ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2808.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2808/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Š. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, advokátem se sídlem Brno, Pekařská 21, proti žalované ALUHUT a.s., se sídlem Rybníky č.p. 75, PSČ 263 01, identifikační číslo osoby 25783947, zastoupené Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Haštalská 27, o zaplacení 6 879 423 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 41/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011, č.j. 3 Cmo 156/2010-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající zisku žalované za užití chráněného užitného vzoru při podnikatelské činnosti bez souhlasu žalobce a bez uzavřené licenční smlouvy za první rok využití řešení chráněného zapsaným užitným vzorem, čímž se žalovaná měla obohatit na úkor žalobce, jakožto spolupůvodce a spolumajitele užitného vzoru s názvem „ Zařízení pro míchání taveniny“ zapsaného u Úřadu průmyslového vlastnictví od 24.11.2003 pod č. 13842 s datem podání přihlášky 18.4.2003.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2011, č.j. 3 Cmo 156/2010-136, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2010, č.j. 45 Cm 41/2007-108, v napadeném výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 6 879 423 Kč a ve výroku IV. ve správném znění, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení; změnil výrok III. citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 19 080 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a předseda představenstva žalované P. B. jsou spolupůvodci a spolumajitelé užitného vzoru s názvem „ Zařízení pro míchání taveniny“ zapsaného u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen ÚPV) od 24.11.2003 pod č. 13842 s datem podání přihlášky 18.4.2003, jehož ochrana skončila dne 18.4.2007. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná je majitelem užitného vzoru s názvem „Rotační bubnová pec, především při tavení hliníku“, zapsaného u ÚPV od 2.1.2007 pod č. 17115 s datem podání přihlášky 8.9.2006. Ze znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem Mgr. V. K. oba soudy zjistily, že ze strany žalované došlo k využití předmětu užitného vzoru zapsaného u ÚPV pod č. 13842 okamžikem jeho fyzického zhmotnění, tedy vyrobením, a to, zda řešení bylo prakticky provozováno po jakou dobu není rozhodné, neboť vlastní způsob provozu zařízení není předmětem řešení ochrany užitného vzoru. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná využila předmětného užitného vzoru při své hospodářské činnosti neoprávněně, bez platné licenční smlouvy se žalobcem. S ohledem na jednorázové využití užitného vzoru měla být platba licenčního poplatku podle závěru obou soudů jednorázová a její výše měla odpovídat cca 25 % ceny nákladu užitného vzoru k předmětu práva, tedy v absolutní částce pro žalobce jako jednoho ze spolupůvodců v rozmezí 25 000 Kč až 50 000 Kč. Oba soudy dospěly k závěru, že žaloba o zaplacení 6 929 423 Kč je důvodná jen co do výše 50 000 Kč, představující maximální licenční poplatek ve vztahu k výrobním nákladům míchadla v roce 2002. Odvolací soud proto potvrdil napadený výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 6 879 423 Kč, který opíral soud prvního stupně o §3 písm. c) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, podle něhož užitnými vzory nelze chránit způsoby výroby nebo pracovní činnosti a o ustanovení §12 odst. 1 cit. zákona, podle něhož nikdo nesmí bez souhlasu majitele užitného vzoru technické řešení chráněné užitným vzorem při své hospodářské činnosti vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit.
Pokud žalobce namítal nejednotnost metodiky ocenění bezdůvodného obohacení ve znaleckém posudku soudem ustanoveným znalcem Mgr. V. K. oproti znaleckému posudku, který objednal žalobce, a že bylo namístě nechat zpracovat revizní posudek, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vyšel ze závěrů vnitřně konzistentní argumentace znalce, ustanoveného soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce nesouhlasí s argumentací soudu ohledně výpočtu bezdůvodného obohacení, podloženou znaleckým posudkem Mgr. V. K.. Je přesvědčen, že bezdůvodné obohacení nespočívá pouze ve zhmotnění technického řešení výrobku, resp. v dané věci úpravou rotační pece a jednorázového využití chráněného technického řešení v rotační peci, ale v tom, že technické řešení chráněné užitným vzorem žalobce využila žalovaná záměrně k úpravě jediné konkrétní pece za účelem dalšího provozování přímo žalovanou a za účelem zvýšení zisků, proto bezdůvodným obohacením podle žalobce není jen neuhrazený licenční poplatek ve vztahu k výrobním nákladům míchadla, ale i podíl na zisku z užívání tohoto zařízení žalovanou.
Žalobce se domnívá, že s ohledem na skutečnost, že oba znalecké posudky konstatovaly porušení práv žalobce a současně se zásadním způsobem rozcházely v částce představující bezdůvodné obohacení žalované, měl odvolací soud jednoznačně uvést, z jakého důvodu spočívá bezdůvodné obohacení žalované výlučně a pouze ve „zhmotnění“ technického řešení chráněného užitným vzorem žalobce, nikoliv v dalším užívání takto zhmotněného technického řešení žalovanou. V tomto ohledu považuje dovolatel odůvodnění soudu za naprosto nekonkrétní.
Dovolatel navrhl zrušení nejen napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno rovněž připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky dovolatele směrem ke skutkovým zjištěním soudu v tomto řízení tedy nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Žalobce v dovolání nepoložil žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Brojí pouze proti skutkovým zjištěním soudu a hodnocení provedených důkazů, zejména hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem znalce Mgr. V. K.. Přezkoumávání hodnocení důkazů ale nemůže být předmětem dovolacího řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Své vlastní právní posouzení zakládá dovolatel na vlastních skutkových závěrech o využívání chráněného užitného vzoru žalovanou, k nimž ale odvolací soud nedospěl.
Jak však výše uvedeno, dovolacímu přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže podléhat skutkový závěr, tedy ani skutkový závěr ohledně využívání chráněného užitného vzoru.
Jestliže odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně založeného na závěrech znaleckého posudku znalce Mgr. V. K., není možno odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení otázky bezdůvodného obohacení žalované, vycházející ze skutkových závěrů uvedených v tomto znaleckém posudku.
Jestliže dovolatel zároveň namítá, že odvolací soud nedostatečně zdůvodnil proč se přiklonil k závěrům znalce Mgr. V. K., ustanoveného soudem, a dostatečně nevysvětlil, proč nepřihlédl k odlišnému posouzení skutečností znalcem, který vypracoval znalecký posudek na žádost žalobce, nezakládá tato námitka otázku zásadního právního významu.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu