ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1382.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1382/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou, se sídlem v Lužné, Za Školou 588, proti žalovaným 1) P. S. , 2) J. H. , zastoupenému Mgr. Josefem Švandou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7 a 3) A. P. , zastoupené JUDr. Annou Márovou, LLM., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 326/2009, o dovolání druhého žalovaného a třetí žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č. j. 12 Co 225/2012-233, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. 12 Co 225/2012-240, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Druhý žalovaný a třetí žalovaná jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.534,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 11 C 326/2009-180, uložil 1. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), žalobu o uložení povinnosti 2. a 3. žalovaným zaplatit částku 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. až V. výroku).
K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku a navazujícím nákladovým výrokům) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změnil tak, že 2. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že splněním této povinnosti zaniká v rozsahu plnění povinnost 1. žalovaného, uložená mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. října 2011, č. j. 11 C 326/2009-180, a 3. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že splněním této povinnosti zaniká v rozsahu plnění povinnost 1. žalovaného, uložená mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. října 2011, č. j. 11 C 326/2009-180, a povinnost 2. žalovaného (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali samostatná dovolání druhý žalovaný a třetí žalovaná, oba namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé snáší argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů a oba navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání druhého žalovaného a třetí žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že dovolání považuje za nepřípustná.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas k tomu oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve jejich přípustností.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání druhého žalovaného i třetí žalované směřují proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč z titulu ručitelského závazku druhého a třetí žalované, který zajišťoval závazky prvního žalovaného z obchodní smlouvy o zajištění a provedení reklamy uzavřené dle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Přitom závazkový vztah vzniklý při zajištění plnění obchodního závazku je podle ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. závazkovým vztahem obchodním a z procesního hlediska jde o obchodní věc (srov. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci se tedy jedná ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že obě dovolání směřují výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nezbylo, než zvažovat jejich přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení; rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proti akcesorickému výroku není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť jej nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto obě podaná dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Druhý žalovaný a třetí žalovaná, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny podle §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), v částce 5.100,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí celkem 6.534,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Ing. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu