ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2603.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2603/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Fashion Box S.p.A., se sídlem Via Marcoai 1, PSČ 310 10 Asolo, část Capella, Treviso, Itálie, zastoupeného JUDr. Pavlem Horákem, advokátem se sídlem Čs. Armády 36, 405 01 Děčín, proti žalované G. K., zastoupené JUDr. Věrou Vyčichlovou, advokátkou se sídlem Žižkova 852, PSČ 360 17 Karlovy Vary, o určení, že došlo k porušení práv duševního vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 204/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 3 Cmo 294/2010-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Horáka, advokáta se sídlem Čs. Armády 36, 405 01 Děčín.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 19 Cm 204/2009-76, rozhodl tak, že se určuje, že 15 kusů kalhot, zajištěných rozhodnutím Celního úřadu Praha - Ruzyně sp.zn. 15273/2009-194100-023.1 a 14724/2009-194100-023.1 ze dne 2. 11. 2009, jsou padělky (výrok I). Dále uznal žalovanou povinnou uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 25.746,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že předmětných 15 kusů kalhot z Č. zajištěných žalované výše uvedenými rozhodnutími Celního úřadu v Praze - Ruzyni, obsahuje ve všech případech označení R. Odborným vyjádřením bylo prokázáno, že se nejedná o originální výrobky od žalobce, který je vlastníkem ochranných známek ve znění R. č. 481202, č. 578983, č. 520080, č. 676379, č. 946711, které jsou platné na území ČR a jsou chráněné mimo jiné pro oděvy, jak bylo zjištěno z výpisů z registru ochranných známek. Soud dospěl k závěru, že zboží zajištěné rozhodnutím celního úřadu, určené pro žalovanou jako příjemce zásilek, porušuje práva k ochranným známkám žalobce, které jsou chráněny pro oděvy, a jedná se tudíž o padělky. Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že není ve věci pasivně legitimována, neboť zboží bylo zajištěno již České poště jako přepravci, a že žalovaná se zbožím nepřišla do styku dále, že v Č. ani nikdy nebyla, a tudíž si zboží nemohla odeslat (byla zároveň odesílatelem i příjemcem). Poukázal přitom na skutečnost, že v celních dokladech byla žalovaná uvedena jako příjemce zboží, proto je ve věci pasivně legitimována ve smyslu čl. 9 odst. 3 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 a žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podle §212 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není. Rovněž odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem ochranných známek R. č. 481202, č. 578983, č. 520080, R. č. 676379, W. A. R. č. 946711, mimo jiné i pro oděvy, že tyto ochranné známky jsou platné i na území České republiky a že je tedy žalobce ve věci podle Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 aktivně legitimován k podání určovací žaloby. Dále bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že zajištěné zboží bylo určeno pro žalovanou, která byla označena jako jeho příjemce na zásilce. Vzhledem k tomu, že zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) Č. 1383/2003, pak tím, že toto zboží bylo pro žalovanou do České republiky dovezeno, došlo k zásahu do práv žalobce k jeho ochranným známkám. Závěr soudu prvního stupně vyjádřený v napadeném výroku I. jeho rozsudku je proto správný. Pokud jde o námitky žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by zásilku od doručujícího orgánu žalovaná odmítla převzít, následně bylo proto zahájeno celní řízení. Odvolací soud považuje za potřebné v této souvislosti připomenout, že předpisy o průmyslovém vlastnictví byly téměř úplně harmonizovány s právem EU, podle něhož není primárně účelem právní úpravy postih osob, ale zabránění tomu, aby se padělané zboží dostalo na trh příslušného členského státu, v dané věci na trh v České republice. Žalovaná sice opakovaně uváděla, že se necítí být vlastníkem zajištěného zboží, které neodeslala ani si neobjednala, nicméně byla označena jako příjemce zboží, a byť zde není subjektivní odpovědnost, je vždy třeba se jednoznačně o odmítnutí zásilky vyjádřit. Odmítnutí zde však prokázáno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Důvod pro dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a dále se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v otázce právní kvalifikace rozhodnutí, že bylo porušeno právo z průmyslového vlastnictví. Podle jejího názoru šlo o otázku autorských práv. Dále namítá dovolatelka, že skutková zjištění nebyla provedena v potřebném rozsahu, a proto jsou následně vyvozené skutkové závěry neodpovídající a pro podání určovací žaloby nebyl dán opodstatněný důvod. Dovolatelka rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu zcela vyvrátil stav určující rozhodnutí soudu 1. stupně, když vyslovil jiný právní názor, než vyslovil soud prvního stupně .
Vycházejíc ze svých námitek navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání žalované podal vyjádření žalobce. Podle jeho názoru posoudily věc soudy obou stupňů správně. Žalobce uvádí, že soudy opravdu neřeší, zda se věc měla posuzovat podle stávající úpravy průmyslových práv a práv autorských, a to prostě z toho důvodu, že porušení autorského práva nebylo v žádném okamžiku předmětem řízení. Žalobce dále upozorňuje, že v dovolání absentuje určení, v jakém rozsahu je rozhodnutí dovoláním napadáno, když rozsudek odvolacího soudu byl podrobně odůvodněn a potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Žalobce se neztotožňuje s argumentací žalované a navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis vnitrostátního práva - zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách i zák. č. 191/1999 Sb. o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží, porušujícího některá práva duševního vlastnictví - i předpisy EU - Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo. Pokud dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že věc měla být posuzována podle právního předpisu upravujících autorská práva, je její názor mylný. Žaloba směřovala k určení, že bylo zasaženo do práv vyplývajících z ochranné známky, kterou má žalobce registrovanou pro třídu výrobků zahrnující mimo jiné i oděvy, a která je platná i pro území ČR. Ochranné známky a práva z nich náležejí k průmyslovým právům na označení a jsou upraveny zvláštním zákonem č. 441/2003 Sb. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), se na označování zboží a služeb ochrannými známkami nevztahuje.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že odvolací soud rozhodl na základě odlišného právního názoru, než který byl vyjádřen v rozsudku soudu prvního stupně, není ani tato námitka opodstatněná. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém napadeném rozsahu a vyjádřil závěr, že soud prvního stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění a z nich dovodil i správné právní závěry. Za správný označil odvolací soud zejména závěr soudu prvního stupně o tom, že zajištěné zboží naplňuje zákonnou definici padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, že zboží bylo dovezeno pro žalovanou a že tím došlo k zásahu do práv žalobce k jeho ochranným známkám. Odvolací soud výslovně uvádí, že závěr soudu prvního stupně o tom, že ve smyslu žaloby a zákonné úpravy je dána odpovědnost žalované v předmětném řízení o určení, že zajištěné zboží je padělkem a že porušuje práva duševního vlastnictví žalobce, je správný. Odvolací soud jen ve svém odůvodnění upozorňuje na význam harmonizace české právní úpravy s právem EU a na to, že účelem právní úpravy není postihnout osoby porušující průmyslová práva, ale zabránit padělanému zboží, aby se dostalo na trh členských států. V právním posouzení věci, soudy obou stupňů, tak neexistují rozdílné právní názory.
Pokud dovolatelka namítá, že skutková zjištění nebyla provedena v potřebném rozsahu, a proto jsou následně vyvozené skutkové závěry neodpovídající a pro podání určovací žaloby nebyl dán opodstatněný důvod, neuvádí, v jakých skutečnostech tuto vadu řízení spatřuje. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (srov. §137 odst. 3 o. s. ř.). Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 6.250,- Kč [§6 odst. 1 písm. b), §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§15 odst. 3 vyhl. č. 177/1999 Sb., v platném znění), po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.375,50 Kč, tedy celkem ve výši 7.925,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu