ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1243.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1243/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně VÝTAHY OSTRAVA spol. s r.o. , se sídlem Ostrava - Přívoz, Teslova 873/2, identifikační číslo osoby 43965865, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, 28. října 434/211, proti žalovanému Ing. M. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánkova 58/31, o zaplacení 368 867 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 34/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2011, č.j. 4 Cmo 345/2011-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám JUDr. Ireny Hučkové, advokátky se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, 28. října 434/211, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky ve výši 368 867 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č.j. 4 Cmo 345/2011-217, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2011, č.j. 11 Cm 34/2007-159, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 368 867 Kč s úrokem z prodlení specifikovaném ve výroku I., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou, a žalovaným, jako objednatelem byla dne 5. 4. 2004 uzavřena smlouva o dílo č. 2945/03, podle níž (včetně jejího dodatku) se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalovaného osobní výtah a žalovaný se zavázal zaplatit za provedení díla cenu ve výši 748 867 Kč včetně DPH. Žalovaný dne 24. 5. 2005 dílo převzal, ale z ceny díla zaplatil jen zálohu ve výši 238 000 Kč a poté částku 142 000 Kč, neboť tvrdil, že dílo má vady, které žalobkyně v určené lhůtě neodstranila, proto následně dne 1. 2. 2006 od smlouvy odstoupil. Soudy dále vyšly ze znaleckého posudku zadaného znalci Ing. M. Ch., který uvedl, že příčinou závad tvrzených žalovaným byly s největší pravděpodobností vibrace vzniklé v místě lokálních nerovností konstrukce vodítek, ke kterým dochází v počátečních obdobích provozu výtahu, ale že v době prohlídky díla dne 1. 4. 2009 se na výtahu tyto vady, které měly spočívat v hlučnosti a vibracích, nevyskytovaly. Znalec uvedl, že nelze věrohodně posoudit, ve které části výtahu se tyto případné vady v době po uvedení výtahu do provozu vyskytovaly, zda překračovaly v době reklamace mezní hodnoty stanovené předpisy, jak a kdy byly tyto případné vady omezeny či odstraněny.
Z uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že tvrzení žalovaného o tom, že dílo má vady, pro které odstoupil od smlouvy podle §564 ve vazbě na §437 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se neprokázalo, a pokud žalovaný od smlouvy odstoupil, je toto odstoupení neplatné.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učinil závěr, že znalec při prohlídce díla nezjistil výskyt zvýšené hlučnosti výtahu a ani zvýšených vibrací výtahové klece, byť připustil, že v prvním období se takové vady mohou vyskytovat. Vzhledem k tomu, že žalovaný před soudem prvního stupně netvrdil, že by byla provedena jiná oprava výtahu, než ta, kterou na základě reklamace provedla žalobkyně na sklonku roku 2005, vyplynuly z uvedeného odvolacímu soudu dvě možnosti, a to buď, že vada byla žalobkyní při této opravě odstraněna nebo že se v průběhu času přestala i bez další opravy projevovat. Žádná z těchto možností ale podle odvolacího soudu nesvědčí pro důvodnost další reklamace a odstoupení od smlouvy žalovaným, jak správně dovodil soud prvního stupně, proto se odvolací soud s právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil. Pouze dodal, že žalovaný ve svém úkonu ze dne 13. 1. 2006 adresovaném žalobkyni neupozornil žalobkyni ve smyslu 437 odst. 5 obch. zák. na svůj úmysl odstoupit od smlouvy, neodstraní-li žalobkyně vady díla v určené lhůtě, a proto je právní úkon odstoupení od smlouvy neplatný i s ohledem na tuto skutečnost.
Pokud až v průběhu odvolacího řízení žalovaný doplnil svá skutková tvrzení tak, že vada výtahu byla postupně odstraňována společností OTIS a. s., která prováděla servis výtahu, jedná se podle závěru odvolacího soudu o nepřípustnou novotu, k níž nemůže být v odvolacím řízení s ohledem na ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném v době jednání odvolacího soudu (dále jen „o. s. ř.“) přihlíženo.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda v případě, že strana, jež je v prodlení, prohlásí, že svůj závazek nesplní, může druhá strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečně přiměřené lhůty k plnění nebo před jejím uplynutím, aniž by byla povinna druhou stranu předem na svůj úmysl odstoupit od smlouvy upozornit ve smyslu §437 odst. 5 obch. zák.
Podle dovolatele se oznámení úmyslu o odstoupení od smlouvy při stanovení dodatečné lhůty nevyžaduje, jestliže zhotovitel učiní úkon odpovídající ustanovení §346 odst. 2 obch. zák., tj., že strana, která je v prodlení (žalobkyně), prohlásí, že svůj závazek nesplní, tj., že dříve uznanou reklamaci nevyřídí, či další reklamaci předem zcela odmítá uznat. Dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně původně uznala reklamaci, řešila ji opravou dne 20. 12. 2005, avšak tuto opravu, tedy samotnou reklamaci nedokončila, tedy nevyřídila, což ji žalovaná sdělila dopisem ze dne 13. 1. 2006 a současně žalobkyni poskytla dodatečnou lhůtu k odstranění vady – vyřízení reklamace do konce ledna 2006.
Dovolatel nesdílí názor obou soudů, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že tvrzené vady nebyly při prohlídce díla znalcem zjištěny. Připomíná, že hlavním úkolem znalce bylo zjistit příčiny dříve zjištěných vibrací. Podotýká, že po několika letech řádného provozování výtahu při pravidelných servisních prohlídkách by ani výtah nemohl mít dříve reklamované vibrace, ale jisté „nárazy“ a „zatřesení kabiny“ při jízdě směrem nahoru i dolů byly znalcem zaznamenány. Poukazuje i na zápisy v Knize výtahu, z nichž vyplývá, že nezávislými revizními techniky byla existence vibrací v období roku 2005, 2006 a naposledy i 30. 3. 2007 zaznamenána.
Dovolatel též namítá, že oba soudy rozhodnutí nesprávně odůvodnily, když uvedly, že cena díla činí 748 867 Kč včetně DPH a že žalovaný zaplatil z ceny díla pouze část ve výši 142 000 Kč. Pominuly, že žalobkyně se v žalobě domáhá zaplacení dlužné částky z konečné faktury vystavené na částku 510 867 Kč, na níž bylo zaplaceno 142 000 Kč. Připomíná, že na sjednanou cenu díla již dříve zaplatil 380 000 Kč. Uvádění nesprávných částek podle dovolatele svědčí o neúplném prostudování spisu oběma soudy.
Dovolatel na základě uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. K námitce dovolatele, že žalobkyně odmítla vyřídit jeho reklamaci, uvedla, že žalovanému skutečně sdělila, že odmítá uznat za oprávněnou další reklamaci, neboť dospěla k závěru, že vibrace mají původ v provozu výtahu bez předepsaných servisních činností. Odmítá však, že by z postoje žalobkyně, kterým dala najevo, že reklamovanou vadu neuznává, bylo možno dovodit odmítnutí splnění závazku. Podle žalobkyně bylo rovněž správně posouzeno jako neplatné odstoupení od smlouvy, neboť na úmysl žalovaného odstoupit od smlouvy nebyla upozorněna.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nutno nejprve konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatel svými námitkami k závěru, že dílo v době reklamace v lednu 2006 nemělo vady, resp. že nebyla prokázána existence vad díla provedeného žalobkyní, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, které však nelze, jak shora uvedeno, v rámci možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dovolacím řízení přezkoumávat.
Za této situace pak nemůže dovolatelem vznesená otázka k platnosti odstoupení od smlouvy být otázkou zásadního právního významu, byla-li založena na jiných skutkových závěrech, než k jakým dospěl odvolací soud, tj. na vlastním závěru, že vady díla byly prokázány, z čehož pak dovolatel dovozuje možnost odstoupení od smlouvy. V posuzovaném případě ale nebyly prokázány vady díla, pro které by dovolatel v pozici objednatele díla, mohl od smlouvy o dílo odstoupit.
Pokud dovolatel namítá, že oba soudy rozhodnutí nesprávně odůvodnily, když uvedly, že cena díla činí 748 867 Kč včetně DPH a že žalovaný zaplatil z ceny díla pouze část ve výši 142 000 Kč, přičemž pominuly, že žalobkyně se v žalobě domáhá zaplacení dlužné částky z konečné faktury vystavené na částku 510 867 Kč, na níž bylo zaplaceno 142 000 Kč, je namístě v tomto směru přisvědčit dovolateli, že oba soudy skutečně v odůvodnění neúplně popsaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, jestliže uvedly pouze celkovou cenu díla a neuvedly, že dlužná částka se vztahuje k poslední faktuře ve výši 510 867 Kč, ale je třeba konstatovat, že ve skutečnosti přihlédly ke zjištění, že žalovaný zaplatil na cenu díla zálohu ve výši 238 000 Kč a poté částku 142 000 Kč, proto bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni dlužnou částku rovnající se rozdílu mezi cenou díla ve výši 748 867 Kč a zaplacenou částkou ve výši 380 000 Kč, tj. 368 867 Kč. Nutno tedy učinit závěr, že tato vada odůvodnění neměla vliv na správnost právního posouzení, jak i sám dovolatel připouští.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam, dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a z tohoto důvodu jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu