ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2666.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2666/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce R. K. , identifikační číslo osoby , proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o 182.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudu Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 57/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 70 Co 65/2012-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 20 C 57/2010-71, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. října 2011, č. j. 20 C 57/2010-75, uložil žalované zaplatit žalobci 182.096,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,25 % ročně od 10. 11. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 21. 9. 2011 a za dobu od 22. 9. 2011 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; do částky 52.504,- Kč s požadovaným úrokem z prodlení od 10. 11. 2009 do zaplacení a co do povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení v části převyšující zákonný úrok z prodlení z částky 182.096,- Kč od 10. 11. 2009 do zaplacení žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24. 9. 2008 uzavřeli žalobce jako leasingový nájemce a UniCredit Leasing CZ jako kupující a pronajímatel a Auto Adámek s. r. o. jako prodávající smlouvu, na jejímž základě kupující koupil vozidlo Škoda Fabia Combi a toto vozidlo dal žalobci do užívání. Týž den uzavřel žalobce jako pojistník a žalovaná jako pojistitel pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění předmětného vozidla. V čl. II. odst. 1 bylo sjednáno havarijní pojištění mimo jiné i pro případ odcizení nebo zničení vozidla. Součástí pojistné smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky (dále jen „VPP“), v nichž bylo v čl. XXIV. odst. 18 stanoveno, že neoprávněným užíváním cizí věci se rozumí neoprávněné zmocnění se pojištěné věci v úmyslu ji přechodně užívat. Dne 2. 4. 2009 žalobce na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku zapůjčil předmětné vozidlo panu M. M. H., který měl vozidlo žalobci vrátit 7. 4 2009, což však neučinil
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená osoba tím, že si vozidlo po uvedeném datu ponechala, předmětného vozidla se zmocnila, čímž byla naplněna pojistná událost odcizení vozidla neoprávněným užíváním ve smyslu pojistné smlouvy, má žalobce nárok na pojistné plnění. Za oprávněný považoval nárok ve výši 182.096,- Kč s ohledem na hodnotu předmětného vozidla v době odcizení a s přihlédnutím k odpočtům sjednaným za spoluúčast žalobce a za daň z přidané hodnoty. Zároveň přiznal žalobci i úroky z prodlení podle §517 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 70 Co 65/2012-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu i ohledně částky 182.096,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má nárok na poskytnutí pojistného plnění od žalované, neboť dospěl k závěru, že nenastala pojistná událost, protože jednání třetí osoby pana M. M. H. nelze ve smyslu VPP považovat za odcizení vozidla, začal-li uvedený předmětné vozidlo užívat oprávněně na základě uzavřené smlouvy o nájmu a kdy žalobce mu vozidlo předal dobrovolně. Z pouhé skutečnosti, že jmenovaný ve sjednané době vozidlo nevrátil, nelze podle odvolacího soudu bez dalšího usuzovat, že by toto vozidlo odcizil způsobem, který je definován ve VPP čl. XXIV. odst. 16, 17, 18 a 19, neboť se nejednalo o krádež, loupež a ani o neoprávněné užívání ve smyslu VPP zmocněním se věci.
Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že vozidlo bylo pojištěno na riziko autopůjčovna, neboť obsahem pojistné smlouvy nebylo žádné pojištění podnikatelského rizika. Skutečnost, že ve smlouvě byl uveden druh použití „půjčovna – fyzická osoba podnikající“ nesvědčí o pojištění podnikatelského rizika. Jako druh pojištění bylo sjednáno jen pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a havarijní pojištění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že věc byla nesprávně právně posouzena, a to zejména otázka odcizení vozidla. Je přesvědčen, že pojistná smlouva dopadá i na případ, kdy oprávněný uživatel ke sjednanému dni vozidlo pronajímateli (žalobci) nevrátil, čímž se vozidla ve skutečnosti zmocnil, a to bez ohledu na to, že nedošlo ke ztotožnění osoby M. M. H., neboť okolnosti nasvědčují tomu, že nájemce vozidla měl od počátku úmysl si vozidlo ponechat a nakládat s ním jako s věcí vlastní.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí pro jeho nedůvodnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), v době podání dovolání řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), považuje dovolání žalobce za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které se opírá o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud přezkoumal podle §242 o. s. ř., dle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady nenamítá.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení otázky nároku žalobce na pojistné plnění z pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou není důvodná.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, či ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1220/2012), se chápe zmocnění se cizí věci tak, že osoba, resp. pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení, tedy za pomoci nástroje.
Svěřil-li však v dané věci žalobce jako pronajímatel třetí osobě vozidlo dobrovolně do užívání na základě smlouvy o nájmu, není tato skutečnost nahodilou pojistnou událostí podle uzavřené smlouvy, resp. VPP. Ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném ke dni uzavření pojistné smlouvy, se rozumí pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Žalobce nemá právo na uplatněné pojistné plnění, jak správně dovodil odvolací soud, jestliže skutečnost, že oprávněný nájemce nevrátí vozidlo pojištěnému pronajímateli ve sjednané době, nebyla sjednanou nahodilou pojistnou událostí, s níž je spojován podle pojistné smlouvy nárok na pojistné plnění. Odvolací soud správně dovodil, že popsané okolnosti nájmu nemohou být považovány za odcizení vozidla.
Dovolací soud proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), z uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu