ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2919.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2919/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně EUROFRIGO Trucking s.r.o. , se sídlem Praha 6 - Řepy, Karlovarská 814/111, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 27923461, zastoupené JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalované INTERSPEDICO s.r.o. , se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26378639, o zaplacení 1 059 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 34/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 12 Co 27/2011-35, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 12 Co 27/2011-35 se zrušuje a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvého stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2010, č. j. 21 C 34/2010-17, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 059 EUR s úrokem z prodlení od 20.10. (chyba v psaní – správně mělo být uvedeno 20.10.2009) do zaplacení a zaplatit náklady řízení. Z obsahu odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalovaná se dostala do prodlení 20.10.2009.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci dne 4.8.2009 uzavřeli smlouvu o přepravě věci podle §610 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) na základě objednávky žalované o přepravu věci, kterou žalobkyně podle mezinárodního nákladního listu uskutečnila, avšak žalovaná částku požadovanou žalobou za přepravu žalobkyni neuhradila, proto žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku společně s úroky z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák.
Namítala-li žalovaná, že věc měl projednat rozhodce na základě platně sjednané rozhodčí doložky, soud prvního stupně nepovažoval tuto námitku za oprávněnou, neboť dovodil, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že rozhodčí doložka byla uvedena v objednávce žalované, která však nebyla podepsána žalobkyní, z čehož dovodil, že rozhodčí doložka nebyla žalobkyní akceptována.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 23. února 2011, č.j. 12 Co 27/2011-35, uvedený rozsudek soudu prvého stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že došlo mezi účastnicemi k platnému uzavření smlouvy o přepravě, ale nesdílel názor soudu prvého stupně, že rozhodčí smlouva byla mezi účastníky sjednána neplatně. Svůj závěr odůvodnil tím, že pokud žalobkyně pro žalovanou provedla přepravu za podmínek uvedených v objednávce, přijala tím písemný návrh hlavní smlouvy o přepravě včetně rozhodčí doložky uvedené v objednávce, tudíž rozhodčí doložka byla sjednána platně podle §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále „zákon“, popř. „ZRŘ“), podle něhož, tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.
Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že v objednávce byla uvedena rozhodčí doložka ve znění: „Smluvní strany se dohodly, že veškeré případné spory vzniklé mezi nimi ze vztahu upraveném touto smlouvou a nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č. A. R. na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto seznamu. Rozhodčí řízení bude zahájeno podáním žaloby, kterou podá kterákoli ze stran a ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením.“ Uvedenou rozhodčí doložku považoval za doložku sjednanou určitě a není důvod pro závěr, že byla sjednána neplatně, nebyla-li uvedena právní forma, sídlo a identifikační číslo osoby uvedené v rozhodčí doložce jako subjektu, který má rozhodovat v rozhodčím řízení. Nepovažoval za obcházení zákona o rozhodčím řízení, měl-li být rozhodce jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R., správcem tohoto seznamu, neboť takový postup si účastníci jakožto podnikatelé sjednali a je třeba v tomto směru respektovat zásadu smluvní volnosti. Pro úplnost uvedl, že není možno přihlédnout k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 12 Cmo 496/2008-28, který řešil problematiku ochrany spotřebitele při posuzování platnosti rozhodčí doložky, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikateli.
Vzhledem k tomu, že žalovaná v souladu se zákonem uplatnila námitku potřeby projednání věci před rozhodcem včas, odvolací soud řízení zastavil a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, který nemohl s ohledem na platně sjednanou rozhodčí doložku vydat rozsudek ve věci samé.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání je přípustné dle §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud měl posoudit předmětnou rozhodčí doložku jako neplatnou pro její neurčitost a nesrozumitelnost. Má též za to, že neakceptovala návrh smlouvy o přepravě jako smlouvy hlavní způsobem, ze kterého by byl patrný její souhlas s obsahem rozhodčí doložky. Poukazuje na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž, pokud je v rozhodčí doložce odkazováno na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, nevyplývá pro takový subjekt oprávnění vydat Pravidla pro vedení rozhodčího řízení a jmenovat rozhodce ze seznamu jím vedeného. Jestliže rozhodčí doložka neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale toliko stanovila, že rozhodce bude určen ze seznamu rozhodců vedeným obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle §13 ZRŘ, měla být taková rozhodčí smlouva považována podle žalobkyně za neplatnou pro obcházení zákona.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřila.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, jen tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nutno nejprve konstatovat, že posouzení platnosti rozhodčí doložky je třeba posuzovat s přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 1 ZRŘ, které stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Namístě je rovněž právní posouzení věci z pohledu ustanovení §13 ZRŘ, podle něhož stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastnice nedohodly, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodly si ani osobu konkrétního rozhodce.
Za tohoto skutkového stavu bylo namístě v souladu s §2 odst. 1 a §13 ZRŘ dovodit, že rozhodčí doložka, jak byla uvedena v objednávce žalované, je neplatná pro obcházení zákona podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která je podle zjištění odvolacího soudu společností s ručením omezeným, nikoliv tedy stálým rozhodčím soudem. V této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přijal závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud se v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Nejvyšší soud v poukazovaném rozhodnutí dále dospěl k závěru, že demokratický a právní stát nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, kdy ze skutkového zjištění vyplynulo, že rozhodčí řízení mělo být vedeno podle jednacího řádu společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, a přitom nebyl přímo určen rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení. Je nerozhodné, že se jedná o obchodně právní vztah mezi podnikateli.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud nerozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
S ohledem na výše uvedený právní závěr o nesprávném právním posouzení rozhodčí doložky odvolacím soudem jako platného ujednání, bylo již bezpředmětné se zabývat dalšími námitkami dovolatelky, zejména ohledně akceptace návrhu rozhodčí smlouvy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedený právní závěr napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu