ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.283.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 283/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ARCHIKON PRIM spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Freyova 3/210, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 45314012, zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Chámova 402/4, proti žalované 6K spol. s r.o., se sídlem Praha 9, Paříkova 355/7, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 47123745, zastoupené JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, o zaplacení částky 207 900 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 66/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2010, č. j. 3 Cmo 390/2009-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám JUDr. Ladislava Sádlíka, advokáta, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, která jí vznikla uhrazením daňového penále vyměřeného příslušným finančním úřadem za chyby při stanovení daňového základu pro výpočet daně z příjmu za rok 1998, a jež měla způsobit žalovaná, která žalobkyni v kontrolovaném období vedla účetnictví.
Městský soud v Praze rozsudkem dne 3. července 2009, č. j. 52 Cm 66/2005-236, zamítl žalobu na zaplacení částky 207 900 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 1. 1995 smlouvu č. 95002, v níž se žalovaná zavázala za úplatu vést pro žalobkyni účetnictví, mzdovou evidenci pracovníků žalobkyně, zpracovávání měsíční a roční účetní závěrky, zpracovávání daňových přiznání a vykonávání poradenské činnosti při zavádění evidenčních agend, financování provozu a pokladní činnosti. Tato smlouva byla žalobkyní jednostranně ukončena ke dni 30. 6. 2000 pro ztrátu důvěry. Dne 2. 5. 2002 zahájil Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) kontrolu daně z příjmu společnosti žalobkyně za účetní období roku 1998, jejímž výsledkem bylo zjištění, že do základu daně roku 1998 byla žalobkyní zahrnuta modernizace bytu v domě na F. ulici v Praze, čímž byly neoprávněně zvýšeny výdaje roku 1998 o částku 91 812 Kč, nesprávným odpisem nemovitosti ve F. ulici v P. byly neoprávněně zvýšeny výdaje o částku 276 660 Kč a nesprávným zúčtování rezerv na opravu hmotného majetku (uvedené nemovitosti) byly neoprávněně zvýšeny výdaje žalobkyně o částku 228 458 Kč. Dodatečným platebním výměrem správce daně vyměřil žalobkyni daňové penále v závěrečné výši 207 900 Kč, které žalobkyně do 9. 7. 2004 zaplatila. Při posouzení odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. S. V. ze dne 9. 3. 2009, který dospěl k závěru, že nedostatky ve vyčíslení daňově uznatelných nákladů žalobkyně za rok 1998, které zjistil správce daně, nebyly způsobeny chybným postupem pracovníků žalované, kteří zajišťovali účtování pro žalobkyni. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 3. 1. 1995, a proto za tvrzenou škodu neodpovídá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. července 2010, č. j. 3 Cmo 390/2009-317, rozsudek soudu prvního stupně nejprve opravil ve znění jeho záhlaví a poté ve vlastním výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soud prvního stupně za dostatečná pro rozhodnutí ve věci a odkázal na ně. Předmětnou smlouvu účastníků posoudil jako smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s prvky smlouvy o dílo a smlouvy mandátní a soustředil se dále na zkoumání předpokladů odpovědnosti za škodu, kterými je porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Práva a povinnosti právnických osob, které v souladu s §5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném do 31. 12. 2000, pověřily vedením účetnictví jiné osoby, z citovaného zákona nevyplývají a nelze je nalézt ani v základním tehdy platném prováděcím předpise, opatření Ministerstva financí České republiky č. 281/69 810/93, kterým se upravuje účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele s platností od 1. ledna 1994. Odvolací soud konstatoval, že tyto povinnosti je nutno dovozovat s ohledem na povahu smlouvy účastníků z ustanovení §567 odst. 1 obch. zák., podle něhož je mandatář povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí, či z §551 obch. zák. Znalci tedy podle odvolacího soudu náleželo posoudit, zda žalovaná při vedení účetnictví postupovala v souladu s citovaným zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném do 31. 12. 2000, a s opatřením Ministerstva financí České republiky č. 281/69 810/93, tedy zda žalovaná použila předepsané účtové osnovy a postupy účtování, zda účetnictví vedla tak, aby bylo úplné, zda ho vedla průkazným způsobem tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Dospěl k závěru, že pochybení takového rázu neshledal ani správce daně, ani znalec, když jak ze závěrů znalce, tak z výsledků kontroly správce daně vyplynulo, že k pochybení došlo v dané věci použitím nesprávných vstupů, a to jak použitím nesprávné ceny nemovitostí pro účely odpisů, tak nesprávným označením dokladů (jež však byly správně žalovanou zaúčtovány) a také nesprávným obsahem stavebního rozpočtu na plánovanou opravu. Odvolací soud konstatoval, že ze závěru znalce, že žalovaná žádnou povinnost při vedení účetnictví neporušila, lze vycházet pouze pokud jde o neoprávněné navýšení výdajů způsobené zahrnutím modernizace bytu do základu daně roku 1998 a nesprávné účtování rezerv na opravu hmotného majetku. Jinak je tomu u použití nesprávné ceny nemovitosti pro účely odpisů, kde je nutno posoudit, zda žalovaná měla či nikoliv povinnost ověřit správnost tohoto vstupu, z něhož dále při své činnosti vycházela, neboť se jedná o otázku právní, nikoliv skutkovou. Podle závěru odvolacího soudu však povinnost žalované provést kontrolu vstupu nevyplývala ze zákona, nelze ji dovodit ani z pojmu „odborná péče“, neboť by byl takový výklad nepřípustně široký a nevyplývala ani ze smlouvy účastníků č. 95002, jestliže se touto smlouvou žalovaná zavázala vést pro žalobkyni účetnictví, mzdovou evidenci pracovníků žalobkyně, zpracovávání měsíční a roční účetní závěrky, zpracovávání daňových přiznání a vykonávání poradenské činnosti při zavádění evidenčních agend, financování provozu a pokladní činnosti, nikoliv provést kontrolu vstupů ve smyslu ověření jejich věcné správnosti. Vymezení obsahu povinností žalované tak neobsahuje výslovný požadavek na provedení kontroly účetnictví za předchozí období.
Zjistil-li soud prvního stupně, že žalovaná žádnou zákonnou ani smluvní povinnost neporušila, pak podle odvolacího soudu správně soud prvního stupně dovodil, že žalovaná za škodu tvrzenou žalobkyní neodpovídá, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které doplnila „upřesňujícím podáním k dovolání“ podaným v dovolací lhůtě. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěrem rovněž namítla, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
Dovolatelka nejprve poukázala na okolnost, že soud prvního stupně nepřipustil provedení důkazů, které navrhla, zejména revizního znaleckého posudku. Namítá, že znalec Ing. S. V. sice odpovídal v řízení na otázky položené soudem, ty však přímo nesouvisely se vznikem škody. Soudu prvního stupně dovolatelka vytýká, že nevzal v úvahu a ani nepoložil znalci otázky týkající se pravého důvodu vzniku škody, a to, zda bylo daňové přiznání sestavené žalovanou správné a daň přiznána v souladu s právním řádem České republiky. Za chybný považuje postup soudu prvního stupně, který nepřijal její námitky k osobě znalce Ing. S.V., neboť tento znalec neměl potřebnou specializaci „ekonomická odvětví různá – daně“, nýbrž pouze „účetní evidence“. Nápravu nesjednal ani odvolací soud. Znalecký posudek Ing. V. nezjišťuje podle názoru dovolatelky příčiny a časové souvislosti a veškeré indicie pro určení viníka chyb, znalec zůstal u opsání a kontroly závěrů správce daně. Dovolatelka nesouhlasí také s tím, že soud nevyslechl její pracovnici pověřenou kontaktem s účetními firmami.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu, že z výsledků kontroly správce daně je zřejmé, že k pochybení došlo v dané věci použitím nesprávných vstupů, a to jak použitím nesprávné ceny nemovitostí pro účely odpisů, tak nesprávným označením dokladů (jež však byly správně žalovanou zaúčtovány) a nesprávným obsahem stavebního rozpočtu na plánovanou opravu. Dovolatelka je naopak toho názoru, že žalovaná jako profesionální společnost zabývající se účetnictvím byla povinna posoudit kvalitu a hodnověrnost vstupů, tato povinnost také standardně vyplývá i z obchodních zvyklostí. Pokud tak neučinila, nemohla vést účetnictví v souladu se zákonem.
K nesprávné ceně nemovitosti zakoupené v roce 1992 žalobkyní v Praze – V., F. dovolatelka uvedla, že hrubou chybou žalované bylo nevyčlenění ceny pozemku z odpisové základny, a to i přes to, že dům byl takto zaveden do účetnictví již v roce 1992, kdy žalovaná ještě účetnictví pro dovolatelku nevedla. Žalovaná navázala na stávající účetnictví, převzala všechny pro odborníka zjevně nesprávné údaje a setrvala na nich až do kontroly správce daně, přestože měla digitální výstupy účetnictví za období od ledna 1993 až do dubna 1994. Jako nelogický označila dovolatelka závěr znalce, že i náklady týkající se technického zhodnocení nemovitosti realizované v roce 1998 nebyly v relevantních fakturách odděleny od provedených oprav, a že jejich dělení nemůže provádět pracovník provádějící účtování. Ve skutečnosti může účetní vznést na klienta stejný dotaz, jako později vznesla příslušná pracovnice finančního úřadu. To však žalovaná neučinila, a proto zaúčtovala špatně. Stejné závěry platí podle dovolatelky i pro tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku – opravu přízemí a suterénu domu na ulici F.. V této části dovolatelka sice souhlasí se závěrem znalce v jeho posudku, že rozpočet plánovaných oprav, na které se vytváří rezerva a následné sledování postupu prováděných oprav a čerpání rezervy je úkolem ekonoma, nikoliv pracovníků účtárny, poukázala však na zjištění správce daně, že již v roce 1998 byly realizovány některé opravy, na které byla vytvářena rezerva v letech 1998 a 1999, a že z rezervy byly hrazeny i náklady, na které nebyla vytvořena (sejmutí střešního svodu, oprava komína, a plotu). Povinností žalované bylo v každém případě správně zaúčtovat – což nesplnila a vše kolem rezervy bylo zpracovala zcela v rozporu se zákonem č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů.
K části kontroly, kterou daňový správce prováděl u fakturace oprav a modernizace bytu ve 2. nadzemním podlaží v domě na F. ulici, při níž nebylo dovolatelkou, ani žalovanou provedeno rozdělení nákladů na opravy a nákladů modernizaci, neboť to musí provést taková osoba, která má potřebné znalosti a zná rozsah a druh provedených prací, poukázala dovolatelka na poznámku znalce v jeho posudku, že daňový správce v rámci své kontroly vyzval společnost ARCHIKON PRIM spol. s r.o ., k rozčlenění nákladů na technické zhodnocení nemovitosti a nákladů na opravy nemovitosti. Dovolatelka klade otázku, proč totéž neučinila žalovaná a nedotázala se na názor stavebního odborníka a sama pak neprecizovala dělení dle účetních pravidel.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela existenci své povinnosti překontrolovat vstupy v účetnictví, neboť není zakotvena v zákoně, nevyplývá ani z pojmu odborné péče, je možno ji převzít toliko na základě smlouvy, což se v dané věci nestalo. Zdůraznila, že nemůže nést odpovědnost za chyby, které způsobil předchozí zpracovatel účetnictví či jiné osoby. K odpisům majetku a ceně nemovitostí uvedla, že nemohla předpokládat, že v jednatelem schválené účetní uzávěrce jsou chyby, a to navíc ze situace, kdy v březnu r. 1996 provedl správce daně daňovou kontrolu ve společnosti žalobkyně za období 1992 až 1994 a žádné pochybení v daňových odpisech a evidenci majetku nebylo správcem daně shledáno. Žalovaná poukázala na znění zprávy správce daně z roku 2002, kde bylo uvedeno, že „daňový subjekt zahrnul do účetnictví vstupní cenu nemovitostí ve výši 17 301 324 Kč, ačkoliv její pořizovací cena byla 1 838 987 Kč. Rozdíl daňový subjekt nevysvětlil.“ Z uvedeného závěru správce daně podle žalované vyplývá, že chyba vznikla zavedením chybné vstupní ceny žalobkyní k 1. 1. 1993, avšak nikoliv chybou žalované. Uvedla dále, že též odpovědnost za chybné zařazení části faktury za modernizaci bytu do oprav nese žalobkyně sama jako profesionální odborník ve stavebnictví. Odborné zaměření žalobkyně bylo rozhodující podle žalované rovněž pro třetí případ pochybení zjištěného správcem daně a to při stanovení rozpočtu na opravu, který sloužil jako podklad pro tvorbu rezervy, proto i v tomto případě nese odpovědnost za škodu vzniklou vyměřením daňového penále sama žalobkyně, respektive její zpracovatel stavebního rozpočtu na opravu. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Zbylo tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně s ohledem na ustanovení §373 obch. zák., podle něhož, kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost, správně dovodil, že žalovaná není odpovědna za škodu způsobenou žalobkyni zaplacením daňového penále, jestliže ze skutkových zjištění nebylo možno dovodit závěr, že by žalovaná nějakou smluvní či zákonnou povinnost při plnění pro žalobkyni porušila. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Jestliže jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu není naplněn, nelze dojít k závěru o naplnění institutu odpovědnosti za škodu. Závěr o nesplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu – porušení povinnosti – dovodil odvolací soud ze skutkových zjištění, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Je nutno v tomto směru připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), avšak jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. V rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze s úspěchem uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Bylo tedy třeba při přezkoumání právního závěru o tom, že žalovaná neodpovídá žalobkyni za škodu ve výši uplatněnou žalobou, vyjít ze závěru odvolacího soudu v dané věci, učiněných na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost, jestliže ze zprávy o kontrole provedené finančním úřadem, ze znaleckého posudku a výpovědí účastníků a svědků vyplynulo, že nesprávné odpisování nemovitosti na ulici F. za rok 1998 bylo způsobeno použitím vstupů z období, v němž žalovaná neměla s žalobkyní uzavřenu předmětnou smlouvu o vedení účetnictví, že nesprávné zahrnutí modernizace objektu do základu daně roku 1998 bylo způsobeno nesprávným označením účetních dokladů, které však byly žalovanou podle označení správně zaúčtovány a že nesprávné zúčtování rezerv na správu hmotného majetku pro rok 1998 bylo způsobeno nesprávným obsahem stavebního rozpočtu.
Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda žalovaná postupovala při plnění předmětu smlouvy s „odbornou péčí“, neposoudila-li kvalitu a hodnověrnost účetních vstupů, je třeba poukázat na to, že odvolací soud správně při posouzení této otázky vyšel z dohodnutého obsahu smlouvy č. 95002 ze dne 3. 1. 1995, která neobsahovala výslovný požadavek na provedení kontroly účetnictví za předchozí období. Povinnost žalované ke kontrole účetnictví vedeného v minulém období jiným subjektem nevyplývá ani z žádného právního předpisu, jak odvolací soud správně konstatoval. Je třeba dát za pravdu žalované, že nemůže nést odpovědnost za chyby, které způsobil porušením svých právních povinností jiný subjekt, zpracovávající účetnictví žalobkyně v předchozím období před uzavření předmětné smlouvy ze dne 3. 1. 1995 a to navíc za situace, kdy roční účetní závěrky za období před uzavřením předmětné smlouvy mezi účastníky byly žalobkyní za minulá období statutárním orgánem odsouhlaseny. Z uvedených skutkových zjištění dospěl odvolací soud ke správnému právnímu závěru, že žalovaná postupovala při vedení účetní evidence a ekonomického poradenství s odbornou péčí tak, jak ji ukládá §567 odst. 1 obch. zák.
Namítá-li dovolatelka neúplné dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů, může tato námitka sice odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka uvedenou námitkou brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Nejvyšší soud neshledal, že by některá z námitek dovolatelky činila rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, tudíž rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání není tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyššímu soudu nezbylo jinak, než podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. ledna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu