ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2892.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2892/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Garden Center Invest s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, IČO 61853577, zastoupené JUDr. Alešem Linhartem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Zborovská 716/27, proti žalované Metrostav a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246, PSČ 180 00, IČO 00014915, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 47/73, o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 57/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 101/2009-250, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 101/2009-250, ve výroku pod bodem I v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 20. června 2007 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 39 Cm 57/2007-169, ve znění opravného usnesení ze dne 9. února 2009, č. j. 39 Cm 57/2007-178, ve výroku pod bodem I v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 20. června 2007 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 39 Cm 57/2007-169, ve znění opravného usnesení ze dne 9. února 2009, č. j. 39 Cm 57/2007-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. od 22. srpna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně (kupující) a žalovaná (prodávající) mezi sebou uzavřely dne 22. října 2003 „Kupní smlouvu a smlouvu o převodu práv a povinností“ (dále jen „smlouva“), jíž žalovaná prodala žalobkyni projektovou dokumentaci a převedla na ni práva a povinnosti stavebníka, specifikované v čl. II smlouvy, za cenu dohodnutou v čl. III smlouvy v celkové výši 19 750 000 Kč. Platební podmínky byly sjednány v čl. III odst. 2 smlouvy tak, že do 5 dnů od podpisu smlouvy je kupující povinna složit část kupní ceny ve výši 5 000 000 Kč do notářské úschovy. Tato část ceny měla být žalované zaslána do 7 dnů po předložení pravomocného stavebního povolení na stavbu „Bytového domu H.“. Zbývající část kupní ceny ve výši 14 750 000 Kč měla být uhrazena formou bezhotovostní platby na účet žalované do 7 dnů od předložení pravomocného stavebního povolení. Pro případ prodlení žalobkyně se splněním povinnosti doplatit kupní cenu ve výši 14 750 000 Kč bylo v čl. III odst. 3 smlouvy sjednáno oprávnění žalované od smlouvy odstoupit s tím, že žalobkyně je povinna žalované uhradit smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč. Článek IV odst. 2 smlouvy pak obsahuje dohodu o tom, že strana kupující je oprávněna od smlouvy odstoupit v případě, že stavební povolení nenabude právní moci nejpozději do 31. prosince 2003. Část kupní ceny, složená v notářské úschově, měla být v takovém případě kupující uvolněna nejdříve dne 14. ledna 2004. Dále je zde obsaženo výslovné ustanovení, že do doby odstoupení od smlouvy z uvedeného důvodu smlouva nezaniká a prodávající se zavazuje vyvinout veškerou činnost k tomu, aby stavební povolení nabylo právní moci.
Ze stavebního povolení č. j. P4/152686/03/OSD/WELL/12999 ze dne 9. prosince 2003 soud zjistil, že jím byla povolena stavba Bytového domu H.,. Z potvrzení ze dne 23. ledna 2004 podepsaného jednatelem žalobkyně Ing. P. S. a z dopisu odboru stavebního a dopravy Úřadu městské části Praha 4 ze dne 20. ledna 2004 bylo dále zjištěno, že žalobkyně žalované potvrdila převzetí originálu stavebního povolení na Bytový dům H. včetně sdělení Městské části P., odbor stavební a dopravy, ze dne 20. ledna 2004, které obsahuje oznámení stavebního úřadu o nabytí právní moci předmětného stavebního povolení dne 10. ledna 2004 a současně upozornění, že proti stavebnímu povolení byla podána dne 13. ledna 2004 čtyři různá odvolání. Stavební úřad k těmto odvoláním uvádí, že je jako opožděná předloží odvolacímu orgánu podle §60 stavebního řádu. Dne 15. února 2005 Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o zamítnutí podaných odvolání jako opožděných.
Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 3. března 2004 žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu, že stavební povolení nenabylo právní moci do 31. prosince 2003. Uvedený dopis je podepsán jednatelem žalobkyně Ing. J. M. a dále Ing. J.S. jako zástupcem druhého jednatele Ing. P.S.na základě přiložené plné moci ze dne 1. března 2004.
Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 15. července 2004 žalovaná sama odstoupila od smlouvy ze dne 22. října 2003 podle čl. III odst. 3, tedy z důvodu, že žalobkyně je ode dne 31. ledna 2004 v prodlení se zaplacením části kupní ceny ve výši 14 750 000 Kč, současně žalovaná uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty podle čl. III odst. 3 smlouvy ve výši 5 000 000 Kč. Dopisem ze dne 7. září 2004 žalovaná žalobkyni oznámila zápočet pohledávky z titulu smluvní pokuty, která byla uplatněna dopisem ze dne 15. července 2004, na nárok žalobkyně na vrácení zálohy na kupní cenu, a to ke dni 22. srpna 2004. Smluvní pokuta byla žalobkyni vyúčtována fakturou ze dne 11. srpna 2004.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Dovodil, že odstoupení žalobkyně od smlouvy ze dne 3. března 2004 bylo platným právním úkonem, a to jak co do formy, tak co do obsahu. V řízení bylo prokázáno, že stavební povolení nenabylo právní moci do 31. prosince 2003.
Z toho vyplývá, že dopisem ze dne 15. července 2004 nemohla žalovaná od smlouvy platně odstoupit, jelikož v té době již od smlouvy platně odstoupila žalobkyně. Současně žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu podle čl. III bodu 3 smlouvy, a proto žalovaná nemohla platně započíst tuto smluvní pokutu proti nároku na vrácení zálohy ve výši 5 000 000 Kč. Žalované tedy vznikla povinnost podle §351 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vrátit žalobkyni část kupní ceny ve výši 5 000 000 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 101/2009-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 20. června 2007 do zaplacení. V rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit 2,5% úrok z prodlení z částky 5 000 000 Kč za období od 22. srpna 2004 do 19. června 2007, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že účastníci smlouvy z 22. října 2003 vázali povinnost žalobkyně doplatit zbytek ceny 14 750 000 Kč na předložení stavebního povolení, které bude bez jakýchkoli pochybností pravomocné. Žalovaná předložila žalobkyni dne 23. ledna 2004 stavební povolení vydané 9. prosince 2003, u kterého ovšem nebylo jasné, zda nabylo či nenabylo právní moci, neboť proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu byla podána odvolání.
Žalobkyně odstoupila dne 3. března 2004 od smlouvy, tj. v době, kdy žalobkyně neměla k dispozici stavební povolení, které by bylo „bezpochyby pravomocné“. Odstoupení učiněné dopisem ze dne 3. března 2004 bylo platné, neboť bylo podepsáno jedním jednatelem a zástupcem druhého jednatele na základě plné moci, která zmocňovala zmocněnce výlučně k provedení úkonu odstoupení od smlouvy z 22. října 2003. Odvolací soud neaplikoval ustanovení §66 odst. 2 obch. zák., neboť touto plnou mocí nezmocňoval jednatel Ing. S. zástupce Ing. S. k plnému výkonu funkce jednatele ve všech věcech žalující společnosti.
Do prodlení s placením doplatku kupní ceny by se žalobkyně dostala až po doručení rozhodnutí odvolacího orgánu (15. února 2005) a po uplynutí 7 dnů, kdyby však žalobkyně do té doby platně neodstoupila od smlouvy. S ohledem na tento závěr je právně irelevantní poukaz žalované na ustanovení §349 odst. 2 obch. zák., nicméně odvolací soud se shodl s právním názorem žalované, že pokud by skutečně bylo možno považovat stavební povolení, předané žalobci dne 23. ledna 2004, za pravomocné, nemohla by žalobkyně s ohledem na toto ustanovení již odstoupit od smlouvy. Žalovaná neměla vliv na nabytí právní moci stavebního povolení (nelze považovat za porušení závazku žalované ze smlouvy, že stavební povolení nenabylo právní moci do 31. prosince 2003), avšak žalovaná byla ve smyslu smlouvy povinna předat žalobkyni pravomocné stavební povolení a tuto svou povinnost nesplnila.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud považoval za bezpředmětné posuzovat, zda v čl. III bodu 3 smlouvy byl vázán vznik práva žalované na smluvní pokutu 5 000 000 Kč na současně učiněné odstoupení, či zda zde existoval nárok na smluvní pokutu i bez učiněného odstoupení od smlouvy. Odvolací soud nicméně uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v čl. III bodu 3 smlouvy si účastníci nedohodli vznik práva žalované na smluvní pokutu bez toho, že by zároveň žalovaná platně odstoupila od smlouvy
K námitce nedostatku pasivní legitimace žalované odvolací soud nepřihlédl, jelikož záloha ve výši 5 000 000 Kč byla vyplacena na základě smlouvy z 22. října 2003 žalované a ta ji s ohledem na platné odstoupení od smlouvy byla povinna vrátit žalobkyni.
Při posuzování počátku běhu prodlení s vrácením zálohy ve výši 5 000 000 Kč dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení ve smyslu §563 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) až dne 20. června 2007 (dne 18. června 2007 obdržela žalovaná žalobu, proto za první den prodlení je nutno považovat den 20. června 2007). Z toho důvodů rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 2,5 % od 22. srpna 2004 do 19. června 2007, změnil tak, že žalobu zamítl.
Námitku promlčení odvolací soud odmítl s tím, že se jedná o nárok z obchodního závazkového vztahu, proto se v daném případě uplatní úprava promlčení obsažená v ustanovení §387 a násl. obch. zák., nikoli v zákoníku občanském.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá dle dovolatelky v řešení dvou otázek: zaprvé kdy nabývá správní akt právní moci, a zadruhé zda může jednatel společnosti s ručením omezeným pověřit jinou fyzickou osobu, aby za něho jednala s druhým jednatelem společnosti, se kterým může zmocnitel jednat jedině společně.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně v otázce nabytí právní moci stavebního povolení. Žalovaná dne 23. ledna 2004 předložila žalobkyni stavební povolení, na kterém stavební úřad dne 20. ledna 2004 vyznačil doložku právní moci ke dni 10. ledna 2004. Tohoto dne také stavební povolení nabylo právní moci. Podaná odvolání byla opožděná, jako taková nezpůsobila a ani nemohla způsobit, aby stavební povolení nenabylo právní moci v důsledku marného uplynutí lhůty k jeho napadení řádným opravným prostředkem.
Odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že povinnost žalobkyně doplatit zbytek ceny ve výši 14 750 000 Kč byla dle smlouvy vázána na předložení stavebního povolení, které bylo bezpochyby pravomocné, jelikož dle čl. III odst. 2 písm. b) smlouvy bylo vyžadováno pouze doručení pravomocného stavebního povolení.
V souladu s výše uvedeným žalovaná uvádí, že se žalobkyně dostala do prodlení s úhradou části kupní ceny ve výši 14 750 000 Kč dle smlouvy, když tuto částku neuhradila do 30. ledna 2004 žalované. K předložení pravomocného stavebního povolení došlo dne 23. ledna 2004, proto se do prodlení dostala po uplynutí 7 dnů od tohoto data, nikoli až ve lhůtě 7 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího orgánu.
Dovolatelka je toho názoru, že její nárok na smluvní pokutu vznikl bez ohledu na to, zda žalobkyně platně odstoupila od smlouvy dne 3. března 2004, a to z důvodu prodlení žalobkyně s úhradou části kupní ceny dle smlouvy ve výši 14 750 000 Kč, ke kterému došlo již 31. ledna 2004. Důvodem odstoupení od smlouvy ze dne 3. března 2004 měla být skutečnost, že stavební povolení nenabylo právní moci do dne 31. prosince 2003. V okamžiku odstoupení od smlouvy však důvod pro odstoupení již pominul, jelikož dne 23. ledna 2004 bylo žalobkyni pravomocné stavební povolení doručeno. Žalobkyně nemohla od smlouvy platně odstoupit, neboť jak odvolací soud správně uvedl, bránilo tomu ustanovení §349 odst. 2 obch. zák.
Dovolatelka dále namítla, že odstoupení od smlouvy ze dne 3. března 2004 nemůže být platné i z toho důvodu, že nebylo učiněno osobami oprávněnými za žalobkyni jednat. Výkon jednatelského oprávnění je ve smyslu ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. výkonem osobní povahy, není tedy přenositelný plnou mocí na třetí osoby. Odvolací soud tudíž tuto věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že plná moc udělená Ing. J.S. byla platná.
Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že její nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty je vázán na odstoupení žalované od smlouvy. V této souvislosti dovolatelka namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jelikož se nevěnoval dvěma expertním stanoviskům ohledně otázky vázání smluvní pokuty na odstoupení od smlouvy. Dovolatelka je toho názoru, že jí vznikl platně nárok na úhradu smluvní pokuty vůči žalobkyni ve výši 5 000 000 Kč, který si uspokojila vzájemným zápočtem proti pohledávce žalobkyně na vrácení zaplacené části kupní ceny dle smlouvy ve stejné výši.
Ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá dovolatelka i vady, jimiž bylo řízení před odvolacím soudem postiženo. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, jelikož soud nesdělil žalované svůj právní názor na věc, a proto žalovaná neměla možnost adekvátním způsobem případně doplnit svá podání či navrhované důkazy.
Dovolatelka namítá, že pasivně legitimovaným je v dané věci notář JUDr. H., který uvolnil částku zálohy dříve, než Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o opožděnosti podaných odvolání proti stavebnímu povolení. Pokud by tedy byl správný závěr odvolacího soudu o právní moci stavebního povolení, pak notář postupoval v rozporu se svými povinnostmi. V takovém případě měla žalobkyně žalovat nikoli žalovanou, ale notáře.
Soud dále pochybil tím, že neprovedl důkaz výslechem žádného ze svědků, které žalobkyně navrhovala, neprovedl důkaz ani expertními stanovisky, která mu předložila žalovaná. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou promlčení a nevypořádal se s tvrzením žalované, že žalobkyně svým odstoupením od smlouvy jednala v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, odmítla namítané vady řízení a vyjádřila přesvědčení, že v dané věci není dán jediný objektivní důvod opravňující žalovanou k podání dovolání. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. V doplnění vyjádření ze dne 11. srpna 2010 žalobkyně uvedla, že rozhodnutí je měnícím pouze do části, v níž odvolací soud zamítl část příslušenství, čímž žalované vyhověl.
V následném vyjádření žalované k vyjádřením žalobkyně žalovaná zopakovala svoje námitky proti napadenému rozhodnutí obsažené již v dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2,5% úroku z prodlení z částky 5 000 000 Kč za období od 22. srpna 2004 do 19. června 2007, je dovolání subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně příslušenství tak, že žalobu zamítl, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) subjektivně nepřípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou.
Žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
První otázkou, kterou bylo nutno vyřešit, je otázka, kdy nabylo předmětné stavební povolení právní moci a zda žalovaná dne 23. ledna 2004 předala žalobkyni pravomocné stavební povolení.
Podle §52 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který je nutno na danou situaci aplikovat (dále jen „správní řád“) je v právní moci takové rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat (podat rozklad).
Podle §55 odst. 1 správního řádu pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, má včas podané odvolání odkladný účinek.
Za pravomocné rozhodnutí je tedy nutno považovat každé rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat z důvodu uplynutí lhůty k odvolání. O odvolání proti správnímu rozhodnutí rozhoduje odvolací orgán, který opožděně podané odvolání zamítne (§60 správního řádu). Toto rozhodnutí má pouze deklaratorní povahu – správní rozhodnutí nabylo právní moci ke dni marného uplynutí lhůty k odvolání, jelikož opožděně podané odvolání nemá odkladný účinek.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, uplynula lhůta pro podání odvolání proti vydanému stavebnímu povolení dne 10. ledna 2004, přičemž dne 13. ledna 2004 byla proti tomuto stavebnímu povolení podána opožděná odvolání, jež byla rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 15. února 2005 zamítnuta.
Z tohoto skutkového stavu je nutno dovodit, že dne 23. ledna 2004 žalovaná skutečně předala žalobkyni pravomocné stavební povolení na výstavbu předmětného domu. Není přitom rozhodující, že o opožděně podaných odvoláních bylo rozhodnuto odvolacím orgánem až dne 15. února 2005. Rozhodující je objektivní skutečnost, že právní moc tohoto stavebního povolení nastala ke dni 10. ledna 2004. Konečně stavební úřad v přípise ze dne 20. ledna 2004 sdělil, že stavební povolení nabylo právní moci.
V důsledku této skutečnosti tedy podle čl. III bodu 2 písm. b) smlouvy nastala splatnost části kupní ceny ve výši 14 750 000 Kč dne 30. ledna 2004.
Nejvyšší soud musel dále posoudit, zda žalobkyně platně dne 3. března 2004 odstoupila od smlouvy v důsledku skutečnosti, že stavební povolení nenabylo právní moci nejpozději dne 31. prosince 2003, ale až dne 10. ledna 2004. Podle čl. IV bodu 2 smlouvy si totiž strany sjednaly, že pokud toto stavební povolení nenabude právní moci nejpozději do 31. prosince 2003, má žalobkyně právo od smlouvy odstoupit.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka neplatnosti tohoto odstoupení, kterou vznesla žalovaná, je důvodná. Nejvyšší soud se totiž ztotožňuje s tvrzením žalované a s právním názorem odvolacího soudu, že je v této souvislosti nutno aplikovat ustanovení §349 odst. 2 obch. zák., podle něhož oprávněná strana nemůže od smlouvy odstoupit poté, kdy jí byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem k odstoupení od smlouvy. Skutečnost nabytí právní moci stavebního povolení nelze sice považovat za povinnost žalované, nicméně ustanovení §349 odst. 2 obch. zák. je nutno vykládat extenzivně – vztahuje se na všechny případy, kdy oprávněné straně již byla doručena zpráva o tom, že nastala určitá skutečnost, s jejíž absencí je spojeno právo oprávněné strany odstoupit od smlouvy. V takovém případě již oprávněná strana nemůže učinit úkon odstoupení od smlouvy.
Vzhledem k tomu, že již z tohoto důvodu je právní úkon žalobkyně o odstoupení od smlouvy ze dne 3. března 2004 neplatný, nebylo třeba zabývat se další námitkou žalované, že tento úkon nebyl učiněn oprávněnými osobami a že žalobkyně svým odstoupením od smlouvy jednala v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
Žalovaná rovněž namítla, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou promlčení. Tato námitka opodstatněná není, odvolací soud se s touto námitkou vypořádal na straně 7 odůvodnění svého rozsudku, přičemž správně dovodil, že právo žalobkyně na vrácení částky 5 000 000 Kč promlčeno není. Je samozřejmě třeba podotknout, že odvolací soud vycházel ze svého nesprávného právního názoru, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila přípisem ze dne 3. března 2004.
Vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru odvolací soud dovodil, že žalobkyně se nedostala do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny a žalované tudíž nevzniklo právo odstoupit od smlouvy, ani právo na smluvní pokutu. Vzhledem k tomu pak odvolací soud dospěl k závěru, že je bezpředmětné posuzovat, zda vznik práva žalované na smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč byl vázán na současně učiněné odstoupení žalované od smlouvy, nebo zda žalovaná měla nárok na smluvní pokutu i bez provedeného úkonu odstoupení. Odvolací soud nicméně uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v čl. III bodu 3 smlouvy si účastníci nedohodli vznik práva žalované na smluvní pokutu bez toho, že by zároveň žalovaná platně odstoupila od smlouvy. Tato skutečnost podle odvolacího soudu plyne jak z druhé věty uvedeného ustanovení, ve kterém se uvádí důsledky toho, pokud žalovaná bude postupovat podle věty první (tj. že žalovaná odstoupí od smlouvy s tím, že jí zůstává zachován nárok na smluvní pokutu), tak i z důvodu teleologického, tj. z účelu celé smlouvy. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že je nepředstavitelné, že účastníci měli v úmyslu sankcionovat žalobkyni např. v případě jednodenního prodlení s doplacením ceny pokutou 5 000 000 Kč s tím, že smlouva i nadále trvá. I z výše smluvní pokuty je zřejmé, že jejím smyslem bylo nahradit žalované vynaložené vysoké náklady pro případ, že se smlouva nebude realizovat právě z důvodu ukončení smlouvy v důsledku odstoupení žalované od smlouvy.
Nejvyšší soud se musel vypořádat i s tímto právním závěrem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Gramatickým výkladem je naopak nutno dospět k závěru, že vznik práva na zaplacení smluvní pokuty podle čl. III bodu 3 smlouvy není vázán na odstoupení od smlouvy. Svědčí o tom spojka a, jež byla použita ve významu souřadicím a nikoliv podmiňovacím (v takovém případě by před ní musela být použita čárka). Neobstojí ani odkaz odvolacího soudu na druhou větu uvedeného ustanovení, neboť v této větě jsou pouze specifikovány důsledky odstoupení od smlouvy. Neopodstatněný je i závěr odvolacího soudu, že smyslem sjednané smluvní pokuty bylo nahradit žalované vynaložené vysoké náklady pro případ, že se smlouva nebude realizovat právě z důvodu ukončení smlouvy v důsledku odstoupení žalované od této smlouvy.
Jak shora uvedeno, podle článku III bodu 2 písm. b) smlouvy nastala splatnost části kupní ceny ve výši 14 750 000 Kč dne 30. ledna 2004. Jelikož žalobkyně tuto část kupní ceny žalované neuhradila, vzniklo žalované dne 31. ledna 2004 podle článku III odst. 3 smlouvy právo na smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč.
Vzhledem k tomuto závěru již nebylo třeba zabývat se dalšími námitkami dovolatelky.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil [srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu