ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3030.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3030/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Stavební bytové družstvo Trutnov , se sídlem Trutnov, Bulharská č.p. 60, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 00046159, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec králové, Jeronýmova 814, proti žalované A.Z.A.P. spol. s r.o. , se sídlem Olomouc-Chomoutov, Baarova 3, PSČ 783 35, identifikační číslo osoby 25853449, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 35 Cm 77/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2011, č.j. 5 Cmo 14/2011-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č.j. 5 Cmo 14/2011-117, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. října 2010, č.j. 35 Cm 77/2010-58, kterým byl zrušen rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným dne 5. května 2010 pod sp. zn. 6322/2009 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 25.11.2005 mandátní smlouvu č. 012/10/2005 na výkon činnosti žalované v investiční výstavbě žalobce, která byla doplněna Dodatkem č. 1 ze dne 2.10.2006. V tomto Dodatku č. 1 si účastníci sjednali rozhodčí doložku, podle níž veškeré majetkové spory vzniklé ze smlouvy či v souvislosti se smlouvou měly být rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů podle zákona o rozhodčím řízení. Strany si v čl. 7.3. Dodatku č. 1 dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s.r.o., IČ 26816113, vybraný ze seznamu rozhodců vedeném Společností rozhodců s.r.o. V čl. 7.4. Dodatku č. 1 si strany dále sjednaly, že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu vydaném Společností rozhodců s.r.o., a že smluvní strany výslovně pověřují rozhodce, že spor mohou rozhodnout podle zásad spravedlnosti. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění obsahu čl. III. Jednacího řádu ze dne 1.7.2005 nazvaného „způsob určení rozhodce“, v němž bylo uvedeno, že majetkový spor, jehož hodnota nepřevyšuje částku 50 000 000 Kč rozhoduje jeden rozhodce, a naopak majetkový spor, jehož hodnota převyšuje částku 50 000 000 Kč, rozhodují tři rozhodci, z nichž jeden je předsedající rozhodce. Podle zjištění odvolacího soudu mohl být seznam rozhodců společností průběžně měněn či doplňován.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které bylo Nejvyšším soudem České republiky přijato k publikaci a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a ze kterého vycházela i poslední rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání v rozhodčí doložce o tom, kdo bude rozhodcem, je neurčité. Pokud Jednací řád stanovil, že počet rozhodců je odvislý od hodnoty předmětu sporu, odvolací soud konstatoval, že uvedený Jednací řád nebyl součástí dohody o způsobu určení rozhodce, dokonce strany ani výslovně neprohlásily, že je součástí mandátní smlouvy, včetně jejího dodatku. Podle výslovného ujednání stran měl Jednací řád řešit pouze procesní otázky, nikoliv způsob jmenování rozhodce. Zdůraznil, že rozhodčí smlouva musí být písemná a není rozhodující, zda strany byly srozuměny s tím, že počet rozhodců bude odvislý od výše hodnoty předmětu sporu. Navíc odvolací soud považoval odkaz na seznam rozhodců za nadbytečný, jestliže se nejedná o seznam, ze kterého by strany v době uzavření rozhodčí doložky mohly vycházet, když seznam mohl být průběžně doplňován, takže i v tomto směru posoudil způsob určení rozhodce za neurčitý.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že v posuzované věci rozhodoval rozhodce, který k tomu nebyl povolán ve smyslu §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), když způsob určení rozhodce byl pro neurčitost neplatný a nebyl dodržen postup podle §7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud s ohledem na judikaturu uzavřel, že rozhodčí doložka je svým obsahem neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení, neboť Společnost rozhodců s.r.o., nebyla oprávněna vydávat pravidla (Jednací řád) a jmenovat rozhodce ze svého navíc nestálého seznamu, není-li tato společnost stálým rozhodčím soudem.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda v případě, kdy smluvní strany přímo v textu rozhodčí smlouvy stanoví, že rozhodce bude jmenovat třetí osoba z vybraného okruhu osob, se jedná o neplatné ujednání. Dovolatelka má za to, že takové ujednání je přípustné a platné.
Za další otázku zásadního právního významu považuje, zda smluvní strany mohly platně učinit Jednací řád součástí své smlouvy, a to i v otázce způsobu určení rozhodce, za předpokladu, že na něj v „základní smlouvě“ přímo odkázaly a že jej také jako součást smlouvy podepsaly, resp. zda mohou smluvní strany rozhodčí smlouvy platně převzít a učinit pro sebe závazným soubor normativních pravidel vydaných osobou, která není stálým rozhodčím soudem, za předpokladu, že smluvní strany tento soubor pravidel písemnou formou učiní přímou součástí svých smluvních ujednání. Dovolatelka má za to, že takový postup, resp. ujednání nemůže být obcházením zákona.
Vzhledem k tomu, že považuje mezi stranami dohodnutou rozhodčí doložku za naprosto určitou a platně sjednanou, když způsob určení rozhodce byl sjednán ve smlouvě a rozveden v jednacím řádu, který byl jednoznačnou a přímou součástí smlouvy, navrhla žalovaná, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky k rozhodnému datu jejího sjednání dne 2.10.2006, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném před novelou tohoto zákona zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále opět jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. V §7 odst. 2 uvedený zákon stanoví, že pokud rozhodčí smlouva nemá ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §13 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky v Dodatku č. 1 mandátní smlouvy je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a ani konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na soukromou právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je i v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 121/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil právní závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. V rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu