ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1523.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1523/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vyskočilova 1326/5, proti žalované KDS s.r.o., se sídlem v Moravském Krumlově, U Mostu 588, identifikační číslo osoby 25522370, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, PSČ 170 00, o zaplacení 318 686 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 210/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 2 Cmo 19/2012-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Romana Majera, advokáta se sídlem v Praze 1, Vyskočilova 1326/5.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 440 246 Kč s příslušenstvím na základě nezaplacené části konečného vyúčtovaného vyrovnání z ukončených leasingových smluv uzavřených s žalovanou.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2011, č. j. 45 Cm 210/2006-206, poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek byl potvrzen Vrchním soudem v Praze a kdy oba předchozí rozsudky nalézacích soudů byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 3926/2008, se závěrem, že nebyla správně posuzována výše náhrad za ztrátu z prodeje předmětů leasingu s ohledem na přiměřenost ceny, uložil žalované zaplatit žalobkyni 318 686 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I.; výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu 121 560 Kč s příslušenstvím a výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná neplnila řádně povinnosti z leasingových smluv č. 2235187 ze dne 15. 11. 2002 (dále jen „první smlouva“) a č. 2270313 ze dne 24. 7. 2002 (dále jen „druhá smlouva“), kde předmětem leasingu byla vozidla GT Fruehauf Trailor (návěs) a SCANIA P11ALA4x2NA340 (tahač). Nedílnou součástí obou smluv byly Všeobecné smluvní podmínky žalobkyně (dále jen „VSP“), v nichž bylo ujednáno pro případ ukončení smlouvy výpovědí žalobkyně, že žalovaná je povinna mimo jiné uspokojit nároky žalobkyně uvedené pod bodem 4.4.4. písm. f), tj. ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku smlouvy určenou podle platných předpisů o dani z příjmu a dosaženou prodejní cenou bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně prodala předměty leasingu dne 11. 2. 2004 za částky 335 000 Kč bez DPH a 245 000 Kč bez DPH, když jejich účetní zůstatková cena činila v té době 477 952 Kč a 574 087 Kč. Žalobkyně požadovala po žalované z titulu nároku podle čl. 4.4.4. písm. f) VSP zaplacení částky 142 288 Kč a 305 958 Kč. Soud s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce ustaveného soudem Ing. K. zjistil, že obvyklá cena předmětu leasingu v místě a čase prodeje podle smlouvy č. 1 je ve výši 437 500 Kč bez DPH a předmětu leasingu podle smlouvy č. 2 ve výši 295 833 Kč. Nevyhověl návrhu žalované na zpracování revizního znaleckého posudku, neboť tento návrh neshledal za odůvodněný. Soud prvního stupně konstatoval, že rozdíl v cenách obvyklých a cenách, za něž žalobkyně realizovala prodej leasingů, je podstatný, a proto nelze v intencích stanoviska Nejvyššího soudu ve shora uvedeném rozsudku považovat ceny získané prodejem leasingu za ceny přiměřené, dosažené s náležitou péčí leasingového pronajímatele. Soud prvního stupně proto při určení požadované ztráty z prodeje předmětu leasingu vycházel z cen určených znalcem, a to u předmětu leasingu smlouvy č. 1 ve výši 40 452 Kč a u předmětu leasingu smlouvy č. 2 ve výši 278 234 Kč, tj. celkem 318 686 Kč, a proto v této části žalobě vyhověl a v části 121 560 Kč žalobu zamítl, neboť požadavek na zaplacení této částky nepovažoval za důvodný s ohledem na nepřiměřenost požadované částky ve výši 440 246 Kč. Žalobkyni přiznal rovněž úroky z prodlení podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za nezaplacení přiznaných částek včas, když právní vztah vyplývající z obou smluv posoudil podle ustanovení §489 obch. zák.
Vrchní soud v Praze na základě odvolání žalované do výroku I. a závislých výroků o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 6. prosince 2012. č. j. 2 Cmo 19/2012-244, s tím, že napadený výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl co do částky 19 752 Kč s příslušenství, a co do částky 298 934 Kč s úrokem z prodlení 0,15 % denně z částky 40 452 Kč od 10. 4. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení 0,15 % denně z částky 255 974 Kč od 15. 4. 2004 do zaplacení výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II. a III. změnil výrok III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu k České republice a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebyl důvod pro zpracování revizního znaleckého posudku. Při hodnocení znaleckého posudku Ing. K. nevybočil podle odvolacího soudu soud prvního stupně z hodnocení tohoto posudku jako důkazu podle §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jeho závěry jsou i v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu. Připomněl, že odborné závěry posudku z pohledu jejich správnosti nemůže soud posuzovat a odvolací soud je nemůže tedy ani přezkoumávat.
Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřené leasingové smlouvy jsou smlouvami uzavřenými podle §489 obch. zák., odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil, neboť se jedná o smlouvy nepojmenované podle §269 odst. 2 obch. zák.
Důvodnou shledal odvolací soud námitku žalované ohledně výpočtu výše pohledávek, které má žalovaná podle rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyni uhradit. Odvolací soud zohlednil, že žalovaná již na každé konečné vyúčtování leasingu uhradila žalobkyni určité částky a dospěl k závěru, že výpočet dlužné částky provedla žalovaná ve svém odvolání správně, proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 19 752 Kč s příslušenstvím, neboť o tuto částku soud prvního stupně nesprávně přiznal žalobkyni vyšší nárok, než ji po právu náleží; ve zbytku vyhovující výrok soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním a navrhla jeho zrušení v celém rozsahu. Za jádro sporu ale považuje jí stanovenou povinnost zaplatit žalobkyni částku 298 934 Kč a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Současně se dovolává i dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud bez odůvodnění pominul řadu důkazních návrhů. Podle dovolatelky odvolací soud též nesprávně posoudil otázku, kdy je třeba nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu v otázce hodnocení závěrů znaleckého posudku (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5359/2007), podle něhož závěry znaleckého posudku nelze přebírat bez dalšího, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat jinými důkazy. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, jestliže neshledal důvody pro zpracování revizního znaleckého posudku, neboť závěry znaleckého posudku nepovažuje za logické a přesvědčivé, jestliže sám znalec připustil v průběhu zpracování znaleckého posudku jistou korekci svých závěrů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Námitky dovolatelky k neprovedení revizního znaleckého posudku nepovažuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za odůvodněné. Za nepodloženou považuje námitku žalované, že odvolací soud se nezabýval možností zpracování revizního znaleckého posudku. Naopak soud tuto možnost zvažoval, ale dospěl k závěru, že zpracování takového posudku je nadbytečné. Pokud dovolatelka namítá, že nebyly soudem provedeny všechny navržené důkazy, odkazuje žalobkyně na §120 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje, který z navržených důkazů provede.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podala-li žalovaná dovolání do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i do části výroku I., kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 19 752 Kč s příslušenstvím, je nutno konstatovat, že dovolání v této části není přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem ve výroku I. změnil v uvedeném rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněnému nároku žalobkyně nebylo v rozsahu 19 752 Kč s příslušenstvím vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalované v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn.
Tím, že žalovaná podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, napadla dovoláním i výroky rozsudku o náhradě nákladů řízení, jež však mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu, směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení, není proto podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tudíž podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Zbylo tedy posoudit, zda dovolání žalované je přípustné v části, týkající se napadené části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o částce 298 934 Kč s příslušenstvím.
V této části není dovolání žalované přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo ve skutečnosti potvrzeno v tomto rozsahu vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 298 934 Kč. Dovolání žalované není v této části přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované části soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším vyhovujícím rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nutno též konstatovat, že dovolatelkou namítané pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění vycházející z neúplného dokazování není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který dovolatelka uplatnila, ale je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze tedy úspěšně uplatnit při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod C 1164). Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze dovozovat ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nebyl-li odvolacím soudem shledán nedostatek znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními provedenými důkazy, nelze polemizovat s odbornými závěry znalce ohledně zjištění obvyklé ceny vymezeného předmětu leasingu, neboť odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti nepodléhají hodnocení soudu, jak i sama dovolatelka připouští.
Zpochybňováním závěrů znaleckého posudku dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry soudu, na nichž soud založil své právní posouzení věci. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu, jak výše uvedeno, nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Uplatnila-li dovolatelka dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka namítá neúplnost dokazování způsobeného neprovedením navržených důkazů. Dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, ale nepokládá tím žádnou právní otázku procesněprávní povahy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje ani z pohledu dovoláním uplatněných námitek proti výroku týkajícímu se částky 298 934 Kč rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9 580 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 075 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 11 955 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu