ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2255.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2255/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Agrodružstvo vlastníků – ADV , se sídlem v Libštátě, IČ 00128911, zast. JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, proti žalované Hasičské vzájemné pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, IČ 46973451, zast. Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, o zaplacení 2,742.500,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 176/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 12 Co 34/2010-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 12 Co 34/2010-211 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 se zrušují a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 12 C 176/2006-173, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 12 C 176/2006-195, zastavil řízení o zaplacení částky 68.500,- Kč s přísl. od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2,674.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24. 1. 2004 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 2 % úroku z prodlení od 1. 1. 2004 do 23. 1. 2004 z částky 2,674.000,- Kč (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a VI.) a tímto rozhodnutím tak rozhodl o žalobě jíž se žalobce domáhal pojistného plnění vyplývající z pojistné smlouvy č. 0001744016 uzavřené účastníky dne 26. 3. 2001.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované, rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2010, č. j. 12 Co 34/2010-211, ve znění usnesení ze 17. 3. 2011, č. j. 12 Co 34/2010-218, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že úrok z prodlení počíná od 1. 4. 2004, jinak se tento výrok potvrzuje, dále zrušil výrok III., potvrdil výroky IV. až VI. a nakonec rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud popsal dosavadní průběh řízení vč. obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobce k odvolání.
Odvolací soud poté konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud vycházel. Odvolací soud se též ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
K jednotlivým odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že v daném případě nastala pojistná událost, neboť pojištěná zvířata byla utracena na základě rozhodnutí příslušného orgánu veterinární péče z důvodu výskytu BSE, protože byla chována v ohnisku nákazy spolu s postiženým zvířetem, což odpovídá vymezení pojistné události dle čl. II. odst. 1, 2, bod. 2.1 Smluvních ujednání.
Odvolací soud dále uvedl, že předmětem pojištění není příčina pojištěné události, ale událost sama, proto je bez významu, že pojistná událost nastala po uzavření pojistné smlouvy, avšak její příčina nastala před jejím uzavřením, pokud si pojišťovna nevymínila, že v takovém případě není povinna plnit.
K poslední námitce odvolatele, že žalobce byl odškodněn rozhodnutím Ministerstva zemědělství, odvolací soud uvedl, že v čl. V. Smluvních ujednání jsou uvedena rizika vyloučená z pojištění. Z něho pak vyplývá, že je vyloučena povinnost žalované plnit v rozsahu, v jakém bylo „ke dni uzavření pojištění poskytováno plnění státem“. Dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 1. 12. 2003, č. j. 46119/03-7210 byla žalobci poskytnuta částka 4,500.000,- Kč jako záloha na náhradu nákladů a ztrát vzniklých v souvislosti s nebezpečnými nákazami dle ust. §67 odst. 1 a 2 zák. č. 166/1999 Sb. Žalovaná tak z pojištění vyloučila všechny škody kryté náhradami dle uvedeného ustanovení.
Odvolací soud s ohledem na uvedené, neshledal námitky žalované důvodnými, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2,674.000,- Kč.
Dovoláním ze dne 4. 10. 2010 napadla žalovaná shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a přípustnost dovolání odvozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písem. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaná uvedla, že odvolací soud nesprávně vyložil právní úkon, konkrétně čl. II. odst. 1, čl. II. odst. 2, bod. 2.1 a čl. XVI. odst. 2, 3 a 4 smlouvy o pojištění ze dne 26. 3. 2011 uzavřené mezi účastníky. Dovolatelka je toho názoru, že z uvedených ujednání pojistné smlouvy vyplývá, že se pojištění vztahuje na porážku, popř. utracení pouze nemocného zvířete a nevztahuje se na porážku či utracení zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, tj. zdravého zvířete.
Odvolací soud vycházel z toho, že pojistná událost nastala, protože pojištěná zvířata byla utracena na základě rozhodnutí orgánu státní veterinární správy z důvodu výskytu BSE, i když po jejich utracení bylo zjištěno, že nebyla nakažena a je třeba všechna zvířata, která byla chována s nakaženým zvířetem pokládat za nakažená. Tyto závěry podle dovolatelky však nevyplývá ze shora uvedených ujednání pojistné smlouvy.
Dovolatelka poté za zásadní právní otázku označila, zda lze výkladem smlouvy vyloučit splnitelnou podmínku, a to že nárok na pojistné plnění je podmíněn pozitivním anatomicko-patologickým nálezem u poraženého zvířete.
Dovolatelka dále pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že i když byla žalobci poskytnuta náhrada za utracená zvířata dle §67 odst. 1 a 2 písm. b) zák. č. 166/1999 Sb., zůstala mu neuhrazena skutečná škoda, která má být kryta pojistnou smlouvou. Pokud stát v rámci mimořádných opatření nařídí likvidaci zdravých kusů skotu z preventivních důvodů a poskytne za to poškozenému kompenzaci, nemá pojistitel povinnost poskytnout pojistné plnění.
Dále dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů neprovedly podstatné důkazy (zejména spisem Krajské veterinární správy, o způsobu chovu a krmení zvířat). Stejně tak žalobce nepodal odvolání proti rozhodnutí Krajské veterinární správy, ačkoliv k tomu byl povinen podle čl. VIII. odst. 2 pojistné smlouvy.
Dovolatelka s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a podlé této právní úpravy bude dovolání projednáno a rozhodnuto o něm.
Nejvyšší soud poté uzavřel, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na nějž dovolatel odkázal.
Podle §237 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudu rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího po právní stránce, a proto se dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem tak může být jen nesprávná posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv již další zákonem vymezené dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud je dále podle §242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízení-vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel v dovolání obsahově vymezil. Pro posouzení toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam jsou určující otázky, na nichž toto rozhodnutí spočívá a které dovolatel v dovolání napadl či zpochybnil.
V posuzovaném případě je právní otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a která je napadena dovoláním otázka výkladu čl. II. odst. 1 a odst. 2 bodu 2.1, čl. XVI. odst. 2 a 4 smlouvy o pojištění ze dne 26. 3. 2001, tedy rozsahu pojištění.
Ze skutkových zjištění soudů, z nichž je dovolací soud při zkoumání přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nucen vycházet, vyplývá, že rozsah pojištění byl v čl. II. 1 a 2 bod 2.1 smlouvy vymezen tak, že se základní pojištění vztahovalo na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v pojistné smlouvě. V čl. XVI odst. 2 a 4 pojistné smlouvy bylo sjednáno, že za utracení (nucenou) porážku se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem.
Při výkladu uvedených ujednání je třeba čl. II. vykládat ve spojení s čl. XVI. smlouvy, v němž jsou vymezeny použité pojmy. Podle čl. XVI. smlouvy se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, proto je nutné vycházet z toho, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem. Tento závěr srozumitelně vyplývá z jeho jazykového vyjádření (§35 odst. 2 obč. zák.).
Pokud odvolací soud dovodil, že se pojištění vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, tj. zvířat, u nichž nebyla po porážce zjištěna nákaza BSE, je tento jeho závěr v rozporu s příslušným smluvním ujednáním a s výkladovými pravidly, což zakládá v daném případě přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Přitom zjistil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem prvního stupně a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
Podle ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně v obchodních věcech v tomto ustanovení vyjmenovaných, podle písmene r) tohoto ustanovení pak ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů vyjmenovaných pod tímto písmenem.
V posuzované věci je předmětem řízení nárok vyplývající ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jedná se tedy o vztah obchodní, bez ohledu na to, že podle §261 odst. 7 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se pojistná smlouva řídila v posuzované věci občanským zákoníkem a zvláštními zákony.
Jde tedy o spor, k jehož projednání je dána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. věcná příslušnost krajského soudu.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou plněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a věc postoupí soudu věcně příslušnému podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Jestliže ve věci jednal a rozhodl jako věcně nepříslušný soud prvního stupně-Obvodní soud pro Prahu 2, měl odvolací soudu postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc postoupit věcně příslušnému Městskému soudu v Praze. Pokud tak neučinil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jedná se o dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že vedle toho, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zatížil odvolací soud řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.) a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze, jako věcně příslušnému soudu, k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu