ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2155.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2155/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Českomoravské investiční a.s. , se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČO 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) městu Bohumín , se sídlem Bohumín, Masarykova 158, PSČ 735 81, IČO 00297569, a 2) Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci , se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 15/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2011, č. j. 57 Co 427/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 16 C 15/2007-214, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 18. prosince 2006 mezi druhou žalovanou jako prodávající a prvým žalovaným jako kupujícím, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem nyní zapsaným na listu vlastnictví č. 1001, vedeném pro katastrální území P., obec B., a to k budově č. p. 171 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1448 a pozemku parc. č. 1448 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem I), budově č. p. 173 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1449 a pozemku parc. č. 1449 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem II), budově č. p. 174 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1450 a pozemku par. č. 1450 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem III), budově č. p. 175 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1451 a pozemku parc. č 1451 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem IV), budově č. p. 155 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1447 a pozemku par. č. 1447 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem V) a budově č. p. 177 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1446 a pozemku parc. č. 1446 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem VI), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem nemovitostí shora uvedených zapsaných na listu vlastnictví č. 1001, vedeném pro katastrální území P., obec B., je Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro druhou žalovanou (výrok pod bodem VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VIII a IX).
Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že při uzavírání kupních smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku došlo k porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), a tím, že proces výběru nejvhodnější nabídky byl proveden v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků výběrového řízení, jeho transparentnosti a zájmu na dosažení co nejvyšší ceny pro stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně ve znovuobnovení její možnosti opět se ucházet o nabytí převáděného majetku, což by mělo příznivý dopad na její právní postavení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětný nemovitý majetek byl usnesením vlády České republiky č. 870 ze dne 19. července 2006 vyjmut z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a druhá žalovaná poté vybrala ve veřejné zakázce společnost Euro Reality Group s.r.o., která měla zajistit prodej těchto nemovitostí, a to formou přímého prodeje s cílem dosažení nejméně minimální ceny podle znaleckých posudků navýšené o pohledávky související s prodávaným majetkem; prodej měl být realizován do 31. prosince 2006, včetně uhrazení kupní ceny. Žalobkyně reagovala na inzerát zprostředkovatele prodeje v Hospodářských novinách ze dne 15. listopadu 2006 nabídkou ze dne 27. listopadu 2006, k níž k výzvě zprostředkovatele dopisem ze dne 15. prosince 2006 oznámila, že nemůže vyhovět žádosti a předložit písemné prohlášení banky podle §313 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o tom, že uhradí druhé žalované kupní cenu převáděných nemovitostí, případně sdělení banky o uzavření akreditivu ve prospěch druhé žalované. Kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí pak druhá žalovaná uzavřela prostřednictvím společnosti Euro Reality Group s.r.o. dne 18. prosince 2006 s prvním žalovaným, který uhradil kupní cenu.
Soud prvního stupně při řešení otázky, zda na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, neboť ze žádných prokázaných skutečností nelze dovodit její právo na uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, a žalobkyně nesplňuje podmínku legitimního očekávání, že napadenými smlouvami byla zkrácena na svých právech včetně práva vlastnického, jestliže neplatnost takových smluv není založena na přímém porušení práv žalobkyně jako třetí osoby. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že žalobkyně nesplnila podmínky pro výběr kupujícího při prodeji předmětných nemovitostí stanovené druhou žalovanou, když nebyla ve stanovené lhůtě schopna prokázat svou solventnost a neakceptovala ani daný postup prodeje. Soud prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem nemá žalobkyně ani v otázce určení vlastnického práva, pokud nemá žádný zákonný nárok ucházet se o koupi předmětných nemovitostí při jejich případném opakovaném prodeji.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v v Ostravě rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 57 Co 427/2010-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal jako dostačující a správná. Ztotožnil se i s jeho právními závěry. Soud prvního stupně si správně ujasnil, zda šlo v dané věci o výběrové řízení nebo formu přímého prodeje. Právě toto posouzení bylo totiž rozhodující pro dopad případného vyslovení neplatnosti napadených smluv na postavení žalobkyně. V judikatuře je sice připuštěna možnost, že předmětem žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř. může být i právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou, avšak aplikace tohoto ustanovení na určení takového právního vztahu je namístě jen tehdy, jestliže požadované určení právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní postavení žalobce vůči žalovanému, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1567/99. Protože se v daném případě jednalo o přímý prodej předem neurčenému subjektu za cenu dle znaleckých posudků a nešlo o výběr kupujícího obchodní veřejnou soutěží podle §281 a násl. obch. zák., ani veřejnou soutěží, jejíž pravidla by byla upravena právními předpisy, bylo pouze na druhé žalované a jí pověřeném zprostředkovateli, který výběr subjektu vhodného k uzavření smlouvy zajišťoval, jaký postup zvolí. Odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace žalobkyní tvrzené nedodržení pravidel výběru kupujícího by i v případě oprávněnosti námitek žalobkyně bylo bez právního významu, avšak zde bylo navíc prokázáno, že žalobkyně podmínky stanovené zprostředkovatelem ohledně prokázání schopnosti zaplatit nabízenou kupní cenu nedodržela. Na vyslovení neplatnosti kupních smluv tak nemůže mít žalobkyně jako osoba, která nebyla stranou těchto smluv, naléhavý právní zájem a v důsledku toho nemůže mít naléhavý právní zájem ani na určení vlastnictví státu k tomuto majetku. Vzhledem k tomu by bylo provedení důkazů navržených žalobkyní za účelem zjištění konkrétních podmínek prodeje nemovitostí nebo jednání zprostředkovatele s dalšími subjekty zcela zbytečné a z toho důvodu je neprovedl ani odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v závěru soudů obou stupňů, že eventuální vyhovění žalobě by nezlepšilo její postavení, aniž by se alespoň částečně vypořádaly s jejími tvrzeními ohledně tohoto naléhavého právního zájmu a rozsáhlým odůvodněním, v čem bude postavení žalobkyně po vyhovujícím rozsudku jiné. Oba soudy pominuly skutečnost, že přímo zákonem bylo určeno, že předmětné nemovitosti musí být prodány, že si je druhá žalovaná nemůže ponechat ve své správě a že výtěžek z prodeje musí být určen způsobem stanoveným v zákoně. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti byly prodány ve formě přímého prodeje, aniž by tento závěr řádným a věrohodným způsobem odůvodnil, a na tento závěr navázal odvolací soud bez jakékoliv bližší argumentace, je takový postup účelový a nezákonný a rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
K nesprávnému právnímu posouzení věci dospěly soudy obou stupňů proto, že vůbec neprověřovaly okolnosti naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti předmětných smluv. Žalobkyně má za to, že dostatečným způsobem osvětlila, že v případě úspěchu ve věci by došlo k výraznému zlepšení jejího postavení. Soudy se nezabývaly okolnostmi procesu prodeje nemovitostí státu ve správě druhé žalované. Podle názoru dovolatelky nemůže obstát závěr soudu, že žalobkyně nesplnila tzv. podmínky stanovené druhou žalovanou jako prodávajícím, neboť „takové podmínky, které by byly reálně splnitelné, v podstatě nikdy neexistovaly“. Prodej nemovitostí dovolatelka hodnotí jako netransparentní a diskriminační, v němž nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků. Podle písemné informace druhé žalované měly být nemovitosti prodány jako celek, ve skutečnosti však byla prvému žalovanému prodána pouze část nemovitostí, část nemovitostí byla prodána společnosti TOBA TRADE s.r.o. a část nemovitostí nebyla prodána vůbec. Dále poukázala na okolnost, že nejméně tři další zájemci nabídli za předmětné nemovitosti vyšší cenu, než za kterou byly nemovitosti prodány prvému žalovanému.
Absolutní neplatnost smlouvy podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem spatřuje dovolatelka v porušení příslušných zákonných ustanovení upravujících prodej státního majetku. Odkázala především na ustanovení §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve zněních pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 77/2002 Sb.“), podle něhož byla druhá žalovaná povinna zcizovat předmětný majetek za co nejvýhodnějších podmínek; jedná se jen o jiné vyjádření zásady upravené v §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Taktéž odkázala na zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), když namítla, že nebylo učiněno žádné rozhodnutí ve smyslu §10 odst. 1 tohoto zákona.
Podle názoru dovolatelky je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí nemůže svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Naléhavost právního zájmu opírá i o skutečnost, že jí bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí ve věci jí vrátí postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet.
Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku existence naléhavého právního zájmu při podání žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. v souladu s konstantní judikaturou.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek CD-6).
Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů, které – po zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly do fáze dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které ve všech těchto případech potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily otázku naléhavého právního zájmu v souladu s právem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1257/2010, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 606/2011). Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně spatřující naléhavý právní zájem v tom, že jí bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí by jí vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet. Shledal správným právní závěr odvolacích soudů, že žalobkyni - oproti neúspěšnému uchazeči o obecní majetek - nesvědčí žádné vynutitelné právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008 ( www.usoud.cz ), jímž odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 jako neopodstatněnou, shledal závěry Nejvyššího soudu ústavně konformními.
V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro který by se měl Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Lze tedy na ně pro stručnost odkázat a uzavřít, že tu z dovoláním vymezených právních otázek, na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud řešil v souladu s právními předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu a též Ústavního soudu, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (a nelze se tedy zabývat důvodností žaloby), protože z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o majetek státu označený v ustanovení §38a zákona č. 77/2002 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 a žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
Taktéž další námitky dovolatelky - že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor s §22 odst. 1 zákona č. 219/200 Sb., když nebyla sjednána cena ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, výběrové řízení nebylo transparentní, neboť nebyla nastavena pravidla a v jeho rámci nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků, představují právní otázky, jejichž zodpovězení by mohlo mít význam pro závěr o platnosti předmětných kupních smluv, tedy pro posouzení věci samé, nikoliv však pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Žaloba byla správně zamítnuta toliko z důvodů procesních, pro absenci naléhavého právního zájmu, který je u žalob na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyžadován ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu na uvedených právních otázkách nespočívá, pak tyto otázky závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. výslovně nepřipouští přihlížet při posuzování zásadní významnosti dovoláním napadeného rozsudku k dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a odst. 3 o. s. ř.
Pro úplnost je třeba dodat to, že shora formulované závěry vztahující se k požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy platí z povahy věci beze zbytku též na požadované určení důsledků tvrzené neplatnosti, totiž toho, že vlastníkem převáděných nemovitostí je (i nadále) Česká republika.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích námitek zásadní právní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 §150 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu