ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1019.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1019/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Daniela Korčáka , správce konkursní podstaty úpadce NEVA – NEKUT & MÜLLER spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Kardašově Řečici, Husova 537, identifikační číslo osoby 42408415, zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 34, proti žalovanému Ing. V. H., CSc. , zastoupenému JUDr. Karlem Šetkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, o zaplacení částky 269.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 888/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 209/2012-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. února 2012, č. j. 13 Cm 888/2008-224, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 269.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady státu (výrok III.)
Vrchní soud v Praze, shora citovaným rozsudkem, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 269.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 24. června 2008 do 30. června 2008 ve výši 10,75 % a od 1. 7. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 % bodů, ve zbývající části příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (I. výrok), žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (II. výrok) a uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů státu (III. výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V řízení tak bylo prokázáno, že společnost NEVA – NEKUT & MÜLLER spol. s r. o. poskytla v roce 2006 společnosti Delta Kardašova Řečice půjčku v celkové výši 650.000,- Kč a společnosti Neva Trade s. r. o. ve výši 434.495,83 Kč. Bylo rovněž prokázáno, že žalovaný (jako likvidátor společnosti NEVA – NEKUT & MÜLLER spol. s r. o.) uzavřel s V. K. dvě dohody o provedení práce – kontroly účetnictví, aniž jich bylo třeba, a to v rozsahu 90 hodin a 10 hodin, se sjednanou odměnou ve výši 200.000,- Kč a 69.000,- Kč, to je celkem 269.000,- Kč. Žalovaný schválil účetní operaci týkající se odměn za dohody o provedení práce, která spočívala v proúčtování těchto odměn za závazky společnosti Delta Kardašova Řečice a částečně společnosti Neva Trade s. r. o. vůči úpadci, čímž byly sníženy pohledávky úpadce za těmito společnostmi a úpadci tak vznikla škoda. Žalovaný souhlasil s tím, aby byly prováděny zápočty vzájemných závazků a pohledávek obchodních společností personálně propojených. V řízení tak byly prokázány všechny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle §273 obchodního zákoníku. Žalovaný svým jednáním porušil zákonné povinnosti podle §72 obchodního zákoníku, když uzavřel s V. K. předmětné dohody o provedení prací – kontroly účetnictví bez toho, že by tyto práce byly k realizaci likvidace potřebné a dále i s tím, že schválil účetní operaci spočívající v proúčtování odměn z těchto dohod za závazky společnosti Delta Kardašova Řečice a částečně společnosti Neva Trade s. r. o. vůči úpadci a zaúčtování odměn do nákladů úpadce, čímž mu způsobil škodu ve výši 269.000,- Kč. Podle odvolacího soudu navíc z výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2001, č. j. 7 T 68/2009-369, plyne, že žalovaný byl za porušení uvedené povinnosti uznán vinným. Svým jednáním spáchal přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 trestního zákoníku. Výše popsaným rozhodnutím byl tak soud s odkazem na §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vázán a to v rozsahu, ve kterém soud v trestní věci rozhodl o tom, že byl spáchán trestný čin, rovněž o tom, že ho spáchal žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, k jehož přípustnosti toliko odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
V dalším obsahu dovolání žalovaný zpochybňuje zjištěný skutkový stav odvolacím soudem. Namítá, že odvolací soud neměl vycházet ze závěrů trestního rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, neboť na uvedené trestní jednání se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Soudy se podle dovolatele nezabývaly otázkou, zda došlo k převzetí závazku společností Delta Kardašova Řečice a. s. zaplatit K. částku 269.000,- Kč a neposoudily, zda a jaká pohledávka vznikla společnosti Delta Kardašova Řečice a. s. za společností NEVA – NEKUT & MÜLLER s. r. o. v likvidaci.
Dovolatel konečně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 896/2001 uvádí, že vznik škody jako nezbytné podmínky vzniku povinnosti k její náhradě se připíná až k okamžiku úhrady závazku vzniklého v důsledku protiprávního jednání škůdce.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce tak, že je považuje za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalovaného přípustné není.
Přípustnost podaného dovolání je třeba hodnotit dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž dle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodující skutkový stav, z nějž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a jímž je Nejvyšší soud také při posuzování přípustnosti dovolání vázán a nemůže jej revidovat.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatel nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, případně takovou otázku, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak.
Dovolatel svými námitkami brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, současně námitkami o nepřihlédnutí ke skutkovým tvrzením nebo důkazům namítá vady řízení. Tyto námitky však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Poukazuje-li dovolatel na to, že se soudy nezabývaly tím, zda došlo k převzetí závazku společností Delta Kardašova Řečice a. s. zaplatit žalovanému č. 2 K. částku 269.000,- Kč, a tím, z jakého právního důvodu byl tento závazek kompenzován, je třeba uvést, že na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Ani tyto dovolatelovi námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Uvádí-li konečně dovolatel bez bližší argumetace, že „vznik škody jako nezbytné podmínky vzniku povinnosti k její náhradě se připíná až k okamžiku úhrady závazku vzniklého v důsledku protiprávního jednání škůdce“, je k tomu třeba uvést, že tvrzení o případném neuhrazení závazku jsou novými tvrzeními, ke kterým dovolací soud nemohl v dovolacím řízení přihlédnout (§241a odst. 4 o. s .ř.).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal. Dovolání žalovaného není proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud proto rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání odmítl.
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 9.380,- Kč podle §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (2.032,80 Kč), celkem tedy částku 11.712,80,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením žalovanému splněna dobrovolně, může se žalobce domáhat návrhu na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně 17. prosince 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu