ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1941.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1941/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GARANTRANS s.r.o., se sídlem v Mošnově, Obchodně - podnikatelský areál, budova čp. 314, PSČ 742 51, identifikační číslo osoby 25820117, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Hrabové, Místecká 329/258, proti žalovanému J. J., zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, o zaplacení částky 110.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 6/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 12 Cmo 411/2012-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.872,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 11. května 2012, č. j. 26 Cm 6/2008-376, rozhodl o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 106.426,- Kč se zde vyčísleným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 192.540,- Kč (výrok I.), řízení co do zaplacení částek 1.719,- Kč, 2.485,- Kč, tedy celkem 4.204,- Kč zastavil (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit na nákladech státu spočívajících na vynaloženém svědečném poměrnou část, a to částku 13.295,- Kč (výrok III.), a žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit na nákladech státu spočívajících ve vynaloženém svědečném poměrnou část, a to částku 525,- Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 12 Cmo 411/2012-419, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38.897,87 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, kdy žalovaný objednal u žalobkyně provedení přepravy nadrozměrného nákladu ocelových konstrukcí z Neumarktu v Německu do Třanovic u Českého Těšína v České republice, za smluvenou cenu 380.800,- Kč včetně DPH. Mezi účastníky byla uzavřena přepravní smlouva, která se řídí úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní nákladní silniční dopravě (CMR). Soud dále zjistil, že žalobkyně zajistila přistavení dvou nákladních vozidel s přívěsem určených pro přepravu nadrozměrného nákladu na místo nakládky v Německu dne 4. srpna 2006, vybavila je příslušnými povoleními a doklady, potřebnými pro přepravu nákladu a vázacími prostředky nutnými k ukotvení nákladu. Smluvní partner žalovaného náklad však odmítl naložit a plánovaná přeprava se neuskutečnila.
Odvolací soud při posuzování uplatněného nároku na náhradu škody podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že v souvislosti s přepravou a zajištěním nezbytných úkonů v její realizaci vznikly žalobkyni výdaje, na jejichž úhradu jí vzniklo právo, stejně jako na náhradu škody s ušlým ziskem.
Odvolací soud shledal správným procesní postup soudu prvního stupně, který poučil žalobkyni o povinnosti doplnit relevantní tvrzení a důkazy podle §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k otázce vynaložení nákladů na vydání povolení pro předmětnou nadrozměrnou přepravu v České republice a trasování, nákladů na doprovod této zásilky, jakož i k průkazu vzniku a výše požadovaného ušlého zisku. Po doplnění tvrzení a provedeném dokazování dospěly soudy k závěru, že byl prokázán vznik škody žalobkyni vynaložením nákladů na vydání povolení v České republice a trasování a nákladů na zajištění doprovodného vozidla ve výši 11.515,- Kč a 8.781,- Kč porušením povinnosti žalovaným z přepravní smlouvy, v souladu s ustanovením §380 obch. zák. Ve vztahu k ušlému zisku, požadovaného žalobkyní ve výši 86.130,- Kč, dospěly soudy k závěru, že dohodnutá cena přepravy činila 220.000,- Kč, náklady vynaložené na zajištění přepravy byly prokázány ve výši 120.296,- Kč. Rozdíl ve výši 99.704,- Kč představuje ušlý zisk, který mohla žalobkyně z předmětné přepravy dosáhnout a kterého nedosáhla v důsledku porušení smlouvy žalovaným bezdůvodným odmítnutím nakládky zásilky na žalobkyní přistavená vozidla, na který vznikl žalobkyni nárok podle ustanovení §379 obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k jehož přípustnosti uvádí, „že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe týkající se výpočtu ušlého zisku a současně že obdobně komplikovaný případ z oblasti objednávky mezinárodní přepravy dosud v praxi odvolacího soudu řešen nebyl“.
Dovolatel zpochybňuje skutečnou výši ušlého zisku žalobkyně, která podle žalovaného je nižší. Podle dovolatele nebyl pro soud problém znalecky ocenit tzv. obvyklý zisk za obdobnou přepravu. Žalobkyně podle dovolatele neunesla svou povinnost tvrzení, kterou jí soud uložil na základě poučení podle §118a o. s. ř. Žalobkyně podle dovolatele současně neoznačila takové důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, z nichž by výše ušlého zisku byla prokázána. Odvolací soud měl podle dovolatele zjišťovat nacenění obdobné zakázky u vybraných firem, které se zabývají podobnou nadlimitní přepravou.
Dovolatel současně zpochybňuje jednotlivé částky přiznané žalobkyni ve výši 11.515,- Kč a 8.781,- Kč jako náklady za zaplacené povinné ručení, havarijní pojištění a silniční daň.
Žalobkyně se k dovoláním žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za správný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která nebyla vyřešena nebo která by dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně nebo by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
V obsahu svého dovolání dovolatel toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, případně nepřihlédnutí odvolacím soudem k některým tvrzením či důkazům, které by mohly představovat vady řízení. Námitky proti skutkovým zjištěním a vadám řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Namítá-li konečně dovolatel, že odvolací soud přiznal žalobkyni na náhradě škody ve formě ušlého zisku rovněž náhradu za náklady na zaplacené povinné ručení, havarijní pojištění a silniční daň, je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů toto nevyplývá.
Nejvyšší soud tudíž dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jelikož není přípustné podle §237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu