ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3021.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3021/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně BISENC TRADING a.s. , se sídlem v Praze 5 - Jinonice, Do Polí 172/13, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 27185541, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, proti žalované ABP Consulting, a.s. , se sídlem v Praze 8, Thámova 21/34, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 15268446, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 79/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 391/2011-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 31 Cm 79/2010-297, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. března 2010 ve věci žalobkyně: společnosti ABP Consulting a.s. vůči žalované: společnosti BISENC Trading a.s. (bod I. výroku), současně zamítl návrh na odklad vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě byla žalobkyni dána možnost opakovaně se vyjádřit k rozhodčí žalobě, navrhovat důkazy, zúčastnit se jednání konaných ve věci (čehož žalobkyně využila), že rozhodčí soud rozhodčí nález odůvodnil, všemi navrženými důkazy žalobkyně se vypořádal, případně zdůvodnil jejich neprovedení. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že v postupu rozhodčího soudu nebylo shledáno neposkytnutí možnosti žalobkyni v daném sporu věc před rozhodci řádně projednat.
Stejně tak přitakal jeho závěru, že žalobkyně byla odsouzena k plnění, které není plněním nemožným či nedovoleným, když žalovaná neuvedla jediný relevantní důvod, proč by uložení povinnosti výrokem pod bodem II. (rozhodčí soud tímto výrokem uložil žalobkyni v tomto sporu povinnost vrátit žalované v tomto sporu listiny – smlouvy o půjčce zde specifikované) mělo být plněním nemožným či nedovoleným.
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žalobkyní uváděné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. e) a f) zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Upozornil přitom na skutečnost, že žádné jiné důvody vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu vyjmenované v ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení nebyly v řízení tvrzeny, natož prokazovány.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně se omezil pouze na výklad týkající se toho, že rozhodčí soud neprovedl důkaz výslechem M. Š., avšak se nevypořádal s námitkami týkajícími se dalších neprovedených důkazů. Uvádí, že v rámci rozhodčího nálezu rozhodčí soud pouze demonstrativně vyjmenoval provedení důkazů, avšak chybí logická souvislost mezi provedenými důkazy a vlastním odůvodněním rozhodčího nálezu. Z tohoto důvodu má žalobkyně za to, že uvedené důkazy projednány nebyly a tudíž nebyla žalobkyni dána možnost věc před rozhodci projednat. Dodává, že stejně jako rozhodčí soud, tak i soud prvního stupně se účelově omezil na prosté vyjmenování důkazů (které byly provedeny), aniž by se skutečně zabýval jejich obsahem. Vadu řízení tedy spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly ve věci dokazování.
K důvodu, že rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které je nemožné, žalobkyně zdůrazňuje, že rozhodčím nálezem byla odsouzena k tomu, aby žalované vrátila předmětné listiny smluv o půjčkách. Po celou dobu se však žalobkyně bránila tím, že uvedené listiny nevlastní ani nedrží a tudíž je ani fyzicky nemůže vydat. Dle mínění žalobkyně je rozhodčí nález po materiální stránce nevykonatelný, neboť ukládá povinnému povinnost, kterou ve skutečnosti nemůže splnit. Z nedostatku materiální vykonatelnosti žalobkyně dovozuje nesprávné právní posouzení věci.
Současně dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně vychází ze špatně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v obsahu spisu a ani v podstatné části dokazování, neboť odvolací soud vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž má za to, že odvolací soud pominul ustanovení §6 o. s. ř., které mu ukládá spolehlivě zjistit skutečnosti, které jsou sporné.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že je považuje za nepřípustné. Ztotožňuje se s rozsudky soudu prvního o druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, jelikož přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Dovolatelka v dovolání konstruuje vlastní skutkový závěr odlišný od skutkového zjištění soudů obou stupňů. Konkrétně dovolatelka tvrdí, že uvedené důkazy nebyly rozhodčím soudem provedeny. Soud prvního stupně i soud odvolací však vyšly ze skutkového zjištění, že rozhodčí soud důkazy provedl, případně řádně zdůvodnil, proč ten který důkaz neprovedl. Jelikož je dovolací soud, jak již bylo výše řečeno, vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení a není oprávněn je přezkoumávat, pak nelze dovodit, že by polemika dovolatelky se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že rozhodčí soud uvedené důkazy provedl (případně zdůvodnil, proč určitý důkaz neprovedl), zakládala otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Vytýká-li dovolatelka, že soudy obou stupňů neprovedly ve věci dokazování, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitkou, že rozhodčí nález není materiálně vykonatelný, přípustnost dovolání žalobkyně rovněž založit nemůže, jelikož na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. K tomu dovolací soud připomíná, že exekuční titul (soudní rozhodnutí a jiné tituly uvedené v §274 o. s. ř.), není rozhodnutím (materiálně) vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí, neobsahuje-li individualizaci oprávněného a povinného, vymezení práva a jemu odpovídající povinnosti na plnění a lhůtu k plnění tam, kde ji nestanoví přímo procesní předpis (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže exekuční titul zavazuje povinného k vrácení konkrétních listin, které má u sebe v době výkonu rozhodnutí někdo jiný, pak se nejedná o materiální nevykonatelnost daného exekučního titulu.
Dovolatelka brojí konečně i proti závěru odvolacího soudu, že rozhodčím nálezem nebylo dovolatelce uloženo plnění nedovolené či nemožné. Dovolací soud např. v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněném pod č. 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dovodil, že za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, a z důvodů, pro které může být rozhodčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Polemizuje-li dovolatelka s věcnou správností rozhodčího nálezu ukládajícího jí vydat věc, neznamená to, že toto plnění je nedovolené či nemožné.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají podle §7 bod 4, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání) 1.500,- Kč a jeden režijní paušál ve výši 300,- Kč dle citované vyhlášky (při připočtení 21% daně z přidané hodnoty) celkem tedy částku 2.178,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu