ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1193.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1193/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ESA, s. r.o., se sídlem Kladno, Oldřichova 158, PSČ 272 03, IČO 46351141, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti žalované p.k. Solvent s.r.o. , se sídlem Praha 9, K Žižkovu 9/640, IČ 25069497, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Rabasem, advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Vinohradská 343/6, o zaplacení částky 9,423.952,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 60/2008 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 72/2011 – 112, takto
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 56.047,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Jana Rabase, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Vinohradská 343/6.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 4 Cm 60/2008-69, zamítl žalobu, kterou mělo být žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9,423.952,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2007 do 31. 12. 2007 a od 1. 1. 2008 s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí do zaplacení, a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo nesporné, že dne 29. 11. 2006 uzavřely smlouvu, kterou nazvaly smlouvou o vedení obchodního týmu. Závazek účastníků byl ve smlouvě ujednán tak, že žalobkyně bude vykonávat činnosti souvisící s týmem, které jsou ve smlouvě popsány, a za provádění těchto činností jí bude žalovanou zaplacena sjednaná úplata. Smlouva neobsahovala žádné ujednání o tom, že žalovaná za úplatu přebírá zaměstnance žalobkyně, kteří tvoří obchodní tým. V této smlouvě bylo po gramatickém a systematickém výkladu jednoznačně uvedeno, že úmyslem žalované je disponovat s obchodním týmem, tedy uzavřít pracovní poměr s osobami, které obchodní tým tvoří, což bylo jednoznačné ze smluvního ujednání o účelu smlouvy. V žádném případě však smlouva o převedení obchodního týmu nestanovila závazek žalobkyně za úplatu obchodní tým převést a žalobkyně se mýlí, pokud dovozuje, že touto smlouvou na žalovanou obchodní tým převedla. Z žádného smluvního ujednání se takový závazek žalobkyně nepodává.
Soud hodnotil ujednání této smlouvy i s ohledem na skutečnost, že se žalovaná stala na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, kterou s žalobkyní uzavřela, vlastníkem stoprocentního obchodního podílu na společnosti Mistr Distribuce s.r.o., jejímž předchozím společníkem byla žalobkyně. Neměla tedy žádného důvodu, aby sjednávala s žalobkyní jako převodcem obchodního podílu též převod jakýchkoliv složek podniku náležejícímu společnosti Mistr Distribuce s.r.o., když jako jediný společník měla poté právo rozhodovat (v působnosti valné hromady) o jakékoliv složce podniku.
Soud vycházel z ujednání o účelu smlouvy, ze kterého zjistil, že úmyslem účastníků bylo, aby žalobkyně jako osoba erudovaná nadále a metodicky vedla a řídila obchodní tým, přičemž skutečnost, že žalovaná má zájem, aby zaměstnanci společnosti Mistr Distribuce s.r.o. se stali jejími zaměstnanci, sice vyplývá z této části smlouvy, ale "převod zaměstnanců" není předmětem této smlouvy. Naopak je patrno, že žalobkyně se zavazuje k tomu, že s členy obchodního týmu "přechod" k žalované, tedy vznik pracovního poměru u žalované, projedná a i nadále po dobu jednoho roku od účinnosti smlouvy bude jednotlivé členy obchodního týmu metodicky a jinak sjednaným způsobem řídit a za toto obdrží sjednanou úplatu.
Soudu tak nezbylo než uzavřít, že mezi účastníky nebyl ujednán závazek žalobkyně převést zaměstnance na žalovanou a tedy nebyl sjednán ani závazek žalované za toto převedení zaměstnanců zaplatit žalobkyni sjednanou úplatu.
Soud uvažoval i eventualitu, že by účastníci takový závazek sjednali, a uzavřel, že by takové ujednání bylo neplatné. Podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Jednalo by se o neplatnost právního úkonu pro jeho nedovolenost. Pokud by účastníci sjednali, že žalovaná bude zaměstnavatelem pracovníků tvořících obchodní tým, bylo by toto ujednání v rozporu s ustanovením §338 odst. 1 zákoníku práce. Takové ujednání by ale bylo neplatné i s ohledem na to, že žalobkyně nebyla zaměstnavatelem osob tvořících obchodní tým, ale pouze vlastníkem obchodního podílu v obchodní společnosti, kde byly osoby tvořící obchodní tým v pracovním poměru. Skutečnost, že se mělo jednat o zaměstnance obchodní společnosti Mistr Distribuce s.r.o., žalobkyně učinila nesporným na výzvu soudu. Žalobkyně by tedy nemohla platně převést na žalovanou žádnou složku podniku, který náležel samostatné právnické osobě odlišné od žalobkyně, protože nemohla jako nevlastník disponovat s žádnou složkou podniku.
Zcela nad rámec tohoto odůvodnění soud prvního stupně dodává, že se zabýval námitkami žalobkyně, pokud jde o platnost smlouvy o převodu obchodního podílu. Žalobkyně tvrdila, že je neplatná z důvodu absence ujednání o ceně, resp. z důvodu, že ujednání o ceně je neurčité a je tedy neplatné podle §37 odst. 1 občanského zákoníku. Soud se s tímto názorem žalobkyně neztotožňuje, má za to, že stanovením základu a jasnou specifikaci odečitatelných položek od základu je ujednání o ceně dostatečně srozumitelné a určité, jak ostatně již judikoval v této věci Vrchní soud v Praze. Není tedy možné přisvědčit žalobkyni, že by smlouva o převodu obchodního podílu nenabyla účinnosti a že by tedy nenabyla účinnosti ani smlouva o vedení obchodního týmu. Soud prvního stupně opakuje, že toto nemá v souzené věci žádný význam, ale považuje za vhodné vypořádat se se všemi tvrzeními žalobkyně. Smlouva o převodu obchodního podílu obsahuje veškeré náležitosti dle ust. §115 odst. 3 obch. zák. co do formy (písemná) i co do prohlášení žalované jako nabyvatelky obchodního podílu, že přistupuje ke společenské smlouvě, i zákonem předepsaných úředně ověřených podpisů.
Pokud jde o žalobkyní tvrzené bezdůvodné obohacení, nemůže soud přisvědčit ani tomuto jejímu názoru. Žalovaná by se nemohla ze smlouvy o vedení obchodního týmu (hypoteticky - kdyby byl předmět této smlouvy takový, jak jej tvrdí žalobkyně) nějakým způsobem obohatit na úkor žalobkyně. Krom toho, že na základě této smlouvy nedošlo k převodu obchodního týmu, jak se žalobkyně domnívá, tak pokud se jedná o majetek nebo práva či závazky společnosti Mistr Distribuce s.r.o., náleží dispoziční oprávnění pouze této společnosti. Tedy - pokud by došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované tím, že by přijala plnění z majetku společnosti Mistr Distribuce s.r.o. z neplatného právního úkonu, neobohatila by se žalovaná na úkor žalobkyně, ale právě na úkor společnosti Mistr Distribuce s. r. o., a nebyla by tedy v tomto sporu aktivně legitimována, jak správně uvedla žalovaná, právě z důvodu, že by jí nesvědčilo hmotné právo, o které v řízení jde.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 72/2011 – 12 potvrdil rozsudek soudu ve věci samé (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť uzavřel, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu. Pokud tedy soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navržené důkazy (výslechy členů obchodního týmu) ke skutečnosti, že došlo ke skončení jejich pracovního poměru u společnosti Mistr Distribuce s.r.o. a k navázání pracovních poměrů se žalovanou, a znalecké ocenění "hodnoty členů obchodního týmu", nepochybil, provedení takových důkazů není pro rozhodnutí ve věci podstatné. Podle názoru odvolacího soudu vyvodil soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu odpovídající právní závěr o tom, že žaloba není důvodná.
S ohledem na to, jak žalobkyně skutkově svůj nárok vymezila (nárok na poskytnutí úplaty za převedení obchodního týmu společnosti Mistr Distribuce s. r. o. na žalovanou), je pro rozhodnutí podstatné posouzení existence takto tvrzeného smluvního závazku žalobkyně "převést obchodní tým" a tomu odpovídajícího závazku žalované poskytnout za to žalobkyni dohodnutou úplatu. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že žádný takový závazek ve smlouvě o vedení obchodního týmu sjednán nebyl. Jak správně dovodil soud prvního stupně z obsahu předmětné smlouvy (konkrétně z jejího čl. II. odst. 5 a čl. III. odst. 1), předmětem závazku žalobkyně nebyl převod členů obchodního týmu, ale závazek poskytnout žalované činnosti zde vymezené, které s případným přechodem obchodních zástupců společnosti Mistr Distribuce s.r.o. (členů obchodního týmu) k žalované souvisejí - vypracování plánu jejich přechodu, vypracování nezbytných podkladů a dokladů a projednání přechodu s jednotlivými členy obchodního týmu. Za poskytnutí těchto (a dalších, ve smlouvě konkretizovaných činností) se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni dohodnutou odměnu. Pokud tedy žalobkyně po celé řízení před soudem prvního stupně výslovně trvala na tom, že jí uplatněný nárok je smluvním nárokem na odměnu za převod členů obchodního týmu na žalovanou (ostatně znovu to výslovně uvedla i v odvolání), pak se ovšem domáhá splnění neexistujícího závazku. I pokud by ve smlouvě o vedení obchodního týmu závazek převést obchodní tým na žalovanou, jak ho konstruuje žalobkyně v žalobě, byl dohodnut, šlo by, jak správně uvedl soud prvního stupně o ujednání neplatné. Žalobkyně nebyla oprávněna disponovat s jakoukoli složkou podniku společnosti Mistr Distribuce s.r.o., která je (resp. byla) samostatným subjektem práva, a to ani z titulu výkonu práv společníka této společnosti. Správně soud prvního stupně posoudil i nedostatek aktivní legitimace žalobkyně pro případ, že by uplatněný nárok bylo třeba posuzovat z hlediska vydání bezdůvodného obohacení. I podle odvolacího soudu, pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně převedla předmětný obchodní tým na žalovanou, nedošlo by k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť obchodní tým nebyl součástí jejího podniku, ale podniku společnosti Mistr Distribuce s.r.o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu s ustálenou judikaturou. Zásadní právní význam má podle dovolatelky i řešení právních otázek, které judikaturou vyšších soudů dosud řešeny nebyly. Důvody podání dovolání dovolatelka v tomto dovolání výslovně nezmiňuje, z povahy její argumentace však vyplývá, že je opírá o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
V dovolání uvádí dovolatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu následující námitky:
1) předmětem smlouvy o vedení obchodního týmu byl mimo jiné závazek dovolatelky zajistit, aby jednotliví členové obchodního týmu Mistr Distribuce, s.r.o., kteří s tím budou souhlasit, ukončili pracovní poměr v této společnosti dohodou a vstoupili do smluvního vztahu k žalované, ať již formou pracovního poměru nebo jiného smluvního vztahu (na základě jejich živnostenského oprávnění). Nešlo tedy o smluvní převod části podniku, konkrétně ani o smluvní převod obchodního týmu. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by shora určený předmět smlouvy uzavřené mezi společníkem jedné společnosti a společností další byl zakázaný a že by taková smlouva byla pro rozpor se zákonem neplatná. Opačný právní závěr soudů 1. a 2. stupně je tak nesprávný s tím, že tato právní otázka nebyla dosud judikaturou vyšších soudů vyřešena. Ze shora vymezeného předmětu, předmětu plnění a tedy i smlouvy o vedení obchodního týmu je zřejmé, že v ní nejde o přechod práva povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu §338 zák. práce, takže řešit otázku platnosti výše určeného ujednání o obchodním týmu podle §338 zák. práce je nezákonné. Ani tato právní otázka, tedy otázka dosahu citovaného ustanovení zák. práce, nebyla dosud vyřešena. Nešlo ani o plnění nemožné, když to, co bylo skutečně předmětem smlouvy, fakticky i právně možné bylo a bylo realizováno.
2) Dále namítá dovolatelka nesprávnost závěrů soudů obou stupňů o nedostatku její aktivní legitimace, když obchodní tým tvořili zaměstnanci Mistr Distribuce, s. r. o. Dovolatelka zdůrazňuje, že žaluje na plnění ze smlouvy o vedení obchodního týmu, a že splnila svůj závazek "projednat s jednotlivými členy týmu přechod pod PKS včetně všech podmínek tohoto přechodu stanovených PKS". Požaduje, aby žalovaná splnila svůj závazek z téže smlouvy zaplatit dovolatelce odměnu za zajištění přechodu členů obchodního týmu přímo k žalované. Vychází-li dovolatelka z toho, že smlouva nabyla účinnosti, žaluje jako účastnice smlouvy na plnění z ní. Legitimace účastníků smlouvy, jde-li o plnění z ní, je zřejmá a popírat ji je nezákonné bez ohledu na to komu předmět převodu (obchodní tým) patřil.
3) Pokud by dovolatelka vycházela ze závěru, že smlouva nenabyla účinnosti, bylo by na místě právní posouzení podle §457 obč. zák. a §451 odst. 2 obč. zák. - plnění z neplatného (neúčinného) právního úkonu, když dovolatelka ze smlouvy v rozsahu žalované odměny již plnila a žalovaná plnění přijímala. Vrácení plnění z neúčinné smlouvy je třeba posuzovat podle shora citovaných zákonných ustanovení obdobně. To je podle názoru dovolatelky zřejmé, i když judikatura tuto otázku zatím výslovně neřešila. Legitimace účastníků neplatné nebo zrušené, tedy i neúčinné, smlouvy (Mistr Distribuce s. r. o. účastnicí smlouvy nebyla) k vrácení plnění z ní nebo náhrady za ně jednoznačně vyplývá již ze samotného ustanovení §457 odst. 1 obč. zák. ("každý z účastníků .... ") bez ohledu na to, komu předmět plnění podle smlouvy patřil. Vyplývá také z konstantní judikatury k výkladu §451 a §457 obč. zák., s níž je tak rozhodnutí odvolacího soudu v otázce aktivní legitimace dovolatelky v rozporu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala vyjádření žalovaná. Rekapituluje v něm skutkové okolnosti případu a zdůrazňuje, že žalobkyně byla, pokud jde o skutkové vymezení jí uplatňovaného nároku, konzistentní po dobu projednávání věci soudy prvního a druhého stupně. Tvrdila, že předmětem dotčené smlouvy o vedení obchodního týmu byl závazek žalobkyně uskutečnit převod obchodního týmu zaměstnanců společnosti Mistr Distribuce, s. r. o. a tomu odpovídající závazek žalované zaplatit za tento převod úplatu. Žalovaná oproti tomu konzistentně tvrdila, že závazek převodu týmu obsahem smlouvy není a že se žalovaná nezavázala za takový převod zaplatit. V dovolání však žalobkyně svůj nárok jednak nově skutkově vymezuje, když uvádí, že nešlo o smluvní převod části podniku, konkrétně ani o smluvní převod obchodního týmu, jednak ve skutečnosti soudům nižších stupňů nevytýká nesprávné právní posouzení, ale jejich postup při zjišťování skutkových okolností. Žalovaná upozorňuje, že takový postup není přípustný, a proto považuje i dovolání samo za nepřípustné. Dále žalovaná upozorňuje na to, že obsahem závazku žalobkyně bylo poskytování služeb v době určené ve smlouvě o vedení obchodního týmu a pro úplnost dodává, že služby poskytnuty nebyly, a proto též žalovaná neobdržela žádnou úplatu.
Žalovaná se ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že smlouva o vedení obchodního týmu byla platná a účinná, neboť byla platná i smlouva o převodu obchodního podílu, na níž byla účinnost smlouvy o vedení obchodního týmu vázána. Ztotožňuje se rovněž s posouzením aktivní legitimace žalobkyně pro případ neplatnosti a neúčinnosti smlouvy o vedení obchodního týmu a se závěry o bezdůvodném obohacení.
Žalovaná s ohledem na obsah svého vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o první okruh námitek dovolatelky, je nutno souhlasit se žalovanou v tom, že dovolatelka v dovolání svůj uplatňovaný nárok skutkově vymezuje odlišně od toho, co uváděla v řízení před soudy nižších stupňů. Jestliže uplatňovala před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem nárok na odměnu za předání obchodního týmu složeného z obchodních zástupců, kteří byli zaměstnanci společnosti Mistr distribuce, s. r. o., žalované, ale v dovolání uvádí, že šlo o závazek zajistit, aby jednotliví členové týmu, kteří s tím budou souhlasit, ukončili pracovní poměr v této společnosti dohodou a vstoupili do smluvního vztahu k žalované, je to odlišné vymezení uplatňovaného nároku, k němuž by oba soudy nižších stupňů musely provádět jiná skutková zjištění a vyvozovat z nich jiné právní závěry. Soudy však vzaly za základ uplatňovaný nárok, zjistily jeho skutkové okolnosti a vyvodily právní závěry, které jsou zcela správné. Smluvní strany nesjednaly ve smlouvě o vedení obchodního týmu povinnost žalobkyně převést obchodní tým na žalovanou, nýbrž pouze vypracování plánu přechodu týmu, zajištění potřebných podkladů a dokladů, projednání podmínek přechodu s členy týmu a další služby specifikované v čl. III smlouvy. Pokud tedy oba soudy nižších stupňů přijaly závěr o tom, že závazek žalobkyně převést zaměstnance týmu k žalované nebyl sjednán, je to závěr správný odpovídající skutkovým zjištěním. Rovněž závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně domáhá splnění neexistujícího závazku, je správný. Kromě toho dovolatelka v této souvislosti pouze uvádí, že jí popsaný předmět smlouvy není zakázaný, že závěry soudů jsou nesprávné a tato právní otázka nebyla judikaturou vyšších soudů řešena. Samu otázku, která má zakládat zásadní právní význam rozhodnutí, však nekonkretizuje.
I pokud by převod týmu byl posouzen jako převod části podniku (druhý a třetí okruh námitek dovolatelky), potom vlastníkem podniku nebyla žalobkyně, ale společnost Mistr distribuce s. r. o. Žalobkyně sama nemohla s touto částí podniku nijak disponovat, neboť byla pouze majitelem obchodního podílu na společnosti Mistr distribuce s. r. o, tato skutečnost ji však neopravňovala k dispozicím s podnikem ani jeho částí, neboť tyto hromadné věci náležely jiné právnické osobě. I tuto otázku posoudily soudy nižších stupňů správně a jejich závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práva na úplatu za převod části podniku je správný. Obdobný závěr platí i pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně, pokud by šlo o případné bezdůvodné obohacení.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku předmětu smlouvy a aktivní legitimace dovolatelky v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 46.020,- Kč /§1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 9.727,- Kč představující 21% daň z přidané hodnoty §137 o. s. ř., §37 z č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 56.047,- Kč
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně povinnost stanovenou jí tímto rozhodnutím, může žalované podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu