku.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, pokud by jej shledal přípustným, pak žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda dovolání je přípustné. Dovodil přitom, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí námitka dovolatele, že běh promlčecí doby ze smlouvy o půjčce měl být posouzen podle občanského zákoníku, nezakládá. Ačkoli je smlouva o půjčce jako smluvní typ upravena pouze v občanském zákoníku, jak namítá dovolatel, tak podle ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. se smlouvy mezi osobami uvedenými v §261 odst. 1 a 2 obch. zák., které jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Z toho důvodu se i promlčecí doba z uzavřené smlouvy o půjčce řídí obchodním zákoníkem.
Dovolatel dále namítá, že žalobce nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit, jelikož žalobce nezajistil potřebné dokumenty pro provedení díla.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, jelikož přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Dovolatel v dovolání konstruuje vlastní skutkový závěr odlišný od skutkového zjištění soudů obou stupňů. Konkrétně dovolatel tvrdí, že žalobce nezajistil potřebné dokumenty pro provedení díla, že pozemky, na kterých měla elektrárna stát, neměl žalobce v majetku ani v dlouhodobém pronájmu, že žalobce stavební povolení a schválenou koncepci řešení stavby malé vodní elektrárny původním stavebníkem svévolně změnil a při počátku realizace tuto koncepci bez dalšího projednání zakázal zhotovit podnik P. M., státní podnik. Soud první stupně ani soud odvolací však nevzaly žádnou z těchto skutečností za prokázanou. Jelikož je dovolací soud, jak již bylo výše řečeno, vázán skutkovými jištěními učiněnými v řízení a není je oprávněn přezkoumávat, pak nelze dovodit, že by polemika dovolatele se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že žalobce byl oprávněn od smlouvy odstoupit pro její podstatné porušení žalovaným, zakládala otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel, že soud neprovedl účastnickou výpověď žalobce a žalovaného, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl odvolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Dovolací soud uzavřel, že dovolání žalovaného není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalovaného odmítnuto, žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif),], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163,- Kč, činí celkem 12 463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu