ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1207.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1207/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, PSČ 130 87, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 84/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 16 Co 479/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. 11 C 84/2008-76, zamítl žalobu o zaplacení 2 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. března 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o odměně a náhradě hotových výdajů zástupce žalobce (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 17. února 1995 smlouvu o pojištění staveb, která se týkala jeho obytného domu, hospodářské budovy a garáže v D. L. Dne 2. června 1995 požádal žalobce o provedení vinkulace pojistného plnění ve prospěch Komerční banky, a.s., s níž předtím uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 1 000 000 Kč zajištěného zástavním právem váznoucím na uvedeném domě žalobce. Žalovaná návrh na vinkulaci akceptovala s datem počátku vinkulace 18. února 1995. Vinkulace byla zrušena z důvodu zániku pojištění ke dni 17. srpna 2008. Dne 19. října 2006 došlo k pojistné události – dům žalobce byl poškozen požárem a žalovaná mu proto vyplatila zálohu na pojistné plnění ve výši 300 000 Kč. Následně se žalovaná domáhala vrácení této částky v řízení vedeném před Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 22 C 253/2008 a bylo jí vyhověno.
Pohledávku za žalobcem Komerční banka, a.s., postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2003 společnosti GE Capital Bank, a.s., která ji následně postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. října 2007 společnosti TST REAL s.r.o. Na předmětné nemovitosti stále vázne smluvní zástavní právo. Zástavní věřitel nedal žalobci souhlas k výplatě pojistného plnění.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že do postavení zástavního věřitele nastoupila podle §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) společnost TST REAL, s.r.o., které také nadále zůstalo zachováno oprávnění stanovené v §811 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy, podle nějž týká-li se pojistná událost zastavené nemovitosti, plní pojistitel jen se souhlasem zástavního věřitele, avšak jen tehdy, ohlásí-li věřitel nejpozději do výplaty plnění, že zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí. Odepři-li zástavní věřitel souhlas k plnění, složí je pojistitel do soudní úschovy. Žalobce nedoložil souhlas zástavního věřitele (společnosti TST REAL s.r.o.), na kterou byla postoupena pohledávka žalobce i se zástavním právem s tím, že žalované bylo žalobcem v žádosti ze dne 2. června 1995 oznámeno, že zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí.
Ustanovení §811 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření pojistné smlouvy brání v tom, aby bylo pojistné plnění žalobci vyplaceno. Žaloba tedy měla znít na složení pojistného plnění v žalované části do soudní úschovy ve prospěch žalobce a ve prospěch zástavního věřitele, ze které by byla následně po uspokojení zástavního věřitele vyplacena zbývající část žalobci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 16 Co 479/2010-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zhodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně jako dostatečné, ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a odkázal na jeho odůvodnění. Stejně jako soud prvního stupně zdůraznil, že v dané věci je rozhodující ujednání, podle něhož bylo v souladu s §811 obč. zák. účinným v rozhodné době oprávnění žalobce jako pojistníka na výplatu pojistného plnění za zničenou zástavu vázáno na souhlas zástavního věřitele. Tento souhlas však udělen nebyl. Námitka, že žalobce nepodepsal vinkulační smlouvu, nebyla před soudem prvního stupně uplatněna, ačkoli tomu nic nebránilo. V systému neúplné apelace platícího v našem odvolacím řízení tak tato nová skutečnost nebyla podle §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uplatněna přípustně. Pro úplnost odvolací soud dodal, že tuto námitku považuje zjevně za účelovou, neboť žalobce nenavrhl provedení žádných důkazů k jejímu prokázání a proti její pravdivosti svědčí již to, že sama pojistná smlouva byla uzavřena v únoru 1995, tzn. po autonehodě žalobce, na niž odkazoval v odvolání (její platnost žalobce nezpochybnil a domáhá se na jejím základě v tomto řízení přiznání nároku na plnění), a ujednání o vinkulaci bylo sepsáno až v delším časovém úseku od tvrzené autonehody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a v odstavci 3 o. s. ř.
Dovolatel poukázal na to, že pojistnou událost přišla likvidovat nejprve zaměstnankyně žalované paní D. S. jako mobilní technik a sdělila, že dům je určen k demolici; pojistné plnění pak odhadla na částku 2 500 000 Kč. To žalobci potvrdil i jeho soudní znalec. Teprve potom žalovaná za pomoci firmy EXPERT, která ani nemohla provést ohledání domu, neboť byl stále uzamčen, změnila své stanovisko. Podle názoru dovolatele měl soud prvního stupně za této situace určit soudního znalce ke stanovení výše pojistného plnění.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného stavu věci. Za vadu řízení označil dovolatel postup odvolacího soudu, který shledal námitku, že žalobce nepodepsal vinkulační smlouvu, jako nepřípustnou, přestože v rámci odvolání uvedl i skutečnosti týkající se této námitky. Na podporu tohoto názoru argumentoval dovolatel tím, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. září 2009, sp. zn. 22 C 253/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Co 735/2009, bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit žalované částku 300 000 Kč s příslušenstvím s tím, že vyplacenou zálohu na pojistné plnění nebyl oprávněn s ohledem na dohodu o vinkulaci pojistného plnění přijmout. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal mimořádný opravný prostředek – návrh na obnovu řízení, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. ledna 2011. Vzhledem k tomu, že o mimořádném opravném prostředku nebylo rozhodnuto do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v tomto řízení, uplatnil námitku nepodepsání vinkulační smlouvy až v odvolacím řízení. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Z dovolání se podává, že žalobce neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jak uvedeno výše – však nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalobce navíc ani nespecifikuje, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. se při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží ani k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pouze výjimečně může být v dané souvislosti tento dovolací důvod relevantní, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Nejvyšší soud podotýká, že námitka dovolatele týkající se postupu žalované při zjišťování rozsah škody vzniklé v důsledku pojistné události, je z hlediska posuzování přípustnosti dovolání irelevantní, neboť odvolací soud tuto otázku v důsledku svého právního názoru shora uvedeného neřešil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu