ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2326.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2326/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, U Okrouhlíku 1820/3, PSČ 150 00, IČO 26200473, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, PSČ 170 00, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o zaplacení částky 161 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 36 Cm 183/2007-81, zastavil řízení do částky 50 242 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 111 073 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o vrácení soudního poplatku (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný zřídil pro žalobkyni na základě jejích žádostí pro období od 21. ledna 2005 do 16. července 2006 dosílku na adresu P. Tato skutečnost byla prokázána listinou označenou „Žádost o změnu místa dodání /dosílka/“ ze dne 19. ledna 2005. Listina obsahovala kromě jiného poučení o tom, že dosílka končí uplynutím šesti měsíců, a že nelze dosílat zásilky s dispozicí odesílatele „nedosílat“. Shodné náležitosti obsahovala i další žádost žalobkyně z 12. července 2005 a žádost na dobu od 16. ledna 2006 do 16. července 2006.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 soud prvního stupně zjistil, že žalobce Ing. Josef Kostečka, správce konkurzní podstaty úpadce F. E. uplatnil vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 550 000 Kč představující cenu nemovitostí, které žalobkyně vydražila dne 8. října 2002 ve veřejné nedobrovolné dražbě z vlastnictví úpadce F. E. Ve věci byl dne 23. května 2005 vydán platební rozkaz, který byl žalobkyni doručován prostřednictvím žalovaného s pokynem „Sídlo zapsané v rejstříku, lze vždy doručit“, obálka neobsahovala pokyn „nedosílat“, obsahovala však údaj pošty o tom, že zásilka byla uložena na poště a nebyla adresátem vyžádána. Stejné údaje obsahovaly poštou vrácené obálky i u druhých dvou písemností – obsílce k ústnímu jednání na den 15. prosince 2005 a rozsudku z téhož data, s tím rozdílem, že v těchto případech nebyla adresátu zanechána výzva k vyzvednutí uložené písemnosti.
Žalobkyně tvrdila, že k vymožení pohledávky přiznané výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 bylo vůči ní vedeno exekuční řízení, v jehož rámci pohledávku včetně příslušenství a nákladů exekuce uhradila. To bylo prokázáno Potvrzením soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, Osadní 12, Praha 7, ze dne 5. května 2006 o skončení exekučního řízení.
Nyní se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady škody, která jí měla vzniknout vynaložením nákladů soudního a exekučního řízení v důsledku nedoručení zásilek Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 21 Cm 84/2005.
Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zkoumal existenci základních předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala existenci jí tvrzené majetkové újmy spočívající v uhrazených nákladech exekučního řízení, a dále že bylo prokázáno i porušení povinností žalovaného, a to porušení povinnosti předcházet škodám podle §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je povinností každého subjektu počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Přijetím žádosti žalobkyně o dosílku podle článku 67 odst. 2 vyhlášky č. 286/2004 a článku 37 Poštovních podmínek č. 20/2005 vydaných zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, žalovaný nejednal s náležitou odborností, pokud žalovaným vydaný tiskopis žádosti obsahuje údaj vylučující dosílku pouze u zásilek s dispozicí odesílatele „Nedosílat“, ač dle svého tvrzení není žalovaný oprávněn k dosílce i v případě pokynu soudu „Sídlo zapsané v rejstříku lze vždy uložit“. Informace udělené zájemci o dosílku tak nejsou úplné a žalovaný se zavázal přijetím zásilky k úkonu, který nemohl provést.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána existence nutné náležitosti odpovědnosti žalovaného za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody, tedy mezi žalobkyní uhrazenými náklady exekučního řízení a protiprávním jednáním na straně žalovaného, neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení, že k vynaložení nákladů na exekuci žalobkyní by nedošlo, pokud by byly soudní písemnosti žalobkyni doručeny. Prodlení žalobkyně se splněním dluhu vzniklo před zahájením předmětného soudního řízení. Vznik tohoto prodlení nijak nesouvisí s tím, zda se žalobkyně fakticky dozvěděla o tom, že ve věci pohledávky uplatněné vůči ní bylo zahájeno soudní řízení. Příčinou zahájení soudního vymáhání závazku žalobkyně a následného exekučního řízení bylo jeho nesplnění žalobkyní, neboť po celou dobu od počátku prodlení zde trval protiprávní stav spočívající v neuhrazené pohledávce, aniž by soudní řízení mělo na pohledávku co do její existence vliv. Vznik nákladů exekuce má podle závěru soudu prvního stupně primární a hlavní příčinu spočívající ve skutečnosti, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost ze závazkového vztahu. Protože nebyl splněn jeden z předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody, soud dále nehodnotil další důkazy a nezabýval se ani námitkou promlčení vznesenou žalovaným.
Ohledně částky 50 242 Kč (požadavek na náhradu náhrady škody v důsledku zaplacených nákladů nalézacího řízení) bylo řízení zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 učinil skutková zjištění shodná se soudem prvního stupně.
K námitce žalovaného, že nelze použít ustanovení občanského, příp. obchodního zákoníku, neboť odpovědnost žalovaného je v daném případě vyloučena zvláštním právním předpisem, zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, neboť provozovatel poštovních služeb odpovídá pouze za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou, přičemž uvedený zákon a poštovní smlouva upravují pouze škody vzniklé na zásilce v době od jejího poštovního podání do dodání či vrácení (§12 odst. 1 a 2 citovaného zákona), odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně posuzoval žalobou uplatněný nárok podle §415 obč. zák. a §373 a násl. obch. zák., když se v daném případě nejednalo o škodu na poštovní zásilce vzniklou od jejího poštovního podání do dodání či vrácení, ale o jinou škodu.
Vznik škody byl podle závěru odvolacího soudu prokázán Potvrzením o skončení exekučního řízení ze dne 5. května 2006 vystaveném soudním exekutorem Mgr. Danielem Vlčkem, Exekutorský úřad Praha 7.
Porušení právních povinností žalovaným lze podle názoru odvolacího soudu posoudit i z hlediska smyslu údajů „Sídlo zapsané v rejstříku, lze uložit“, popř. „Uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“, uvedených odesílatelem zásilky (soudem) na obálkách s doručovanými písemnostmi. Uvedené pokyny je nutné vykládat tak, že soud chtěl vyloučit dosílání svých zásilek jejich adresátovi, a požadoval, aby písemnosti soudu byly doručovány na adresu sídla adresáta zapsaného v obchodním rejstříku, a to z hlediska potřeb doručování těchto písemností, vyjádřených v ustanovení §47 občanského soudního řádu ve znění účinném v roce 2005. Žalobkyně byla také v tiskopisu žádosti o dosílku (bod 3) poučena o tom, že nelze dosílat takové zásilky, u nichž to odesílatel vyloučí. Z tohoto hlediska je nutno dospět k jinému závěru ohledně porušení povinností žalovaným, a sice že žalovaný neporušil právní povinnosti, i když výslovně není v pokynech odesílatele – soudu uveden údaj „Nedosílat“.
Rozhodující pro posouzení uplatněného nároku na náhradu škody je však podle odvolacího soudu skutečnost, že v řízení nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinností žalovaným. Žalobkyně v žalobě ani v průběhu celého řízení netvrdila, že by dluh, který byl proti ní uplatňován v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 84/2005 a následně v exekučním řízení, nebyl po právu. Pokud žalobkyně neplnila řádně a včas svoje povinnosti vůči svému věřiteli a dostala se do prodlení s plněním dluhu před zahájením řízení v uvedené věci, v důsledku čehož jí vznikly náklady, odpovídá za jejich vznik ona sama. Postup žalovaného při doručování zásilky nemá žádnou časovou ani věcnou souvislost s povinností žalobkyně plnit své závazky řádně a včas.
Pro úplnost odvolací soud také uvedl, že žalovaným vznesenou námitku promlčení neshledal důvodnou. V daném případě nebylo uplatněno právo na náhradu škody z poštovní smlouvy, které se podle §7 odst. 3 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, promlčuje v roční promlčecí době, proto platí subjektivní obecná čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák., která začala běžet podle §398 obch. zák. ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Žaloba byla podána u soudu dne 24. 7. 2007 a škoda měla žalobkyni vzniknout v roce 2006, k promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody tudíž nemohlo dojít.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání založila na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se všemi závěry odvolacího soudu. Uvedla, že neměla neuhrazený klasický závazek z obchodního nebo jiného vztahu. Jednalo se o výplatu ceny dosažené vydražením v nedobrovolné dražbě, přičemž žalobkyni nebyla zřejmá osoba oprávněného věřitele a důvodem neposkytnutí plnění žalobkyní byla skutečnost, že jí nebylo a objektivně ani nemohlo být známo, zda má vyplatit výtěžek dražby Správě sociálního zabezpečení v Pelhřimově nebo Komerční bance, a.s., což v dovolání podrobně odůvodňuje chováním uvedených subjektů jako dražebních věřitelů před zahájením a po ukončení dražby.
Dovolatelka zdůraznila, že všechny tři sporné poštovní zásilky Městského soudu v Praze doručované žalobkyni – ze dne 22. července 2005, ze dne 31. srpna 2005 a ze dne 27. prosince 2005 nebyly opatřeny poznámkou „Nedosílat“, dovolatelce nebylo doručeno oznámení o uložení zásilky na adresu sídla žalobkyně ani na adresu určenou k dosílání (žalovaný disponoval oběma adresami). Žalovaný měl podle názoru žalobkyně v případě nezastižení žalobkyně zanechat žalobkyni vhodným způsobem výzvu k vyzvednutí zásilky. To však neučinil. Tím porušil svoji upozorňovací povinnost, jelikož dle svých vyjádření věděl, že se jedná o zásilky soudu, které podléhají doručování podle občanského soudního řádu. Tento názor dovolatelky koresponduje i s názorem Městského soudu v Praze, který v předmětném řízení sp. zn. 21 Cm 84/2005 na č. l. 38 spisu vyzval žalovaného, aby soudu sdělil, z jakého důvodu nebyla doručena zásilka tohoto soudu ze dne 27. prosince 2005 adresovaná žalobkyni na uvedenou adresu, a aby svá tvrzení doložil (připojením listin), přičemž zásilka byla označena údajem uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval, nikoliv údajem nedosílat; České poště, s. p., byl přitom podle žádosti žalované o změnu místa dosílání ze dne 12. července 2005, resp. 13. prosince 2006, adresát známý. Z uvedeného je podle dovolatelky zřejmé, že soud neměl v tomto řízení v úmyslu dosílku zakázat.
Žalovaný porušil svoje povinnosti při doručování tři poštovních zásilek Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 84/2005 žalobkyni. Tímto postupem zbavil žalobkyni možnosti po vydání platebního rozkazu podat odpor, po vydání výzvy soudu vyjádřit se ve věci a po vydání rozsudku pro zmeškání možnosti podat proti němu odvolání nebo částku dosaženou vydražením vyplatit. Z toho vyplývá, že z důvodu svévolného porušení povinností žalovaného se dovolatelka o žádných z uvedených úkonů Městského soudu v Praze nedozvěděla; nedozvěděla se ani o tom, že rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci a že byla nařízena exekuce. Po zablokování jejích veškerých účtů u Komerční banky, a. s., a veškerých nemovitostí byla nucena uhradit v souladu s usnesením exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad pro Prahu 7, č. j. 101 EX 154/06-56, a Příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 101 EX 154/06-33 částku 694 106,16 Kč a vzdát se práva odvolání. Žalobkyně se nemohla proti usnesení o nařízení exekuce odvolat, jelikož měla v té době zablokovaný veškerý nemovitý majetek a rozjednané obchodní případy, kdy jí hrozilo nebezpečí násobně vyšších škod. Porušením právní povinnosti ze strany žalovaného tak bylo žalobkyni odepřeno její právo projednat věc veřejně u nezávislého a nestranného soudu před zákonným soudcem a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v Listině základních práv a svobod.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovaného a škodou vzniklou dovolatelce. Domnívá se, že všechny důkazy provedené v řízení existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni potvrzují. Pokud soud neshledal v průběhu řízení dostatečné důkazy k prokázání příčinné souvislosti, měl žalobkyni poskytnout poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. a vyzvat ji, aby vylíčila všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení existence příčinné souvislosti, event. je doplnila, a poté žalobkyni poučit o následcích nesplnění této výzvy. Soud tak neučinil, a proto je řízení postiženo vadou řízení a je tak současně naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K otázce povinnosti dovolatelky vyplatit částku získanou vydražením nemovitostí poukázala na svoji vázanost zákonem č. 120/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a další předpisy, když nemohla uzavřít smír se správcem konkurzní podstaty Ing. Josefem Kostečkou, jelikož byla vázána zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dovolatelka dovozuje, že v případě rozdělení a rozvrhu částky dosažené vydražením a vydání potvrzení o zániku zástavního práva Komerční banky, a.s., jejím vyplacením, se jednalo o zájmy třetích osob, a proto bylo vydání rozsudku pro zmeškání v rozporu se zásadami hmotného práva.
Dovolatelka má za to, že učinila vše, co bylo v její moci pro zajištění řádného doručování písemností, které jí byly určeny, aby zabránila možnému doručení poštovních zásilek na fikci a zabránila tak jakékoliv škodě, která by fikcí doručení mohla vzniknout. To se jí však v důsledku porušení povinností žalovaného nepodařilo.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že neshledává, že by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání je proto podle jeho názoru nepřípustné. Po právní stránce shledává žalovaný dovolání zcela nedůvodným. Postup žalovaného při doručování doporučených listovních zásilek nemohl mít a neměl žádnou časovou ani věcnou souvislost s povinností žalobkyně plnit řádně a včas své závazky. Žalovaný zdůraznil, že dosílka je při doručování soudních zásilek podle §47 o. s. ř. vyloučena. Tuto svoji dispozici vyjádřil Městský soud v Praze pokynem „Sídlo zapsané v rejstříku – lze vždy uložit“, resp. pokynem „Uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“. Pokud by žalovaný přesto tyto zásilky dosílal, porušil by jak poštovní smlouvu uzavřenou s Městským soudem v Praze, tak zákon. Žalobkyně tudíž musela vědět, že dosílka soudních písemností jí určených je podle §47 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování předmětných zásilek vyloučena. Žalobkyně byla navíc žalovaným v tiskopisu žádosti o dosílku poučena (bod 3 žádosti o dosílku), že nelze dosílat takové zásilky, u nichž to odesílatel vyloučil. Žalovaný rovněž neshledává v postupu soudu žádnou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dovolacím řízení tedy nemůže být přezkoumáván závěr odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §12 a 13 zákona o poštovních službách, neboť tento závěr dovolatelkou napaden nebyl.
Dovolatelka opřela své dovolání o námitku nesprávnosti posouzení porušení povinnosti žalovaným a nesprávnosti posouzení existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody.
Žalovaný měl totiž porušit svoji povinnost tím, že oproti dohodě s dovolatelkou nedoslal tři zásilky (platební rozkaz, obsílka k ústnímu jednání, rozsudek) odeslané Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 84/2005, zejména zásilku obsahující odsuzující rozsudek nepříznivý pro dovolatelku, na dovolatelkou určenou adresu, resp. v případě obsílky k ústnímu jednání a rozsudku ani nedoručil výzvy k vyzvednutí zásilek na adresu uvedenou na zásilce.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že k dosílání mělo docházet na základě žádosti dovolatelky dané žalovanému na jeho tiskopisu s názvem „Žádost o změnu místa dodání/dosílka/“, který obsahuje poučení, že nelze dosílat zásilky s dispozicí odesílatele „Nedosílat“.
Dovolatelka v dovolání poukazuje na zjištění, že tento pokyn odesílatel – soud v posuzované věci ani v jednom případě nedal a má za to, že pokynem „uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“ neměl odesílající soud v úmyslu dosílku zakázat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud a jímž je vázán i soud dovolací, byla zásilka obsahující platební rozkaz předána soudem poště k doručení s pokynem „Sídlo zapsané v obchodním rejstříku, lze vždy uložit“. Stejné údaje obsahují obálky s obsílkou k ústnímu jednání na den 15. prosince 2005 a s rozsudkem z téhož data.
Výklad tohoto pokynu je nutno učinit s přihlédnutím k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím doručování zásilek, a to podle úpravy účinné k datu doručování těchto zásilek.
Doručování právnickým osobám bylo upraveno v ustanovení §47 o. s. ř. Podle jeho odstavce 1 platilo, že písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného veřejného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Jestliže právnická osoba o to požádá, soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem. V odstavci 3 téhož ustanovení byla stanovena povinnost doručujícího orgánu písemnost uložit v případě, že nebyl na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn doručovanou písemnost převzít.
Podle §47 odst. 4 o. s. ř. platilo, že byla-li písemnost doručována na adrese sídla zapsaného v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku, je uložení písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za ni písemnost přijmout, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení, ve skutečnosti sídlila jinde a že bez zbytečného odkladu požádala o změnu zápisu jejího sídla v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku.
Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že doručující orgán v případě, že na adrese podle §47 odst. 1 o. s. ř. nebyl zastižen nikdo, kdo byl oprávněn doručovanou písemnost přijmout, byl povinen zásilku uložit.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, (když vycházel rovněž z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2006) judikoval, že soud doručuje písemnosti mimo jiné prostřednictvím doručujících orgánů (§45 odst. 2 o. s. ř.), k nimž patřili též provozovatelé poštovních služeb (§45a odst. 1 o. s. ř.); prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb bylo možné písemnosti doručovat, jen jestliže podle uzavřené poštovní smlouvy vznikne povinnost provozovatele poštovních služeb dodat zásilku obsahující písemnost způsobem, který je předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem (§45a odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně dospěl k závěru, že z ustanovení §45a odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. je třeba současně dovodit, že účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od soudu k doručení zásilku s písemností, jestliže odpovídají požadavkům, které předepisoval pro doručování písemností občanský soudní řád; to samozřejmě platí i tehdy, kdyby takový úkon sice byl v souladu s příslušnými (řádně schválenými) Poštovními podmínkami, avšak by nevyhovoval požadavkům občanského soudního řádu. Z uvedeného důvodu tedy nebylo možné vycházet z úkonů „dosílky“ (dodání zásilky na jiném místě než v označené adrese pro doručení), neboť odporovaly postupu, který byl předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem.
V případě doručování písemností podle občanského soudního řádu tedy „dosílka“ nebyla možná a této skutečnosti si musela být vědoma i žalobkyně, neboť vychází ze zákonné úpravy. I když tedy žalobkyně požádala žalovaného o dosílání zásilek, musela učinit opatření, aby na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku zajistila přebírání soudních zásilek.
Námitky dovolatelky nezakládají otázku zásadního právního významu, když odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, neshledal-li postup žalovaného, který doručoval podle občanského soudního řádu, a tedy zásilky nedosílal, z tohoto důvodu protiprávním.
Je však třeba uvést, že z výše uvedených skutkových zjištění nižších soudů vyplývá, že v dané věci žalovaný v případě doručování poštovní zásilky obsahující obsílku Městského soudu k ústnímu jednání na den 15. prosince 2005 (podané k přepravě dne 31. srpna 2005) a poštovní zásilky obsahující rozsudek (podané k přepravě dne 27. prosince 2005), nebyla žalobkyni předána písemná výzva, aby si poštovní zásilku vyzvedla ve stanovené lhůtě. V takovém případě žalovaný porušil svoji povinnost, kterou mu ukládal §47 odst. 3 o. s. ř. ve znění platném v rozhodném období.
Uvedená případná protiprávnost, kterou odvolací soud ve svém rozsudku nezohlednil, však nemá vliv na celkovou správnost jeho rozhodnutí, resp. přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se totiž rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalovaným. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody není dána ze dvou důvodů. Jestliže by nedošlo k řádnému doručení rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 84/2005, nemohl tento nabýt právní moci a jako nepravomocné rozhodnutí nebyl způsobilým exekučním titulem, žalobkyně se tak mohla proti exekuci účinně bránit.
Zejména však není dána příčinná souvislost z toho důvodu, že hlavní příčinnou vzniku škody na straně žalobkyně byla skutečnost, že neuhradila svůj závazek, ačkoliv k tomu nebylo objektivní překážky. V situaci, kdy nebylo z pohledu žalobkyně postaveno najisto, kdo je oprávněnou osobou, měla žalobkyně postupovat dle §568 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dle §568 obč. zák. „nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.“ Žalobkyně tedy měla svůj závazek splnit uložením jeho předmětu do úřední úschovy, tím by se vyhnula všem možným následkům nesplnění závazku. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně tak nebylo jednání žalovaného, nýbrž jednání žalobkyně samotné.
Jelikož se v této věci jedná o posouzení konkrétního právního vztahu, při jehož řešení se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu a nerozhodl v rozporu s hmotným právem, dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu