ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2344.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2344/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce ELA LITVÍNOV, spol. s r.o., se sídlem v Litvínově – Janově, Hornická 337, IČ 64653137, zast. JUDr. Kateřinou Šindlerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hoření 13, IČ 44555601, zast. Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2289/117a, o zaplacení 137.697,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 127/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Úst nad Labem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 7 C 127/2005-161, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2009, č. j. 7 C 127/2005-161, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 110.004,- Kč, týkající se nákladů řízení a správního poplatku (výrok I.), dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení o zastavení řízení bude věc postoupena Úřadu na ochranu hospodářské soutěže jako příslušnému orgánu (výrok II.) a poté rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně řízení týkající se částky 100.000,- Kč a dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 10.004,- Kč vč. výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že po předchozích rozhodnutích Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 7 C 127/2005-92 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 17 Co 204/2007-110, týkajících se zaplacení částky 117.875,- Kč, představující správní poplatek 100.000,- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 17.875,- Kč, bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů v civilním řízení a rozhodnuto, že věc bude postoupena Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V průběhu řízení o zaplacení zbývající částky 19.822,- Kč představující náklady na zajištění bankovní záruky na složení jistoty (žalobou bylo uplatněno zaplacení 137.697,- Kč), žalobce rozšířil žalobu o zaplacení další částky 192.718,- Kč s přísl. a tato změna návrhu byla soudem prvního stupně připuštěna.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že proti rozhodnutí o změně návrhu není odvolání přípustné (§202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) a takové procesní usnesení smí odvolací soud podle §212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumat jen z pohledu toho, co soud řešil ve výroku napadeného usnesení, tedy v dané věci otázku pravomoci soudu ve vztahu pouze k uplatněnému nároku na zaplacení částky 110.004,- Kč, připuštěnému změnou návrhu dle §95 o. s. ř.
Odvolací soud s odkazem na ust. §7 o. s. ř., v němž je vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení a na ust. §1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, tehdy účinného, a na ust. §31 téhož zákona konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od svého názoru vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2007, č. j. 17 Co 204/2007-110, že správní poplatek zaplacený dle zák. č. 368/1992 Sb. představuje náklady správního řízení. Pokud se žalobce domáhá na žalované náhrady správního poplatku ve výši 100.000,- Kč zaplaceného za návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, jde o věc správněprávní nikoli o věc občanskoprávní, pracovní či rodinnou nebo obchodní (viz též nález ÚS ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ohledně částky 10.004,- Kč představující náklady právní služby advokáta žalobkyně zastupující ji v soudním řízení ve správním soudnictví, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o těchto nákladech svěřuje zák. č. 150/2002 Sb., soudní správní řád, soudu, nikoli správnímu orgánu.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 100.000,- Kč potvrdil, a v případě zaplacení částky 10.004,- Kč a v závislém výroku o nákladech řízení toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovoláním ze dne 10. 2. 2011 napadl žalobce shora uvedené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. (potvrzení usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 100.000,- Kč) s tím, že řízení bylo postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že ohledně částky 100.000,- Kč nemělo být řízení zastaveno, neboť jde o vztah podléhající režimu obchodního zákoníku (§262 obč. zák.). Dovolateli v tomto rozsahu vznikla škoda, když musel hájit svá práva. Pokud příslušný právní předpis na tyto náhrady nepamatuje, je třeba uplatňovat náhradu škody dle obecných ustanovení. Nebylo-li ve správním řízení rozhodnuto o vrácení částky 100.000,- Kč žalobci, nelze dovodit, že žalobci tato částka nenáleží. Soudy obou stupňů se nezbývaly judikaturou správních orgánů, neboť tato položka se nezahrnuje do nákladů řízení, ale jde o samostatné (mimosprávní řád) nároky, o kterých se rozhoduje dle obecných ustanovení o náhradě škody. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí R 71/1971, týkající se nákladů na právní zastoupení v trestním řízení.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
V podání ze dne 24. 5. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci jde o náklady správního řízení. Žalobce mohl tyto náklady dle §31 zák. č. 71/1967 Sb. uplatnit v rámci správního řízení a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o nich mohl rozhodnout. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 321/03, v němž je řešena otázka náhrady nákladů správního řízení a pravomoci soudů (§7 o. s. ř.) rozhodovat ve věci náhrady nákladů správního řízení.
Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce „zamítl“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude projednáno a rozhodnuto o něm s ohledem na čl. II. Bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. ve znění občanského soudního řádu – zák. č. 99/1963 Sb. – účinném do 31. 12. 2012.
Dále konstatoval, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzované věci, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. §104 odst. o. s. ř. ohledně zaplacení částky 100.000,- Kč, dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Z toho tedy vyplývá, že je v daném případě proti tomuto výroku dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatel napadá výrok I. usnesení odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil v tomto rozsahu (zaplacení 100.000,- Kč) usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř., a to pro nedostatek pravomoci soudu.
V dané věci se dovolatel domáhal mj. zaplacení částky 100.000,- Kč představující správní poplatek z návrhu na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky (pol. č. 62 písm. b) Sazebníku zák. č. 368/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004), z titulu náhrady škody, která mu vznikla postupem zadavatele.
Rozhodující pro posouzení věci tedy je, zda je dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat o náhradě nákladů správního řízení z titulu odpovědnosti za škodu.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (§7 odst. 4 o. s. ř.) a tímto zákonem je zák. č. 150/2002 Sb.
V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, se dovolatel v postavení podnikatele domáhá na zadavateli (žalované) jako právnické osobě, která vyhlásila veřejnou obchodní soutěž na veřejnou zakázku „Rekonstrukce objektů v areálu UJEP, Ústí nad Labem“ náhrady škody, kterou má představovat zaplacený správní poplatek ve správním řízení vedeném u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže o přezkoumání rozhodnutí o nejvhodnější nabídce.
V posuzovaném případě, domáhá-li se žalobce po žalovaném tvrzené náhrady škody, jde o vztah, podle okolností případu, obchodněprávní. Z toho jak vyplývá, že je tím založena pravomoc soudů k rozhodování této věci ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení bude dále nutné zabývat se tím, zda jsou v daném případě naplněny podmínky, za nichž by vznikla odpovědnost žalovaného za žalobcem požadovanou škodu.
Dovolací soud proto s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že je v pravomoci soudů, aby o požadované náhradě škody rozhodovaly.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil i toto rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu