ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1913.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1913/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A. F. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované NÁBYTEK LEGATO s.r.o. , se sídlem v Neratovicích, Masarykova 653, okres Mělník, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 25629131, zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem, se sídlem v Praze 6, náměstí Interbrigády 949/3, o zaplacení 808.226,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 1149/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 30 Co 211/2010-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 9 C 1149/2002-163, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit částku 808.226,80 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo dodání montážního vnitřního vybavení v nebytových prostorech – restauraci v objektu, občanská vybavenost (zimní stadion), stojícím na pozemcích parc. č. 1091 a parc. č. 638/1 v katastrálním území K., obec K. Za dodané zboží a nábytek a provedené práce vyfakturovala žalovaná postupiteli částku 2,445.490,10 Kč, kterou postupitel řádně uhradil. Pokud se žalobkyně domáhala uhrazení částky 808.226,80 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, která na ni měla přejít na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. ledna 2002, soud návrh v plném rozsahu zamítl, když vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (postupitel) uhradil za provedené práce a dodané zboží v souladu se smlouvou o dílo 2,445.490,10 Kč. Jestliže byla tato cena následně snížena o částku 808.226,80 Kč, pak odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 2 T 21/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 9 To 261/2009, z nichž je zřejmé, že k tomuto snížení došlo v důsledku trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se dopustili obžalovaní J. C. P. a V. C. D. (jednatel právního předchůdce žalobkyně). Došlo ke stornování již vystavených faktur a vystavení faktur nových s cenou nižší o 808.226,80 Kč. Uzavřel tedy, že na základě uvedeného nemohlo dojít na straně postupitele (správně žalované) k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že jejich výši stanovil částkou 142.698,- Kč; jinak jej v tomto výroku a zamítavém výroku o věci samé potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně doplnil dokazování a ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. Jestliže došlo k dohodě o snížení ceny díla v důsledku trestné činnosti, jednalo se o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., a nemohlo v žádném případě dojít na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že ke snížení ceny díla došlo v důsledku trestného činu vydírání, kterého se dopustili odsouzení J. C. P. a V. C. D. Namítá, že závěr odvolacího soudu o snížení ceny díla nebyl nikterak prokázán, že odvolací soud své závěry postavil na naprosto nevěrohodných svědeckých výpovědích panů P. a H. Dle jejího názoru nalézací soudy neprovedly žádné dokazování, na základě kterého by bylo možné dojít k relevantnímu závěru o skutečné ceně díla a k bezdůvodnému obohacení na straně žalované.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Vytýká-li dále dovolatelka, že návrh žalobkyně na provedení důkazu svědeckou výpovědí jednatele společnosti V. C. D. byl odvolacím soudem bezdůvodně odmítnut, že nalézací soudy neprovedly ve věci žádné dokazování, na základě kterého by bylo možné dojít k relevantnímu závěru o skutečné ceně díla a k bezdůvodnému obohacení na straně žalované, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolacích námitek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nevyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu