ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2991.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2991/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ARMEX Oil, s.r.o., se sídlem Děčín VI - Letná, Mánesova 2022/13, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 25403460, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované LUKOIL Czech Republic s.r.o., se sídlem Praha 5 - Radlice, Kutvirtova 339/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27632491, zastoupené JUDr. Tomášem Holasem, advokátem, se sídlem Praha 1, Pařížská 28, o zaplacení 7 680 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 51/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 11 Cmo 231/2010-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám JUDr. Tomáše Holase, advokáta, se sídlem Praha 1, Pařížská 28.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení žalobní částky z titulu slevy z důvodu vady předmětu koupě, která má spočívat v tom, že předmět koupě - čerpací stanice pohonných hmot nacházející se na silnici I/3 ve směru Praha – Tábor byla určena pouze jako stavba dočasná na což nebyla kupující žalobkyně žalovanou jako prodávající při uzavření kupní smlouvy dne 3.12.2003 upozorněna. Žalobkyně předpokládala, že bude pět let starou čerpací stanici užívat ještě obvyklých 35 let, byť žalobkyni byl žalovanou před uzavřením kupní smlouvy předložen znalecký posudek s předpokládanou životností stavby dokonce až na 80 let, ale stavba byla z důvodu výstavby dálnice D3 dne 29.12.2006 odstraněna. Žalobkyně proto stanovila požadovanou slevu z kupní ceny na částku odpovídající třiceti dvěma třiceti pětinám kupní ceny.
Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasí. Zdůraznila, že plánovaná výstavba dálnice v uvedených místech byla obecně známa, že stavby čerpacích stanic bývají obvykle povolovány jako stavby dočasné, přičemž o těchto rizicích žalobkyně nepochybně věděla. Navíc předem nebylo možno předvídat osud prodávané čerpací stanice, o čemž svědčí dosud provozovaná čerpací stanice na stejném místě v protisměru. Má za to, že na situaci by přiléhavěji dopadala žaloba pro neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu omylu, ale žalobkyně konstruuje žalobu jako nárok na slevu z ceny z důvodu, že by při neplatnosti smlouvy musela vracet částku 49 milionů Kč, které inkasovala od Ředitelství silnic a dálnic za odstranění čerpací stanice.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č.j. 1 Cm 51/2007-253, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 7 680 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 11 Cmo 231/2010-316, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně s právním předchůdcem žalované uzavřela dne 3.12.2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla kromě jiných nemovitých a movitých věcí i čerpací stanice pohonných hmot nacházející se na silnici I/3 ve směru Praha – Tábor. Předmět koupě byl žalobkyni předán dne 8.12.2003 a žalobkyně za něj řádně zaplatila sjednanou kupní cenu 8 400 000 Kč. Žalobkyně dne 22.4.2004 vytkla žalované vady předmětné čerpací stanice spočívající v tom, že tato čerpací stanice je stavbou pouze dočasnou a že hrozí její odpojení v souvislosti se stavbou dálnice, což znamená nemožnost ji užívat v souladu s jejím určením. Čerpací stanice byla dne 29.12.2006 odpojena v souvislosti se stavbou dálnice D 3 a Ředitelství silnic a dálnic za to vyplatilo žalobkyni náhradu škody ve výši 49 milionů Kč.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že předmětem prodeje byl soubor movitých věcí a nemovitostí sloužících podnikání – provozu čerpací stanice pohonných hmot, a je třeba při posouzení věci vyjít ze závěru, že mezi účastníky se jedná o obchodní závazkový vztah ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že na daný vztah je třeba s ohledem na §261 odst. 6 obch. zák. aplikovat obchodní zákoník, to nejen při posouzení otázky vad koupě a namítaného promlčení uplatněného nároku, byť na kupní smlouvu týkajících se nemovitosti se užijí ustanovení občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Pokud odvolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Cdo 237/98, odvolací soud konstatoval, že uvedené rozhodnutí řešilo vadu prodané nemovitosti, avšak nejednalo se o prodej souboru věcí sloužících společně témuž účelu, jako to bylo v daném případě. Odkázal přitom na §409 a násl. obch. zák., kde je jako smluvní typ upravena kupní smlouva, jejímž předmětem je movitá věc (zboží) a na ustanovení §588 a násl. obč. zák., které je namístě aplikovat, je-li předmětem prodeje koupě nemovitosti, neboť tento smluvní typ není upraven v obchodním zákoníku. Odvolací soud uvedl, že i kdyby byla posuzována odpovědnost žalované za tvrzené vady nemovitosti jako části předmětu prodeje ve smyslu občanského zákoníku, považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že za vadu předmětu prodeje tzv. faktickou není možno považovat skutečnost, že územní rozhodnutí a stavební povolení počítalo se stavbou předmětné čerpací stanice pohonných hmot jako se stavbou dočasnou (na dobu 25 let, nejdéle však na dobu dostavby dálnice). Odvolací soud nepovažoval uvedenou skutečnost ani za vadu právní, když se v dané věci nejednalo o takový nedostatek, který by bránil tomu, aby žalobkyně získala k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a obsahu, která z kupní smlouvy vyplývala. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyl naplněn předpoklad pro vznik odpovědnosti za vadu a uplatnění slevy z ceny, jestliže nebylo možno ze skutkových zjištění dovodit, že předmět prodeje trpí vadou.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku žalobkyně, že původní žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení z důvodu fůze sloučením a že povinností soudu bylo provést znovu dokazování, a pokud tak neučinil, pochybil. Odvolací soud odkázal na §107 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož, ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Proti rozsudku soudu odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru žalobkyně zásadní právní význam, neboť nesprávně byly posouzeny následující otázky:
1) Vázanost nastupujícího účastníka řízení namísto účastníka řízení, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, stavem řízení za situace, kdy ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení došlo v důsledku zániku právnické osoby fůzí sloučením a tento účastník, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nadále v řízení vystupoval, činil vyjádření k žalobě a námitky, navrhoval důkazy, účastnil se jednání u soudu, kde bylo prováděno dokazování a to vše bez existence rozhodnutí soudu podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř.
2) Zda odpovědnost prodávajícího za vady předmětu prodeje uskutečněného mezi podnikateli má být posouzena podle občanského nebo obchodního zákoníku, když předmětem prodeje je budova čerpací stanice pohonných hmot, její vybavení movitými věcmi a pozemky pod ní a okolo stojící, a zda tyto jsou souborem movitých a nemovitých věcí.
3) Zda představuje vadu prodávané věci skutečnost, že prodávaná budova čerpací stanice pohonných hmot byla stavebně povolena na dobu určitou a měla být z důvodu výstavby dálnice následně odstraněna, jestliže prodávající o tom kupujícího neinformoval.
4) Zda se promlčení nároku kupujícího na slevu z kupní ceny na základě kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejímž předmětem je nemovitost, řídí občanským zákoníkem a promlčecí lhůta činí tři roky.
Dovolatelka má za to, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §107 odst. 4 o. s. ř. na zjištěný skutkový stav a v rozporu se zákonem přihlížel k přednesům a námitkám účastníka, který neměl právní subjektivitu, tedy neexistoval, a nemohl tak být nositelem práv a povinností. Podle dovolatelky nelze postupem podle §107 odst. 4 o. s. ř. zhojit vadný postup soudu v předcházejícím řízení. Soud měl správně podle §107 odst. 1 o. s. ř. řízení přerušit, neboť v řízení neexistoval žalovaný, avšak soud namísto toho v řízení pokračoval a tak postupoval v rozporu se zásadou rovnosti účastníků před soudem.
Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odpovědnost za vady kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli se měla řídit obchodním zákoníkem, neboť předmětem kupní smlouvy byly převážně nemovitosti, přičemž za nepřípadnou považuje argumentaci soudu, že v souzeném případě jde o soubor movitých a nemovitých věcí, jestliže nemovité věci činily podstatnou část předmětu prodeje a movité věci tvořily pouze příslušenství budovy. Je přesvědčena, že odpovědnost prodávajícího za vady nemovitosti měla být posouzena podle občanského zákoníku.
Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že se v daném případě nejednalo o vadu prodeje, jestliže již v době prodeje žalovaná, jako prodávající, věděla o možnosti budoucího odpojení čerpací stanice jako dočasné stavby z provozu, přičemž kupující na to neupozornila a současně žalobkyni jako kupující ujistila, že užívání čerpací stanice bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím, které sice bylo přílohou smlouvy, ale neobsahovalo údaj o dočasnosti stavby a navíc odkázala v kupní smlouvě na znalecký posudek, který předpokládal provozuschopnost čerpací stanice po dobu 30 let. Podle názoru dovolatelky měl být jí uplatněný nárok na slevu z kupní ceny posouzen podle ustanovení občanského zákoníku upravující institut odpovědnosti za vady. Byť občanský zákoník vadu nedefinuje, poukazuje na to, že zásadně je za vadu nutno pokládat nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá. Podle dovolatelky bylo namístě s ohledem na skutková zjištění dovodit, že žalovaná nese odpovědnost za vady podle §597 odst. 1 obč. zák., porušila-li informační povinnost danou ustanovením §596 obč. zák. Zdůraznila též objektivní princip odpovědnosti za vady, proto nemůže obstát argument soudu, že ke dni uzavření smlouvy nebylo žalované známo přesné datum odpojení předmětné čerpací stanice z provozu.
V závěru dovolání poukazuje na nejednost aplikace občanského a obchodního zákoníku a na nepřípadný odkaz učiněný odvolacím soudem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně promlčení, překonané novou právní úpravou, kdy po novele obchodního zákoníku se na právní posouzení běhu lhůt pro promlčení nároku z obchodních vztahů použije obchodní zákoník, tedy čtyřletá promlčecí doba, a proto jí uplatněný nárok není promlčen, vytkla-li vady žalované dopisem ze dne 22.4.2004 a žalobu podala dne 8.11.2007.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. K námitce dovolatelky, že soud v řízení pokračoval s neexistujícím subjektem uvedla, že žalovaná existovala, ale pouze pod jiným označením identifikačního čísla, tudíž způsob odstranění formálního nedostatku v řízení rozhodnutím o právním nástupnictví považuje za adekvátní. Vzhledem k tomu, že žalobkyně svůj uplatněný nárok ve skutečnosti od počátku odůvodňovala tím, že byla žalovanou uvedena v omyl a svá skutková tvrzení nedoplnila ani po výzvě soudu a provedeným důkazům přikládala jiný význam než ve skutečnosti mají, má za to, že námitky žalobkyně jsou nedůvodné a odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak, protože by byl ve věci vázán právním názorem odvolacího soudu, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §107 odst. 4 o. s. ř. na zjištěný skutkový stav a v rozporu se zákonem přihlížel k přednesům a námitkám účastníka, který neměl právní subjektivitu, tedy neexistoval, a nemohl tak být nositelem práv a povinností. Podle dovolatelky nelze postupem podle §107 odst. 4 o. s. ř. zhojit vadný postup soudu v předcházejícím řízení.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že touto námitkou dovolatelka ve skutečnosti napadá unesení Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2009, č.j. 1 Cm 51/2007-215, které nabylo právní moci dne 23.10.2009, a toto pravomocné usnesení nelze přezkoumávat v řízení o dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 11 Cmo 231/2010-316.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že ani druhá a třetí otázka položená dovolatelkou nemůže naplnit obsah otázky zásadního právního významu. Podle právní úpravy odpovědnosti za vady podle občanského zákoníku a ani podle obchodního zákoníku se nejedná o vadu předmětu kupní smlouvy, jestliže byla veřejnoprávním rozhodnutím stavba povolena jako dočasná, neboť taková vada, jak soudy správně dovodily, nespočívá v podstatě ani kvalitě prodávané věci. Pokud dovolatelka namítá, že v kupní smlouvě si vymínila dlouhodobost užívání předmětu prodeje, pak již soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, správně poukázal na čl. 1.2. předmětné kupní smlouvy, v němž se pouze konstatuje, že předmětná čerpací stanice byla povolena k užívání kolaudačním rozhodnutím v rozsahu stavebního povolení. Žalobkyně nemůže ani namítat, že nebyla informována o dočasnosti stavby, neboť jako profesionál v oboru s předmětem podnikání „provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy“ si mohla ověřit obsah těchto veřejnoprávních rozhodnutí, na něž se ve smlouvě odkazovalo. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by prodávaná čerpací stanice trpěla vadou, pro kterou by nemohla být vůbec provozována, o čemž svědčí fakt, že do doby odstranění také provozována byla. Ať už soud prvního stupně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, že skutečnost odpojení čerpací stanice kvůli výstavbě dálnice nemůže představovat faktickou vadu předmětu koupě ve smyslu §420 odst. 1 a 2 obch. zák. a právní vadu ve smyslu §433 odst. 1 obch. zák., či odvolací soud za použití občanského zákoníku aplikoval ustanovení §499 a §597 obč. zák. o odpovědnosti za vady faktické a právní a ustanovení §596 obč. zák. zakotvující informační povinnost, oba soudy ve smyslu aplikovaných ustanovení nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že skutečnost dočasnosti stavby s ohledem na znění předmětné kupní smlouvy a obecně známé skutečnosti o možnosti odstranění čerpací stanice jako stavby dočasné, nepředstavuje faktickou a ani právní vadu předmětu prodeje, a proto není naplněn základní předpoklad pro vznik závazku žalované z odpovědnosti za vady.
Pokud se týká námitky dovolatelky ohledně aplikace právní úpravy promlčení, není možno jinak než konstatovat, že přezkoumání v této věci je nadbytečné, dospěl-i dovolací soud, jak výše uvedeno k závěru, že oba soudy nepochybily, dovodily-li, byť každý na základě jiného právního předpisu, že v posuzovaném případě předmět prodeje vadou netrpěl.
Nejvyšší soud tudíž s ohledem na uvedené uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu