ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1082.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1082/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ANMA, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 43001475, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované JUDr. M. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o zaplacení 416 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 173/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č. j. 12 Cmo 340/2009-183, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č. j. 12 Cmo 340/2009-183, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2009, č. j. 35 Cm 173/2007-53, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit její právní zástupkyně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. srpna 2009,
č. j. 35 Cm 173/2007-53, zamítl žalobu na zaplacení částky 416 330 Kč s 2% úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky od roku 1998 na základě ústní dohody poskytovala právní zastoupení žalovaná žalobkyni. Žalovaná zastupovala žalobkyni ve věci sp. zn. 21 Cm 346/99 od 20. 10. 1999 do 3. 10. 2003 (doručení plné moci a oznámení o ukončení zastoupení soudu). V průběhu zastupování ukončila žalovaná ke dni 16. 5. 2001 činnost jako samostatná advokátka a žalobkyně tuto skutečnost věděla s tím, že k dalšímu zastoupení žalobkyně je nutné uzavření k faxu připojené dohody. Za žalovanou v předmětné věci zastupovala v substituci JUDr. I. Č. P., která se dne 7. 10. 2003 od žalované dozvěděla, že žalovaná žalobkyni dále nezastupuje a 9. 10. 2003 v souladu s požadavkem žalobkyně a po poradě s ní vyhotovila písemnou omluvu z jednání u soudu se žádostí o odročení jednání nařízeného na 16. 10. 2003, kterou žalobkyně svým jménem soudu doručila dne 11. 10. 2003. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalované dne 4. 8. 1999 faxem rozhodnutí Magistrátu – odbor památkové péče z 15. 7. 1999, s dopisem žalobkyně Magistrátu hl. města Prahy z 12. 5. 1999, ve věci stanoviska k umístění světelné reklamy na společné střeše domu L., L., P.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže žalobkyně nepotvrdila dohodu se žalovanou o převodu práv a povinností z ústní smlouvy o právní pomoci, poté, co 16. 5. 2001 žalovaná ukončila samostatný výkon advokacie (žalobkyně byla o nutnosti postupu vyrozuměna dne 26. 6. 2001), musela si být žalobkyně vědoma, že žalovaná ji nadále zastupovat nemůže. I v případě, že by bylo pravdivé tvrzení žalobkyně, že se o ukončení zastoupení dozvěděla až 9. 10. 2003, pak substitut žalované v 15 denní lhůtě podle ustanovení §20 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., učinil úkon směřující k tomu, aby žalobkyně neutrpěla újmu, když po dohodě s ní vypracoval omluvu a žádost o odročení jednání. Žalovaná neměla žádné prostředky k tomu, aby mohla zajistit, že žalobkyní uvedené důvody omluvy budou soudem považovány za dostatečné. Po ukončení právního zastoupení by nebyla připuštěna jako právní zástupkyně žalobkyně, i kdyby se k jednání dostavila. Proto soud žalobu pro nesplnění důkazní povinnosti o porušení povinnosti žalovanou, která měla být v příčinné souvislosti se vznikem škody, zamítl. Protože soud uzavřel, že žalobkyně porušení povinnosti žalované neprokázala, nezabýval se soud již existencí příčinné souvislosti ani tím, zda žalobkyni skutečně vznikla škoda, ani tím, zda by provedené důkazy listinami mohly mít na rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 21 Cm 346/1999, pokud by byly provedeny jako důkaz.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2010,
č. j. 12 Cmo 340/2009-183, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena ústní mandátní smlouva, jejímž obsahem bylo právní zastoupení žalobkyně žalovanou. K písemnému potvrzení tohoto vztahu došlo udělením generální písemné plné moci žalobkyní žalované dne 18. 10. 1999 pro celé řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99, jež byla doručena soudu prvního stupně dne 20. 10. 1999. Žalobkyně o ukončení právního zastoupení věděla ode dne 9. 10. 2003. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně s ohledem na skutečnosti, že ve věci
sp. zn. 21 Cm 346/99 bylo soudem prvního stupně nařízeno jednání na den 16. 10. 2003, trvala na tom, aby žalovaná splnila svou povinnost zúčastnit se tohoto jednání. Naopak došlo k tomu, že žalobkyně požádala zástupkyni žalované, aby vypracovala koncept omluvy z jednání a žádost o jeho odročení, což tato učinila dne 9. 10. 2003. Žalobkyně zaslala soudu omluvu a žádost o odročení uvedeného jednání z důvodu, že jednatel společnosti se v tento den nachází mimo P. na služební cestě a není schopen zajistit nové právní zastoupení. Uvedené podání bylo soudu doručeno dne 11. 10. 2003, který žádosti žalobkyně o odročení nevyhověl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná, resp. její právní zástupkyně, v patnáctidenní lhůtě podle ustanovení §20 odst. 4 zákona o advokacii tím, že po dohodě s žalobkyní vypracovala omluvu a žádost o odročení jednání nařízeného soudem prvního stupně na den 16. 10. 2003, učinila úkon směřující k tomu, aby žalobkyně neutrpěla újmu. Žalobkyně si mohla zajistit nového právního zástupce.
Porušení povinností žalovanou ve vazbě na vznik tvrzené škody nelze dle odvolacího soudu shledat ani v tom, že žalovaná do spisu sp. zn. 21 Cm 346/99 nedoložila listiny (žádost žalobkyně o sdělení stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 12. 5. 1999 k umístění reklamy a negativní rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 15. 7. 1999). Tyto listiny byly žalované zaslány faxem dva měsíce před převzetím právního zastoupení ve věci sp. zn. 21 Cm 346/1999 a také před podáním žaloby. Soud zjistil, že žalobkyně byla v době, kdy jí bylo známo, že ji žalované již nezastupuje, informována o obsahu předmětného spisu. Měla proto možnost se zúčastnit jednání u soudu a předložit listiny sama nebo prostřednictvím svého právního zástupce. Krom toho nelze z obsahu shora uvedených faxů dospět k závěru, že by mohly ovlivnit výsledek předmětného sporu ve prospěch žalobkyně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje nejprve to, zda lze §45 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vykládat tak, že projev vůle nedojde do dispoziční sféry druhé strany, ale informace o tom, že byl údajně učiněn, je adresována úplně jinému subjektu (v tomto případě soudu), který adresáta projevu vůle vyrozumí o tom, že právní vztah údajně zanikl. Dovolatelka uvádí, že neobdržela žádný projev vůle, tudíž mandátní smlouva byla i na jednání dne 16. 10. 2003 platná. Žalovaná navíc žádnou výpověď soudu neposílala, jen jej informovala o své subjektivní představě, že právní vztah byl ukončen, což žalobkyně popírala jak v žalobě, tak při jednání.
Dovolatelka dále za otázku zásadního právního významu považuje výklad §20 odst. 4 zákona o advokacii, konkrétně zda povinnost advokáta po dobu 15 dnů po skončení zastupování „činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu“ je splněna sepisem žádosti o odročení jednání emailem klientovi. Dle žalobkyně nelze koncept žádosti o odrok poslaný klientovi podřadit pod pojem „veškeré neodkladné úkony“.
Za třetí otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda nezaložení listin žalovanou do spisu po dobu 4 let lze kvalifikovat jako porušení právní povinnosti, která (za splnění dalších zákonem požadovaných předpokladů) zakládá odpovědnost za škodu dle §24 zákona o advokacii. Odvolací soud vyšel z nepodloženého a nepřezkoumatelného závěru, že ani předmětné listiny by výsledek sporu neovlivnily, aniž by byl s listinami seznámen. Žalobkyně namítá, že i pokud by věděla o tom, že předmětné listiny nejsou ve spise založeny, tak to přece nic nemění na porušení povinnosti žalované.
Měl-li tím odvolací soud na mysli, že žalobkyně škodu dostatečně intenzivně neodvracela (§20 odst. 4 zákona o advokacii), pak odvolací soud směšuje dvě věci – škodu a její moderaci.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, jelikož se soudy vůbec nevypořádaly s předmětem řízení (nezaložení listin do spisu) a zcela ve prospěch žalované nepřipustily v rozporu s §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. důkazy k prokázání nevěrohodnosti důkazů, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí postavil.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání
v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je v projednávané věci přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neúplném, tudíž nesprávném, právním posouzení věci v otázce porušení povinností žalovanou spočívajícím v nepředložení listin získaných od žalobkyně soudu.
Podle §16 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).
Podle §24 zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi chybným výkonem advokacie a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost advokáta za škodu je tzv. objektivní odpovědností; advokát tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007).
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně zastupovala žalovanou ve věci
sp. zn. 21 Cm 346/99 od 20. 10. 1999 do 3. 10. 2003, dále bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalované dne 4. 8. 1999 faxem rozhodnutí Magistrátu – odboru památkové péče z 15. 7. 1999, s dopisem žalobkyně Magistrátu hl. města Prahy z 12. 5. 1999, ve věci stanoviska k umístění světelné reklamy na společné střeše domu L., L., P. Tyto listiny nebyly založeny ve spise vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla obeznámena s obsahem spisu před jednáním dne 16. 10. 2003, měla proto možnost se zúčastnit jednání u soudu a předložit listiny sama nebo prostřednictvím svého právního zástupce.
K povinnostem advokáta patří řádně a svědomitě chránit práva a oprávněné zájmy klienta (srov. §16 zákona o advokacii). Mezi ně lze zařadit i povinnost předkládat soudu listinné důkazy, které advokát od klienta převezme (byť ve formě faxu) a které by mohly mít vliv na výsledek řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně předala žalované žádost žalobkyně o sdělení stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 12. 5. 1999 k umístění reklamy a negativní rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 15. 7. 1999 k předložení soudu, ta však tak neučinila. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně mohla listiny předložit soudu sama, jakmile se o ukončení právního zastoupení dozvěděla (9. 10. 2003), neobstojí, neboť skutečnost, že měla žalobkyně možnost sama listiny předložit soudu, nijak neovlivňuje povinnost žalované tyto listiny předložit soudu k důkazu v rámci řádného výkonu právního zastoupení klienta. Žalovaná tedy tím, že listiny soudu nepředložila, ani včas o tomto neinformovala žalobkyni, porušila ustanovení §16 zákona o advokacii. Jestliže potom odvolací soud neshledal porušení povinností žalovanou, je jeho právní posouzení nesprávné [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokátem při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném, který musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u soudu domohl. V řízení o náhradu škody způsobené advokátem soud jako předběžnou otázku řeší, zda by poškozený při řádném postupu advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2533/2007).
Za situace, kdy se odvolací soud nezabýval předmětem řízení vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99, nezabýval se ani obsahem předmětných listin (žádost žalobkyně o sdělení stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 12. 5. 1999 k umístění reklamy a negativní rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 15. 7. 1999). Nemohl tedy učinit správný právní závěr ohledně příčinné souvislosti mezi nepředložením listin žalovanou a výsledkem řízení ve věci vedené Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99. Jeho právní posouzení věci je tedy neúplné a tudíž nesprávné, tj. byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V dalším řízení ve věci se soud bude zabývat obsahem listin, které žalovaná nepředložila soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 346/99 (žádost žalobkyně o sdělení stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 12. 5. 1999 k umístění reklamy a negativní rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče ze dne 15. 7. 1999), tak jejich vlivem na výsledek jmenovaného řízení, tj. příčinnou souvislostí se vznikem tvrzené škody.
Další dovolací námitky dovolatelky jsou však nedůvodné. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán a která nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, vyplývá, že žalobkyně o ukončení právního zastoupení věděla ode dne 9. 10. 2003. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně s ohledem na skutečnosti, že ve věci pod sp. zn. 21 Cm 346/99 bylo soudem prvního stupně nařízeno jednání na den 16. 10. 2003, trvala na tom, aby žalovaná splnila svou povinnost zúčastnit se tohoto jednání. Žalobkyně pouze požadovala sepsání omluvy z jednání, kterou žalovaná vyhotovila, nikoli zastoupení na jednání. Žalovaná tedy s ohledem na požadavek svého klienta učinila veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu (§20 odst. 4 zákona o advokacii).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil
[srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu