ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.155.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 155/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. J.Ch. , proti žalovaným: 1) ČEZ, a. s. , se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, IČ 45274649 a 2) ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem Teplická 874/8, Děčín 4, IČ 27232425, o zaplacení 663.040,60 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 99/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2010, č. j. 8 Cmo 359/2009-490, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Cmo 359/2009-490, se v části výroku I. písm. a), v níž byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit částku 605.723.37 Kč s přísl. a ve výroku I. písm. c) a III. a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2009, č. j. 34 Cm 99/2005-399, ve výroku I. a V., zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 15. července 2009, č. j. 34 Cm 99/2005-399, že žalovaní 1) (před procesní změnou účastníka ještě Východočeská energetika, a. s.) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci částku 605.723,37 Kč s úroky z prodlení ve výši a za období ve výroku specifikovaných (výrok I.), dále žalobu v části o zaplacení 57.317,23 Kč s úrokem z prodlení z částky 19.812,80 Kč ve výši 8% od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001 zamítl (výrok II.), dále řízení o vzájemném návrhu žalovaného 2), kterým se domáhal proti žalobci zaplacení 1,015.312,60 Kč s úroky z prodlení ve výroku specifikovanými, zastavil (výrok III.), dále druhému žalovanému byl vrácen soudní poplatek se vzájemného návrhu ve výši 40.620,- Kč (výrok IV.) a konečně uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení solidárně částku 233.304,45 Kč (výrok V.)
Předmětem řízení byl nárok žalobce na doplacení kupní ceny za elektřinu dodanou z malé vodní elektrárny v H. S. ve vlastnictví žalobce.
Soud prvního stupně rozhodl o žalobě již rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 34 Cm 99/2005-132 tak, že návrh zamítl. Odvolací soud – Vrchní soud v Praze – sice rozsudkem ze dne 23. 7. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, avšak k dovolání žalovaných Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil svým rozhodnutím ze dne 18. 2. 2009, č. j. 32 Cdo 3726/2007 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po obsáhlém doplnění dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobce od února 2001 dodával do sítě prvního žalovaného elektřinu bez řádně uzavřené kupní smlouvy a tedy bez právního důvodu. Žalovaný 1) se proto na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a byl povinen obohacení vydat (§451 odst. 1 občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“). Poněvadž šlo o dodávku elektřiny do rozvodné sítě žalovaného 1), je třeba vypořádat nárok žalobce v peněžité náhradě, představující ekonomickou protihodnotu dodané elektřiny. Mezi účastníky bylo nesporné, v jakém množství a za jakou cenu vycházející z tehdy platného ceníku schváleného Energetickým úřadem, byla v rozhodném období (od února 2001 do června 2003) z malé vodní elektrárny dodávána elektřina žalovanému 1), jakož i skutečnost, že žalovaný 1) vyplatil žalobci pouze 50% ceny dodané elektřiny a druhou polovinu třetí osobě – p. M. Š., který byl podílníkem na výstavbě malé vodní elektrárny, patřící do výlučného vlastnictví žalobce.
V průběhu řízení první žalovaný vložil jako nemajetkový vklad ke zvýšení základního kapitálu svou organizační jednotku Distribuce do základního kapitálu žalovaného 2). Postupem podle §220 odst. 4 písm. b) ve spojení s §59 odst. 3, 4, 5 obch. zák. na žalovaného 2), přešla povinnost vypořádat nárok žalobce z bezdůvodného obohacení (§477 obch. zák.) a žalovaný 1) se stal ze zákona (zákon č. 458/2000 Sb.) ručitelem za splnění závazku.
Oba žalovaní vznesli v průběhu řízení námitku promlčení nároku žalobce, na nějž se vztahuje úprava podle §387 an. obch. zák. Čtyřletá promlčecí doba počala běžet ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. pro každý jednotlivý den dodání elektřiny do sítě. Námitka promlčení tak byla důvodná jen co do části nároku ve výši 57.317,23 Kč s úrokem z prodlení z částky 19.812,80 Kč ve výši 8% od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001 a proto v této části soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
V převažující části ve výroku I. rozsudku soud prvního stupně zavázal žalovaného 1) jako ručitele (§303 an. obch. zák.) a žalovaného 2) jako dlužníka k vydání peněžité náhrady žalobci za bezesmluvně dodanou elektřinu.
Výše žalobcem požadovaných úroků z prodlení odpovídá ust. §369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §517 odst. 2 obč. zák. a §1 nař. vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného 2) pak vychází z ustanovení §96 odst. 2 věty první ve spojení s §97 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný 2) vzal v průběhu řízení návrh zpět, a to se souhlasem žalobce.
K odvolání žalovaných a žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. července 2009,
č. j. 34 Cm 99/2005-399 ve znění usnesení ze dne 28. ledna 2010, č. j. 34 Cm 99/2005-475
a) ve výroku I. a ve výroku II. v části, jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 2) co do 57.317,23 Kč s úrokem z prodlení z částky 19.812,80 Kč ve výši 8% od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001 potvrdil,
b) ve výroku II. v části, jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu b) k žalovanému 1) co do 57.317,23 Kč s úrokem z prodlení z částky 19.812,80 Kč ve výši 8% od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001, jej změnil, že se tato část výroku II. vypouští,
c) ve výroku V. rozsudek změnil tak, že žalovaní 1) a 2) nejsou povinni zaplatit žalobci z částky 233.304,45 Kč částku 40.315,- Kč (výrok I.), dále rozhodl, že odvolání žalobce do části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve znění uvedeného usnesení, kterou byla žaloba ve vztahu k žalovanému 1) zamítnuta co do částky 57.317,23 Kč s úrokem z prodlení z částky 19.812,80 Kč ve výši 8% od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001, odmítl (výrok II.) a konečně že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 53.965,- Kč, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého ze žalovaných (výrok III.)
Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně podle §212 an. o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky jednak pro postup podle §219 o. s. ř., tj. pro potvrzení výroku I. a části výroku II. ve vztahu k žalovanému 2), jednak pro postup podle §220 o. s. ř., tj. pro změnu výroku V. rozsudku o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Především po výpovědi smlouvy ze dne 16. 9. 1998 ke dni 31. 1. 2001 žalovaným 1) vůči žalobci, nebyly dodávky elektrické energie, uskutečněné žalobcem do sítě žalovaného 1) od 1. 2. 2001, smluvním plněním a proto se žalovaný 1) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a vznikla mu povinnost bezdůvodné obohacení podle §451 an. obč. zák. vydat, a to formou peněžité náhrady. Žalovaný 1) částečně vypořádal tento vztah se žalobcem tak, že mu poskytl 50% ekonomické hodnoty elektrické energie, do sítě odvedené, takže předmětem sporu je dalších 50% hodnoty odvedené elektrické energie.
Spornou byla otázka nevyjasněných vlastnických vztahů k malé vodní elektrárně mezi žalobcem a spolustavebníkem elektrárny p. M. Š., které byly řešeny souhlasným prohlášením formou notářského zápisu N 108/2003, NZ 102/2003 ze dne 18. 7. 2003, kterým odvolací soud opakoval dokazování, v němž oba jmenovaní prohlásili, že činí touto dohodou o uznání vlastnického práva nesporným, že je žalobce výlučným vlastníkem elektrárny s budovou technické vybavenosti na staveb. parc. č. 181/1-3, zapsané na LV č. 747 u Katastrálního úřadu v S. pro obec V. n. J., k. ú. H. S., dle rozhodnutí správního orgánu č. j. ŽP/1624/95/VH-231/2 R 326 ze dne 17. 8. 1995 a dle kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Jilemnici č. j. SÚ-2237/94/332 P4/Pl ze dne 31. 8. 1995. Vlastnické vztahy byly tedy vyřešeny v návaznosti na pravomocná rozhodnutí uvedených orgánů z roku 1995 ve prospěch žalobce. Žalobce a pan Š. vyřešili vzájemné majetkové vztahy „dohodou o vypořádání vlastnického podílu“, kterou odvolací soud rovněž jako důkaz opakoval. V dohodě se žalobce zavázal vyplatit p. Š. peněžitou částku k vypořádání podílu na výstavbě a provozu elektrárny, čímž budou vypořádány veškeré nároky p. Š., vyplývající z dosavadní „duplicity zápisu, malé vodní elektrárny dle kterého je každý z účastníků spoluvlastníkem jedné poloviny této stavby.
Odvolací soud na základě provedených písemných důkazů uzavřel, že vlastníkem elektrárny je žalobce, majetkové vypořádání bylo učiněno formou určitého „odstupného“ a nelze tedy dojít k závěru, že by byl p. Š. výrobcem a dodavatelem elektrické energie v rozhodném období.
Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci vznikl vůči žalovanému 1) nárok z bezdůvodného obohacení, jehož výše vyplývá z faktur žalobce, přičemž cena elektrické energie vycházela z ceníku žalovaného 1), schváleného Energetickým úřadem.
Soud prvního stupně rovněž správně zjistil z notářského zápisu zn. N 516/2005, NZ 102/2003 ze dne 28. 7. 2003, že žalovaný 1) vložil jako svou organizační jednotku „DISTRIBUCE“, k níž se vázal závazek k vypořádání žalobcem vymáhaného nároku, do základního kapitálu žalovaného 2) a na žalovaného 2) přešla v souladu s §477 obch. zák. povinnost k vypořádání nároku žalobce. Žalovaný 1) se stal ze zákona ručitelem za splnění uvedeného nároku. Žalovaný 2) vstoupil do řízení na místo žalovaného 1) jako jeho právní nástupce, a to bez ohledu na to, že soud prvního stupně pochybil, jestliže vstup žalovaného 2) do řízení připustil podle §92 odst. 1 o. s. ř., ovšem v dalším řízení se žalovaným 2) jako s právním nástupcem žalovaného 1) jednal.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil též důvodnost žalovanými vznesené námitky promlčení. Nárok žalobce vyplývá z obchodního závazkového vztahu a proto je třeba promlčení posoudit podle komplexní úpravy v obchodním zákoníku. Jelikož řízení bylo zahájeno dnem 15. 4. 2005, byla námitka promlčení důvodná ohledně nároku žalobce vzniklého do 14. 4. 2001, tj. co do výše 57.317,23 Kč včetně úroků z prodlení do uvedeného data.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalovaných, že vymáhaný nárok žalobce není ve vztahu k oběma žalovaným splatný. Výzvou k zaplacení byly faktury žalobce, ať již adresované dlužníkovi či ručiteli.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že soud prvního stupně právem žalobě co do částky 605.723,37 Kč s příslušenstvím vyhověl.
Odvolací soud změnil pouze výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se náhrady nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. písm. a), kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., podali žalovaní dovolání ze dne 1. 11. 2010 s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má zásadní právní význam ve věci samé, a to v právních otázkách vlastnictví elektrárny a závěru o tom, kdo se bezdůvodně obohatil.
Dovolatelé namítají, že souhlasné prohlášení, odstraňující duplicitu vlastnictví v katastru nemovitostí, nemůže odůvodňovat právní závěr, kdo byl vlastníkem nemovitosti před souhlasným prohlášením. Kolaudační rozhodnutí pak nemá vliv na občanskoprávní vlastnické vztahy k nemovitosti.
Dovolatelé dále mají za to, že pokud se třetí osoba obohatí na úkor věci, která je ve spoluvlastnictví dvou osob se souhlasem jedné z nich, je druhý spoluvlastník povinen vymáhat bezdůvodné obohacení nikoli po třetí osobě, ale po druhém spoluvlastníku. Vzájemné vypořádání z neplatné smlouvy náleží pouze účastníkům smlouvy, nikoli třetí osobě. Elektřina je zboží ve smyslu §409 obch. zák. a jejím vlastníkem se stává kupující, i kdyby ji nabyl od nevlastníka ve smyslu §446 obch. zák. a skutečný vlastník se musí obrátit o vydání bezdůvodného obohacení na prodávajícího.
Jako dovolací důvod uplatňují odvolatelé nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé především konstatují, že na základě výpovědi původního žalovaného 1) byla zrušena kupní smlouva na dodávku elektřiny se žalobcem k 31. 1. 2001 a od tohoto data šlo mezi těmito účastníky o bezesmluvní vztah, avšak po celou dobu rozhodného období měl žalovaný 1) uzavřenou smlouvu na dodávku elektřiny s p. M. Š.; platnost této smlouvy nebyla v tomto řízení zpochybněna.
Dovolatelé namítají, že právní posouzení odvolacího soudu, že vlastníkem elektrárny byl v rozhodném období žalobce na základě rozhodnutí správních orgánů, je v přímém rozporu s rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 195/2001. Je tak dán zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když právní otázka vlastnictví elektrárny je soudy řešena rozdílně.
Dovolatelé dovozují, že souhlasným prohlášením, kterým se odstraňuje duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, se stanoví najisto a konstituuje, kdo je vlastníkem nemovitosti ke dni účinnosti souhlasného prohlášení, nikoliv však, kdo byl jeho vlastníkem v době předchozí. Jelikož dovolatelé nenalezli předchozí rozhodnutí soudu, které by otázku osvědčení podle §5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb. řešilo, mají za to, že je dán zásadní právní význam rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelé zdůrazňují, že pro posouzení nároku žalobce je určující, kdo byl vlastníkem (spoluvlastníkem) elektrárny v rozhodné době. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o výše uvedená správní rozhodnutí, učinil tak chybně, neboť ty nejsou právním titulem pro nabytí vlastnického práva. Totéž platí i pro souhlasné prohlášení, které rovněž není rozhodné. Dovolatelé tvrdí, že v rozhodné době byla elektrárna v ideálním spoluvlastnictví M. Š. a žalobce (každý polovinou).
Dovolatelé dále vytýkají, že na daný případ lze přiměřeně aplikovat též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, že umožnil-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka užívat předmět spoluvlastnictví, je „opomenutý“ spoluvlastník oprávněn požadovat bezdůvodné obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, nikoli po třetí osobě. S tímto rozhodnutím je napadené rozhodnutí v zásadním rozporu.
Obdobně poukazují dovolatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006, podle něhož pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák., bez ohledu na to, zda došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor někoho jiného. Na úkor žalobce se tudíž mohl obohatit pouze M. Š.. I kdyby M. Š. nebyl vlastníkem dodávané elektřiny, stal se kupující [žalovaný 1)] jejím vlastníkem na základě ust. §446 obch. zák.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jakož i v související části o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že p. M. Š. neměl v rozhodném období oprávnění výrobce elektrické energie a není proto rozhodné, že s ním žalovaný 1) uzavřel smlouvu na dodávku elektrické energie. Na úkor žalobce se obohatil žalovaný 1) a je povinen bezdůvodné obohacení vydat, resp. nahradit žalobci.
Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a přiznána mu náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a zabýval se na prvním místě přípustnosti dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku I. písm. a) napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí v napadeném rozsahu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v tomto případě dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně nebyl v dalším rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť tato rozhodnutí byla zrušena dovolacím soudem a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odvolací soud poté toto druhé rozhodnutí potvrdil.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V takovém případě pak jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V dovolání dovolatelé napadají výrok I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu, v části jíž jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 605. 723.37 Kč spolu s úroky z prodlení s tím, že splněním povinnosti jednoho z nich zaniká povinnost druhého žalovaného. V tomto rozsahu se pak dovolacímu soudu otevírá možnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelé mají za právní otázky zásadního významu jednak otázku vlastnictví malé vodní elektrárny, jednak otázku, kdo se v daném případě bezdůvodně obohatil.
Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí zejména uvedl, že předmětem sporu je oprávněnost nároku žalobce na zaplacení 50% hodnoty elektrické energie tj. částky 605.723.37 Kč s přísl., která byla dodána do sítě žalovaného 1) v období od února 2001 do června 2003 z malé vodní elektrárny v H.S. na toku J.(dále též jen „MVE“).
V posuzované věci byla spornou otázka vlastnictví MVE, tj. zda žalobce je jejím výlučným vlastníkem, nebo zda jejím spoluvlastníkem je i pan Š..
Odvolací soud zejména na základě souhlasného prohlášení žalobce a p. Š. pořízeného ve formě notářského zápisu ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. N 108/2003 a NZ 102/2003, jímž byly mezi těmito osobami dále vypořádány vzájemné majetkové vztahy, „dohodou o vypořádání vlastnického podílu“ p. Š. na „výstavbě a provozu elektrárny“ čímž měly být vypořádány veškeré nároky „vyplývající z dosavadní duplicity zápisu malé vodní elektrárny, dle kterého je každý z účastníků spoluvlastníkem jedné poloviny této stavby, a to zejména z její výstavby, provozu a prodeje elektrické energie“, dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem MVE je žalobce. Odvolací soud dále přihlížel, resp. vycházel i z rozhodnutí správního orgánu ze dne 17. 8. 1995, č. j. ŽP 1624/95/VH-231/R 326 a kolaudačního rozhodnutí vydaného Městským úřadem v J.ze dne 31. 8. 1995, č. j. SÚ-2237/94/332P4/PL.
Dovolatelé v dovolání především zpochybňují žalobcovo výlučné vlastnictví MVE v rozhodném období (únor 2001 až červen 2003).
Podle §5 odst. 4 zák. č. 344/1992 Sb., v rozhodném znění vznik, změna nebo zánik právního vztahu na základě právní skutečnosti nebo jednostranného právního úkonu (např. §134, 135a, 135b obč. zák.), které nelze doložit a jsou-li nesporné, mohou být do katastru zapsány pouze na základě osvědčení ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru (§69 a 99 o. s. ř.).
Odvolací soud při závěru o výlučném vlastnictví MVE vycházel z notářského zápisu ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. NZ 102/2003, v němž žalobce a M. Š. souhlasně prohlásili, že žalobce je výlučným vlastníkem MSE; závěr o žalobcově výlučném vlastnictví MVE tak vychází z ust. §5 odst. 4 zák. č. 344/1992 Sb., které je za tohoto stavu věci rozhodné pro zápis výlučného vlastnictví MVE ve prospěch žalobce.
V posuzovaném případě je dále významné, zda souhlasné prohlášení o výlučném vlastnictví MVE obsažené v notářském zápise ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 102/2003 má zpětné účinky, tj. zda žalobce byl výlučným vlastníkem MVE, zejména v rozhodném období, za nějž je požadována úhrada 50% ceny dodané elektrické energie (od února 2001 do června 2003).
Z tohoto souhlasného prohlášení z 18. 7. 2003 je třeba dovozovat, že žalobce byl vlastníkem MVE od jejího vybudování, tedy i v rozhodném období, o čemž svědčí i Dohoda o vypořádání spoluvlastnického podílu ze dne 18. 7. 2003, pořízeného ve formě notářského zápisu pod sp. zn. 108/2003. V této Dohodě se strany dohodly, že žalobce zaplatí panu Š. částku 2,000.000,- Kč na vyrovnání jeho podílu na výstavbě a provozu MVE a tím budou vyrovnány veškeré nároky p. Š.. Z toho lez dovodit, že p Š. se podílel na výstavbě a provozu MVE, avšak od počátku nebyl jejím spoluvlastníkem, o čemž svědčí i uvedené souhlasné prohlášení.
Ani z tohoto hlediska nelze dovozovat, že by odvolacím soudem provedené posouzení otázky vlastnictví MVE mohlo založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé dále namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu ohledně osoby, která se v daném případě bezdůvodně obohatila, jíž má být podle odvolacího soudu žalovaný 2), neboť elektřina jim byla poskytována na základě smlouvy uzavřené s p. Š. a ve smyslu ust. §446 obch. zák. se stala jejich vlastnictvím, i když ji nabyli od nevlastníka (p. Š.).
Ze skutkových zjištění v dovolání nezapochybněných vyplývá, že dne 14. 3. 2001 uzavřel Marcel Š. a žalovaný 1) dohodu o dodávkách elektrické energie z předmětné MVE. V rozhodném období, tj. od 1. 2. 2001 do června 2003 neměl žalobce uzavřenu smlouvu o dodávkách elektrické energie z této MVE. Dodávky z MVE byly v tomto období uskutečňovány v žalovaném rozsahu.
Odvolací soud, jak to vyplývá z jeho rozhodnutí, se s ohledem na svůj závěr, že žalobce byl vlastníkem MVE již nezabýval tím, jaké důsledky pro spornou věc má shora uvedená skutečnost, tj. uzavření smlouvy o dodávce elektřiny z MVE.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že posouzení věci provedené odvolacím soudem je neúplné a tedy nesprávné, což vede k závěru, že dovolání je ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a důvodné.
V dalším řízení bude nutné znovu posoudit nárok uplatněný žalobcem, zejména s ohledem na uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 mezi žalovaným 1) a p. Š. o dodávce elektrické energie z předmětné elektrárny v rozhodném období, platností této smlouvy z hlediska veřejnoprávních předpisů (licence, autorizace apod.) a podle výsledku poté o nároku rozhodnout.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I. písm. a), v němž byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 605.723,37 Kč s úrokem z prodlení zde specifikovaným s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého ze žalovaných zrušil, včetně souvisejícího výroku I. písm. c) a III. o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že důvod, pro něž bylo zrušeno v uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud v tomto rozsahu zrušil i toto rozhodnutí (výrok I.) včetně výroku o nákladech řízení (výrok V.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu