ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2263.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2263/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. F., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, PSČ 470 01, proti žalovaným 1. M. V. a 2. F. C. , o zaplacení částky 1 950 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání věcí, o zaplacení částky 1 468 887 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 182 589 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 15/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-879, ve znění opravného usnesení ze dne 27. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-901, takto:
I. Dovolání žalobce se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-879, ve znění opravného usnesení ze dne 27. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-901, ve výroku pod bodem X písm. a), zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. března 2010, č. j. 11 C 15/96-767, ve znění opravného usnesení ze dne 8. října 2010, č. j. 11 C 15/96-818, zamítl žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 1 950 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 11. listopadu 1995 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné briketovací lis K-90, výrobní číslo ..., o výkonu hlavního motoru 75 kW, o celkovém příkonu 90 kW a o váze 7 900 kg s příslušenstvím, tj. ovládacím elektropanelem, vyhazovací klapkou a chladícím vedením (výrok pod bodem I), uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 261 261 Kč s 14,61% úrokem z prodlení ročně od 4. března 1997 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil prvnímu žalovanému, aby zaplatil žalobci úrok z prodlení ve výši 14,78 % ročně z částky 261 261 Kč od 8. října 1996 do 3. března 1997 a ve výši 0,17 % ročně z částky 261 261 Kč od 4. března 1997 do zaplacení (výrok pod bodem III), zamítl žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 1 207 626 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok pod bodem IV), uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným k rukám společným a nerozdílným částku 1 182 589 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 14. září 2001 do zaplacení (výrok pod bodem V), zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným úrok z prodlení ve výši 13,6 % ročně z částky 1 182 589 Kč od 1. října 1994 do 13. září 2001 a ve výši 5,1 % ročně z částky 1 182 589 Kč od 14. září 2001 do zaplacení (výrok pod bodem VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII, VIII, IX, X a XI).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a J. F. podnikajícími ve sdružení pod označení „...“ jako odběrateli a prvním a druhým žalovaným podnikajícími ve sdružení pod označením „....“ jako dodavateli byla dne 29. prosince 1993 uzavřena smlouva, v níž se žalovaní zavázali dodat a namontovat briketovací linku B-100 včetně lisu K-90 s příslušenstvím za sjednanou cenu, změněnou dodatkem smlouvy z 15. července 1994 na částku 5 033 589 Kč včetně DPH, z čehož cena lisu bez DPH činila 1 950 000 Kč. Po zániku sdružení „...“ dne 22. dubna 1994 přešly všechny závazky i plnění z dosavadní činnosti sdružení na žalobce. Žalobce z celkové ceny zaplatil žalovaným částku 3 851 000 Kč a přes upomínky žalovaných dluží 1 182 589 Kč. Po provedení zkušebního provozu předal první žalovaný protokolem ze dne 5. srpna 1994 žalobci briketovací linku včetně lisu. Na dodaném zařízení se po předání opakovaně vyskytly podstatné vady, které byly zapisovány do knihy závad a hlášeny telefonicky žalovaným. Tyto vady žalovaní neodstranili řádně a po nahlášení poslední v pořadí dvanácté závady spočívající v poškození vložky v hlavě lisu dne 24. ledna 1995 sdělil první žalovaný, že tuto závadu odstranit nemůže. Žalobce reagoval dopisem svého právního zástupce JUDr. Č. ze dne 9. listopadu 1995, kterým od smlouvy odstoupil v části týkající se lisu. Stavba briketovací linky a skladu dřevní hmoty v K. byla rozhodnutím S. ú. v T. n. L. z 19. června 1995, které nabylo právní moci 8. července 1995, povolena ke zkušebnímu provozu do 31. července 1995.
V roce 2000 byl briketovací lis s celou linkou převezen do Č., kde byl nejpozději 13. září 2001 uskladněn na venkovním prostranství – podle zjištění soudu prvního stupně „značně zkorodovaný, a znečištěný, červený nátěr byl podřený“. Následně byl na základě smlouvy o dodávce technologie z 30. října 2002 uzavřené mezi prodávající společností BIOENERGY, s.r.o., zastoupené žalobcem jako jednatelem, a kupující společností BENAZ, a.s., přemístěn i s briketovací linkou do P. u M. L. Před uzavřením této smlouvy byla cena předmětného listu stanovena znalcem k datu 18. října 2002 na částku 360 000 Kč. Podle zjištění soudu prvního stupně byl lis vymontován a nahrazen peletovacím lisem Münch, s nímž funguje do současnosti, a poté byl „briketovací lis odvezen k panu P., kde se nyní nachází“.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako platnou smlouvu o dílo s ohledem na to, že závazek prodávajících zahrnoval i montáž celé linky. Žalovaní splnili svůj závazek předáním briketovací linky k 5. srpnu 1994, kdy po provedení pětidenního zkušebního provozu začala běžet šestiměsíční smluvní záruční doba. Částečné odstoupení žalobce od smlouvy týkající se lisu shledal soud prvního stupně jako platné a účinné, a to dojitím dopisu každému z žalovaných, což tito nepopírali, přičemž sám první žalovaný předložil v řízení plnou moc JUDr. Č. s jeho dopisem ze dne 9. listopadu 1995 obsahujícím odstoupení od smlouvy. Předchozí odstoupení od smlouvy učiněné JUDr. K. dopisem ze dne 12. února 1995 nepovažoval soud prvního stupně za řádné, neboť v řízení nebylo prokázáno, že JUDr. K. byl za žalobce oprávněn činit hmotněprávní úkony, a navíc soud prvního stupně shledal tento úkon i neurčitým, neboť z něj není zřejmé, zda má být odstoupeno od celé smlouvy nebo jen od její části, když dopis sice obsahoval odstoupení od smlouvy, ale současně bylo navrhováno vrácení pouze lisu oproti ceně tohoto lisu. Jako řádné odstoupení od smlouvy nehodnotil soud prvního stupně ani dopis JUDr. S. z 10. dubna 1995, neboť rovněž nebylo prokázáno oprávnění JUDr. S. činit za žalobce hmotněprávní úkony, přičemž z obsahu tohoto dopisu vyplývalo, že jde pouze o návrh na uzavření dohody o zrušení části smlouvy. Účinky částečného odstoupení od smlouvy podle závěru soudu prvního stupně zanikly podle §564, §565 a §441 obch. zák. nejpozději ke dni 13. září 2001, kdy byl v řízení prokázán (předložením šesti barevných fotografií) stav briketovacího lisu vylučující jeho vrácení ve stavu, v jakém jej žalobce od žalovaných převzal, neboť dřívější zánik účinků odstoupení od smlouvy nebyl v řízení prokázán.
Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody, která mu měla v souvislosti s dodáním vadného lisu vzniknout, vzal soud prvního stupně za prokázané, že první a druhý žalovaný porušili své povinnosti ze smlouvy dodat dílo bez vad a že znaleckým posudkem Ing. J. K. bylo prokázáno, že žalobci v době zkušebního provozu povoleného na dobu od 8. července 1995 do 31. července 1995 vznikla škoda ve formě ušlého zisku ve výši 261 261 Kč, neboť po tuto dobu nemohl linku pro vady užívat. Porušení smluvní povinnosti shledal soud prvního stupně v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, který má proto podle §373, §378 a §379 obch. zák. nárok na náhradu škody v penězích. Tento nárok podle §351 odst. 1 obch. zák. přitom trval i po odstoupení od smlouvy, jehož účinky navíc následně zanikly. Vznik práva na náhradu škody spočívající v ušlém zisku převyšujícím přiznanou částku 261 261 Kč žalobce s ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. J. K. podle soudu prvního stupně neprokázal a rovněž neprokázal vznik další škody spočívající v nákladech na obstarání pilin pro výrobu briket, neboť z předložených důkazů nevyplývá, zda a jaké množství pilin žalobce nakoupil, kolik za ně zaplatil, kolik z nich spotřeboval, či jak s nimi naložil, a že došlo k jejich znehodnocení.
Ohledně vzájemné žaloby vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce nedoplatil na ceně díla částku 1 182 589 Kč, splatnost ceny díla však s ohledem na ustanovení §564 a §439 odst. 4 obch. zák. nemohla podle smlouvy účastníků nastat, neboť dílo bylo dodáno s vadami a do jejich odstranění nebyl žalobce povinen platit část ceny odpovídající jeho nároku na slevu, která musela odpovídat minimálně nedoplatku ceny díla, který činí jen cca 60 % ceny vadného lisu. Práva z odpovědnosti za vady žalobce vyčerpal řádným odstoupením od části smlouvy, na základě kterého vznikla žalobci povinnost vrátit žalovaným briketovací lis, jehož cena nedoplatek ceny díla převyšovala. Poté, co účinky tohoto částečného odstoupení od smlouvy dne 13. září 2001 zanikly, zůstatek ceny díla ve výši 1 182 589 Kč se stal splatným dne 13. září 2001 a ode dne 14. září 2001 se dostal žalobce s jeho úhradou do prodlení.
Námitku promlčení nároku žalovaných na úhradu nedoplatku ceny díla vznesenou žalobcem považoval soud prvního stupně za nedůvodnou, protože podle §392 odst. 1 obch. zák. se mohl tento závazek žalobce začít promlčovat ode dne jeho splatnosti, tedy od 13. září 2001, podle §404 odst. 1 obch. zák. by však případná promlčecí doba tohoto nároku přestala běžet dnem podání žaloby v této věci, tedy dnem 19. ledna 1996; promlčecí doba tohoto nároku tedy dosud běžet nezačala.
S ohledem na uvedené závěry považoval soud prvního stupně za nadbytečné provedení navržených důkazů výpovědí svědka E. K. k prokázání jeho plánované spolupráce s žalobcem v oblasti prodeje vyrobených dřevěných briket, neboť tato skutečnost byla dostatečně prokázána smlouvou mezi E. K. a žalobcem ze dne 6. srpna 1994, stejně jako výslech svědka B. P. k prokázání tvrzení, že se u něj předmětný lis nachází a v jakém stavu, když stav lisu byl dostatečně prokázán barevnými fotografiemi a znaleckým posudkem č. ... Ing. J. H. ze dne 28. října 2002 a důvod držení lisu panem P. je v této věci nerozhodný. Taktéž opakovaný výslech svědka P. O. ke sdělení adresy B. P. považoval ze stejných důvodů za nadbytečný.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-879, ve znění opravného usnesení ze dne 27. prosince 2011, č. j. 51 Co 389/2010-901, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného zaplatit 14,78% úrok z prodlení z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997 zrušil (výrok pod bodem I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci 16% úrok z prodlení ročně z částky 1 207 626 Kč za dobu od 8. července 1995 do 28. února 1997, 16% úrok z prodlení ročně z částky 261 261 Kč za dobu od 8. července 1995 do 7. října 1996, 1,22% úrok z prodlení ročně z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997 a aby druhý žalovaný zaplatil žalobci 14,78% úrok z prodlení z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997 (výrok pod bodem II), odmítl odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku pod bodem III a zamítavému výroku pod bodem VI (výrok pod bodem III), odmítl odvolání druhého žalovaného proti vyhovujícímu výroku pod bodem III (výrok pod bodem IV), potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I (výrok pod bodem V), potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II (výrok pod bodem VI), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem III v rozsahu, ve kterém bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,78 % ročně z částky 261 261 Kč od 1. března 1997 do 3. března 1997 a 0,17% úrok z prodlení z částky 261 261 Kč od 4. března 1997 do zaplacení (výrok pod bodem VII), potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV ve zbylém rozsahu, tj. pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 1 207 626 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a aby druhý žalovaný zaplatil žalobci úrok z prodlení specifikovaný v tomto výroku (výrok pod bodem VIII), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem V (výrok pod bodem IX), výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem VI, kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba prvního a druhého žalovaného ohledně úrokového příslušenství z částky 1 182 589 Kč změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným k jejich rukám společným a nerozdílným 13,6% úrok z prodlení ročně z částky 1 182 589 Kč za dobu od 13. prosince 1995 do 13. září 2001 a 5,1% úrok z prodlení ročně z této částky za dobu od 14. září 2001 do zaplacení [bod a) výroku pod bodem X], a potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta vzájemná žaloba na zaplacení 13,6% úroku z prodlení ročně z částky 1 182 589 Kč za dobu od 1. října 1994 do 12. prosince 1995 [bod b) tohoto výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body XII, XIII, XIV a XV).
Své zrušovací výroky pod body I a II odůvodnil odvolací soud tím, že o těchto nárocích již soud prvního stupně rozhodl v pořadí prvním rozsudkem ze dne 15. října 2001, č. j. 11 C 15/96-232, ve výroku pod bodem III a tento výrok nebyl v tomto rozsahu dotčen odvoláním žádného z účastníků, takže nabyl samostatně právní moci, což soud prvního stupně zjevně přehlédl a o tomto nároku rozhodl opět, když v takto vymezeném rozsahu byla nastolena překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání na straně žalobce vedl odvolací soud k jeho odmítnutí ve výroku pod bodem III a nedostatek subjektivní legitimace druhého žalovaného pak vedl odvolací soud k odmítnutí jeho odvolání ve výroku pod bodem IV.
Odvolací soud vzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná, po částečném zopakování některých důkazů a s přihlédnutím k odvolacím námitkám účastníků skutková zjištění částečně doplnil. Z rozhodnutí Městského úřadu v T. n. L. ze dne 25. listopadu 2011 zjistil, že stavba „Rekonstrukce sušárny zemědělských produktů na briketovací linku včetně krytého skladu dřevní hmoty“ byla žalobci povolena dodatečným povolením stavby z 9. listopadu 1994, o kolaudaci však žalobce nepožádal a k datu 31. července 1995 skončila možnost užívat stavbu v souladu se stavebním zákonem. Pro posouzení žalobcem tvrzené škody považoval odvolací soud za významnou i část výpovědi žalobce z 6. června 1997 (č. l. 95), v níž uvedl, že dosud nesplnil ve stavebním řízení mu uložené zastřešení skládky materiálu, a nemůže tak učinit, dokud nespotřebuje uskladněných 1 250 kubíků pilin. Závěr, že došlo k devastaci lisu, dovodil odvolací soud nejen z fotografií předložených v řízení 13. září 2001, ale též z dopisu V. J. z 6. listopadu 2000, v němž uvedl, že v průběhu roku 2000 přemístil žalobce na jeho provozovnu v Č. rozebranou briketovací linku sestávající z drtiče, sušárny, lisu a dopravních cest, kde byla znovu smontována. Údaj, že žalobce prodal linku včetně předmětného lisu třetím osobám a že byla přemístěna do P., byl dle odvolacího soudu prokázán nejen smlouvou z 30. října 2002, ale i výpověďmi svědků i znaleckým posudkem Ing. H. zpracovaným pro účely ocenění linky při prodeji. Provádění dalších důkazů ohledně prodeje a přemísťování linky považoval soud prvního stupně správně za nadbytečné, což v rozsudku náležitě zdůvodnil. Odvolací soud shledal správné také zjištění soudu prvního stupně o devastaci lisu v důsledku nevhodného umístění a zacházení mající za následek snížení jeho hodnoty o více než 4/5, jakož i to, že lis nebyl žalobcem žalovaným nikdy vydán a nachází se v držení pana P.
Taktéž právní závěry soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud jako převážně správné a odkázal na ně. Jednalo se o platně uzavřenou smlouvu o dílo, jež bylo dodáno s podstatnými vadami, které se vyskytly v záruční době. S odkazem na §436 odst. 1 písm. b) a §342 odst. 2 a §439 odst. 4 obch. zák. odvolací soud konstatoval, že u podstatných vad s požadavkem na jejich odstranění měl žalobce právo zadržet část kupní ceny odpovídající jeho případnému nároku na slevu z ceny díla, jejíž výši měl odvolací soud za přiměřenou. Po vyčerpání nároků z odpovědnosti za vady odstoupením od části smlouvy nastala podle závěru odvolacího soudu dvojí situace: jednak žalobce ztratil právo zadržovat část ceny díla a ta se tak stala splatnou, jednak v důsledku odstoupení od části smlouvy týkající se lisu vzniklo žalobci právo požadovat po žalovaných vrácení části ceny za lis, ovšem současně mu vznikla povinnost vrátit lis žalovaným ve stavu, v jakém jej obdržel. Po odpadnutí práva zadržovat část ceny díla měl žalobce dlužnou cenu díla doplatit v den následující po účinnosti odstoupení od smlouvy, která nastala doručením dopisu JUDr. Č. žalovaným, tj. dne 12. prosince 1995; od 13. prosince 1995 je tak žalobce v prodlení s úhradou částky 1 182 589 Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě na vrácení ceny lisu oproti vydání lisu nebylo možno vyhovět. Žalobce dluží žalovaným nedoplatek celkové ceny díla ve výši 1 950 000 Kč a neprovedl na tuto existující pohledávku žalovaných zápočet, ani v žalobě k této skutečnosti nepřihlédl. Po odstoupení od části smlouvy by nemohlo žalobcem navrhovaným způsobem dojít ke spravedlivému a úplnému vypořádání nároků stran ze smlouvy, neboť žalobce nejméně od 6. listopadu 2000 nemůže vrátit žalovaným lis ve stavu, v jakém jej od žalovaných v srpnu 1994 obdržel, a nemohl by tudíž po právu požadovat částku 1 950 000 Kč. Podle §441 odst. 2 obch. zák. skutečně účinky odstoupení od části smlouvy ve vztahu k lisu zanikly, byť k dřívějšímu datu (6. listopadu 2000), než určil soud prvního stupně.
I v části žaloby týkající se nároku na náhradu ušlého zisku potvrdil odvolací soud závěry soudu prvního stupně. Neodstranění závady na lisu ze dne 24. ledna 1995 mělo podle jeho názoru za následek stavení běhu záruční doby podle §430 obch. zák. Na porouchaném zařízení nebylo možno v důsledku neodstranění vad uskutečnit zkušební provoz, proto žalovaní odpovídají podle §373 a §379 obch. zák. za škodu v podobě ušlého zisku za dobu zkušebního provozu ve výši ceny nevyrobeného zboží, které žalobce nemohl prodat odběrateli K. podle smlouvy z 6. srpna 1994.
U nároku na náhradu škody na pilinách dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že škoda nebyla žalobcem prokázána. Žalobcem předložený soupis faktur za nákup pilin bez dalšího nepovažoval odvolací soud za způsobilý důkaz o výši škody. Zohlednil také skutečnost, že žalobce umístil piliny, které jsou přírodním materiálem, na nekrytém prostranství a přitom v řízení ani netvrdil, že by učinil jakékoliv opatření k odvrácení jejich poškození nebo zmírnění vzniku škody ve smyslu §384 obch. zák. Rovněž výši ušlého zisku nad rámec přiznané částky 261 261 Kč žalobce neprokázal. Navíc z dokazování vyplynulo, že žalobce nebyl krom vymezené doby zkušebního provozu oprávněn předmětnou briketovací linku bez řádného kolaudačního rozhodnutí provozovat.
Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně i ohledně posouzení námitky promlčení nároku žalovaných uplatněných vzájemnou žalobou. S odkazem na §404 obch. zák. konstatoval, že jak nárok žalobce z odstoupení od smlouvy a na náhradu škody, tak nárok žalovaných na doplatek kupní ceny se vztahují k téže smlouvě o dílo z 29. prosince 1993. Čtyřletá promlčecí doba neuplynula ve vztahu k žalobcovým nárokům a podle uvedeného ustanovení přestala promlčecí doba běžet dnem zahájení soudního řízení i ohledně práva uplatněného žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům pod body I, II, III, V, VII, VIII, IX, X, XI, XIV a XV, podal žalobce dovolání. Namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového „tvrzení“, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vada řízení spočívá podle názoru dovolatele v neprovedení jím navržených důkazů výslechem svědků K., P. a opětovným výslechem svědka O., „neboť nelze předvídat, co by tito svědci uvedli ve svých svědeckých výpovědích“. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tím, co žalobce uváděl ve svém odvolání ze dne 30. dubna 2010, tedy že soud prvního stupně dne 3. března 2010 jednal a rozhodl v neprospěch žalobce, ačkoliv jeho právní zástupce dopisem z 25. února 2010 žádal z důvodu jeho nepřítomnosti v České republice o nenařizování jednání v době od 2. března 2010 do 18. dubna 2010. Žalobci tak bylo znemožněno účastnit se tohoto soudního jednání a přednést závěrečný návrh a vyúčtovat náklady řízení.
Dovolatel napadl závěry odvolacího soudu o zániku účinků odstoupení od smlouvy. Je přesvědčen, že řádně a po právu od smlouvy odstoupil ohledně briketovacího lisu, přičemž v řízení nebylo podle jeho názoru prokázáno, že nemožnost vrácení zboží ve stavu, v jakém jej žalobce obdržel, způsobil svým jednáním nebo opomenutím. Nemohlo tudíž dojít k zániku účinků odstoupení od předmětné smlouvy. Závěr odvolacího soudu o nevhodném uskladnění lisu na venkovním prostranství, jeho zkorodování a znečištění nebyl podle dovolatele podložen důkazy, když žalobce již v dosavadním řízení napadl pravost šesti barevných fotografií předložených v řízení prvním žalovaným. Dovolatel dále soudu prvního stupně vytkl, že nebylo řádně prokázáno, že dřívější odstoupení od smlouvy učiněné JUDr. K. bylo neurčité, ani nebylo prokázáno, že JUDr. S. nebyla oprávněna při odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 10. dubna 1995 zastupovat žalobce. Odvolací soud nicméně dovodil, že ze strany žalobce k řádnému odstoupení od části smlouvy ohledně briketovacího lisu došlo.
Objasnění skutečnosti, zda žalobce dlužil žalovaným nedoplatek celkové kupní ceny za předmětnou briketovací linku, není podle názoru dovolatele rozhodné, když tento dluh je promlčen a jeho námitku promlčení neposoudil soud prvního stupně i odvolací soud správně. Žalovaní sice svoji pohledávku v tomto řízení uplatnili, avšak opožděně.
Žalobce rovněž uvedl, že „neexistuje úrok z prodlení pro rok 1997 a násl. v sazbě 0,17 % p.a.“.
Dovolání žalobce je výslovně zaměřeno také proti výrokům, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odvolací soud ve výroku svého rozsudku pod bodem I zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného k zaplacení 14,78% p.a. úroku z prodlení z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997, a ve výroku pod bodem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci 16% úrok z prodlení ročně z částky 1 207 626 Kč za dobu od 8. července 1995 do 28. února1997, 16% úrok z prodlení ročně z částky 261 261 Kč za dobu od 8. července 1995 do 7. října 1996, 1,22% úrok z prodlení ročně z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997 a aby druhý žalovaný zaplatil žalobci 14,78% úrok z prodlení z částky 261 261 Kč za dobu od 8. října 1996 do 28. února 1997. Těmito výroky byl tudíž v uvedené části změněn rozsudek soudu prvního stupně a dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je však v této části zjevně bezdůvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že o uvedených nárocích rozhodl soud prvního stupně ve výroku pod bodem III, přičemž tento výrok nebyl v části odpovídající těmto nárokům dotčen odvoláním žádného z účastníků, takže nabyl samostatně právní moci. Tím došlo v takto vymezeném rozsahu k nastolení překážky věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 o. s. ř., což soud prvního stupně zjevně přehlédl a o tomto nároku rozhodl opět.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá to z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 735).
Dovolatel přitom nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že v dané věci je naplněna překážka věci pravomocně rozhodnuté, nenapadl tedy závěr, na kterém napadený výrok odvolacího soudu spočívá. Nejvyšší soud je však podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body I a II jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu pod bodem III bylo odmítnuto odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III a zamítavému výroku pod bodem VI. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení v tam stanovené výši, výrokem pod bodem VI byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných, aby byl žalobce povinen zaplatit žalovaným úrok z prodlení v tam stanovené výši. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku pod bodem III, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III a VI, však nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo ve výroku pod bodem III vyhověno a ve výroku pod bodem VI byla částečně zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto rozsahu zrušeno. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován) a dovolání není v této části přípustné.
Stejný závěr se týká i výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem VII. Tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem III ve zbylém rozsahu.
Žalobci nebyla způsobena žádná újma na jeho právech ani tím, že odvolací soud ve výroku pod bodem X písm. b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem VI v části, ve které byla zamítnuta vzájemná žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 13,6 % z částky 1 182 589 Kč za dobu od 1. října 1994 do 12. prosince 1995. I v této části tedy není dovolání subjektivně přípustné.
Dovolání rovněž není přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body XI, XIV a XV. Těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (když tyto výroky mají charakter usnesení) nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a to ani z §238, §238a či §239 o. s. ř.
Dovolatel dále napadá výroky rozsudku odvolacího soudu po body V, VIII a IX. V těchto výrocích odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána, neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku rozhodl jinak nikoliv z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu; ve zrušovacím usnesení ze dne 3. dubna 2003, č. j. 51 Co 236/2002-261, zavázal odvolací soud soud prvního stupně jediným závazným právním názorem, a sice že podání prvního žalovaného ze dne 15. října 1996 má účinky i pro druhého žalovaného. V následném řízení však žalovaní své námitky upřesňovali, resp. měnili, přičemž v podání ze dne 1. prosince 2009 (č. l. 724) definitivně uplatnili vzájemný návrh na zaplacení částky 1 182 589 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. října 1994 do zaplacení.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom posuzovat pouze z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, a to i pokud se týká jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud výrokem pod bodem V potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 1 950 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 11. listopadu 1995 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovaným briketovací lis K-90, výrobní číslo ..., se specifikovaným příslušenstvím.
Dovolatel ve vztahu k tomuto výroku napadl skutkové závěry, které odvolací soud učinil ohledně posouzení stavu briketovacího lisu a jeho nezpůsobilosti k vydání žalovaným. Dovolatel v této souvislosti zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, že v důsledku nevhodného umístění a zacházení došlo k devastaci lisu a snížení jeho hodnoty o více než 4/5. Podle dovolatele nebylo takové jednání nebo opomenutí žalobce prokázáno. Tím ovšem dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 nepřihlíží.
Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem V, tedy není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve výroku pod bodem VIII odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem IV v části, ve které byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 207 626 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Tímto výrokem odvolací soud rozhodoval o náhradě škody, kterou žalobce uplatnil vůči žalovaným, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vznik škody v tomto rozsahu neprokázal. Žalobce v dovolání neuvádí žádné důvody, pro něž by tento výrok měl zásadní právní význam, resp. neuvádí žádné důvody, jimiž by tento závěr odvolacího soudu, který dovodil, že soud prvního stupně v této části rozhodl správně, zpochybnil. I dovolání směřující proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, tudíž není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ve výroku pod bodem IX odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V, jímž soud prvního stupně uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným částku 1 182 589 Kč představující nezaplacenou část ceny díla s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud svůj výrok odůvodnil tím, že po vyčerpání nároků z odpovědnosti za vady odstoupením od části smlouvy nastala situace, v níž žalobce ztratil právo zadržovat část ceny díla a ta se tak stala splatnou. Žalobce měl dlužnou cenu doplatit po odpadnutí práva zadržovat část ceny díla dne 12. prosince 1995 (den následující po účinnosti odstoupení od smlouvy, jež nastala vůči oběma žalovaným jako společně zavázaným dodavatelům dle §10 odst. 2 obch. zák.) doručením dopisu JUDr. Č. prvnímu žalovanému.
Tento závěr odvolacího soudu žalobce rovněž v dovolání nezpochybnil a tak jedinou námitku ve vztahu k tomuto výroku představuje námitka promlčení práva žalovaných na doplatek ceny díla, jež bylo uplatněno vzájemným návrhem.
Tato námitka však nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výroku pod bodem IX. Odvolací soud správně vyšel z §404 odst. 1 obch. zák., podle něhož platí, že bylo-li právo, jež podléhá promlčení, uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení ve formě protinároku, přestává u něho běžet promlčecí doba dnem, kdy bylo zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení ohledně práva, proti němuž protinárok směřuje, jestliže se jak nárok, tak i protinárok vztahují k téže smlouvě. V dané věci se jak nárok žalobce, tak nárok žalovaných uplatněný vzájemnou žalobou vztahoval k téže smlouvě účastníků z 29. prosince 1993. Dnem zahájení soudního řízení (19. ledna 1996) tudíž došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty i ohledně nároků žalovaných z této smlouvy vyplývajících. Odvolací soud tedy správně dovodil, že nemohlo dojít k promlčení práva žalovaných na doplatek ceny díla.
Dovolatel také namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel za takovou vadu označil jednak skutečnost, že odvolací soud, ani soud prvního stupně neprovedly žalobcem navržené důkazy výslechem svědků K., P. a opětovným výslechem svědka O., jednak to, že soud prvního stupně jednal a rozhodl dne 8. března 2010 (dovolatel uvedl nesprávně 3. března 2010), přestože v omluvě své nepřítomnosti na jednání dne 26. února 2010 žádal soud o nenařizování jednání v termínu od 2. března 2010 do 18. dubna 2010 z důvodu pobytu mimo území České republiky.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. se však při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pouze výjimečně může být v dané souvislosti tento dovolací důvod relevantní, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body III, V, VII, VIII, IX, X písm. b), XI, XIV a XV tedy dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání je však podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem X písm. a), neboť tímto výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem VI tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným k jejich rukám společným a nerozdílným úrok z prodlení z částky 1 182 589 Kč ve výši 13,6 % ročně za dobu od 13. prosince 1995 do 13. září 2001 a úrok z prodlení ve výši 5,1 % ročně za dobu od 14. září 2001 do zaplacení.
Dovolání však v této části není důvodné. Odvolací soud z důvodů shora uvedených dovodil, že žalobce se dostal do prodlení s úhradou částky 1 182 589 Kč od 13. prosince 1995, když žalobce byl povinen uhradit zadržovanou část ceny díla dne 12. prosince 1995 (tj. den následující po účinnosti odstoupení od smlouvy). V uvedené době byla výše úroku z prodlení dle §369 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 15,33 % ročně. Pokud žalovaní požadovali úrok z prodlení v nižší sazbě, tedy 13,6 % p.a., odvolací soud vázán jejich návrhem zamítavý výrok pod bodem VI zčásti změnil a žalovaným přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 1 182 589 Kč za dobu od počátku prodlení stanoveného ode dne 13. prosince 1995 v požadované výši.
Tento závěr však v dovolání uplatněnými dovolacími důvody napaden nebyl. Jediným uplatněným důvodem byla v této souvislosti námitka o nesprávném právním posouzení promlčení práva žalovaných. Ohledně této námitky platí shora uvedené.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel namítá, že řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpí, jak shora uvedeno.
Tato námitka však není důvodná. Soud prvního stupně i odvolací soud řádně zdůvodnily, proč neprovedly navržené důkazy, přičemž Nejvyšší soud neshledává, že by tato argumentace byla nesprávná. Pokud se týká námitky, že soud prvního stupně jednal a rozhodl dne 8. března 2010, přestože v omluvě své nepřítomnosti na jednání dne 26. února 2010 žádal soud o nenařizování jednání v termínu od 2. března 2010 do 18. dubna 2010 z důvodu pobytu mimo území České republiky, je podstatné, že z jednání dne 26. února 2010 se žalobce omluvil a požádal, aby jednání proběhlo bez jeho účasti, s tím, aby další jednání nebylo nařizováno v době od 2. března 2010 do 18. dubna 2010. Dne 26. února 2010 se uskutečnilo jednání bez účasti žalobce a jednání bylo odročeno na 8. března 2010 pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Za této situace nelze uzavřít, že postupem soudu byla žalobci odňata možnost jednat před soudem a že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem X písm. a) je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem X písm. a), zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu