ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3041.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3041/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně F + F s.r.o. , se sídlem Brno, Palackého třída 193/64, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 49450751, zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 31, proti žalované ČSAD Brno holding, a.s. , se sídlem Brno, Opuštěná 4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46347151, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení 459 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 252/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 18. května 2010, č.j. 44 C 252/2007-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 459 250 Kč s 5% úrokem z prodlení od 18.3.2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, jako kupující, uzavřel s žalovanou, jako prodávající, dne 20.3.1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek tehdy pod označením jako p. č. 614/6 – ostatní plochy, o výměře 5 985 m2 v k.ú H. H., přičemž vklad práva vlastnického z této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město s právními účinky ke dni 1.7.1998. Žalobkyně za předmět kupní smlouvy zaplatila sjednanou kupní cenu. Oba účastníci při uzavírání smlouvy vystupovali jako podnikatelé a prodej se týkal jejich podnikatelské činnosti. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu města Brna ze dne 9.4.2001, které nabylo právní moci 17.3.2003, bylo v rámci restitučního řízení o vydání nemovitosti v souvislosti s jiným řízením rozhodnuto tak, že vlastníkem pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy, se stala třetí osoba. Podle zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že se o této skutečnosti právní předchůdce žalobkyně dozvěděl až 27.7.2005 v souvislosti se záznamovým řízením katastrálního úřadu, jehož výsledkem bylo, že s účinností od 22.6.2005 byla jako vlastnice předmětného pozemku v katastru nemovitostí zapsána třetí osoba.
Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem, byla zaplacena kupní cena za předmětný pozemek ve výši požadované žalobou, ale žalovaná nemohla poskytnout protiplnění ve smluveném rozsahu, neboť nemohla uvedený pozemek prodat, jestliže jej k datu prodeje nevlastnila. Soud prvního stupně posoudil vznesenou námitku promlčení podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. jako nedůvodnou. S ohledem na podání žaloby dne 5.2.2007 a vědomost žalobkyně k datu 27.7.72005 o tom, že žalovaná se na její úkor obohatila, považoval soud prvního stupně dvouletou subjektivní promlčecí dobu za zachovanou, stejně jako desetiletou objektivní promlčecí dobu, jestliže cena za převáděné pozemky byla uhrazena 20.3.1998.
Soud prvního stupně zároveň uvedl, že pokud by byl vztah z bezdůvodného obohacení posuzován s tím, že mezi účastníky se jednalo při uzavírání kupní smlouvy o vztah obchodní, zůstala by i tak promlčecí doba zachována s ohledem na ustanovení §391 a 397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když počátek promlčecí doby plynul ode dne 17.3.2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o vlastnictví předmětného pozemku svědčící třetí osobě.
Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, ale dospěl k odlišnému právnímu závěru při posouzení otázky promlčení. Dovodil, že tato námitka je oprávněná, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovodil, že s ohledem na obchodně právní vztah mezi účastníky podléhající §261 odst. 1 obch. zák. je třeba otázku bezdůvodného obohacení a jeho promlčení řešit podle obchodního zákoníku.
Odvolací soud aplikoval §394 odst. 2 obch. zák., podle něhož, u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo, ve spojení s ustanovením §391 odst. 1 obch. zák., stanovící, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Na základě aplikace těchto ustanovení dovodil, že právo na zaplacení žalobou požadované částky mohla žalobkyně uplatnit již 21.3.1998, a jelikož čtyřletá promlčecí doba uplynula dne 31.3.2002 a žaloba byla podána až v roce 2007, je uplatněný nárok promlčen.
Pokud žalovaná připomínala potřebu aplikace §107 odst. 3 obč. zák., odvolací soud k tomu uvedl, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu promlčení, včetně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a pokud právní úprava promlčení v obchodním zákoníku neobsahuje institut „nepřihlédnutí k promlčení“ jako je to v ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., nelze o použití tohoto institutu uvažovat, a to ani podle §1 odst. 2 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a rovněž z důvodu podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s námitkou, že odvolací soud nepřezkoumal všechny její výhrady.
Dovolatelka má za to, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. má obecnou ochrannou povahu už s ohledem na ustanovení §1 odst. 2 obch. zák., když obchodní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by významově odpovídalo ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Vyloučení aplikace §107 odst. 3 obč. zák. za situace, kdy se nárok z titulu bezdůvodného obohacení promlčí, aniž by účastník měl nějakou objektivní možnost zjistit, že mu tento nárok vznikl a mohl jej v promlčecí době uplatnit u soudu, a za situace, kdy druhý účastník musel vědět o restitučním řízení s tím, že může prodávat nemovitost u níž může nastat stav, že bude určena jejím vlastníkem jiná osoba, považuje dovolatelka za nevyvážené právní postavení účastníků, zůstává-li právo jen na straně žalované.
V případě, že by bylo namístě vyloučení aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., které stanoví, že pokud jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vynechal přezkum její výhrady, že námitka promlčení vznesená žalovanou je za daných okolností výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., či v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá. Pokud namítá, že soud se nezabýval její výhradou spojenou s případnou aplikací §265 obch. zák., ve skutečnosti se dovolává nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, jestliže na popsaný skutkový stav nepoužil ustanovení §107 odst. 3 obch. zák., které lze aplikovat v případě promlčení i v obchodních závazkových vztazích. Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl již v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16.5.2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 105/2012. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí učinil závěr, že komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob. V případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se tedy neaplikuje ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž ustanovení §394 odst. 2 a §397 obch. zák. Tím ovšem není vyloučena aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku občanského. Nejvyšší soud dále dovodil, že argument komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení zákoníku občanského nemůže právě s ohledem na princip speciality obchodního zákoníku vyjádřený v §1 obch. zák. obstát. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí připomněl, že otázka výkladu a aplikace ustanovení §457 obč. zák. a §107 odst. 3 obč. zák. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14.7.2010, sp.zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod označením 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž došlo ke sjednocení judikatury v této právní otázce. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák.“ a že „ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona“. Vycházel z toho, že „typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny.“ S odkazem na již dříve publikovanou judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99) dodal, že „na charakteru synallagmatického závazku smluvních stran nic nemění ani okolnost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátit přijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu), nýbrž přímo vlastníku této věci.“ K těmto závěrům se pak přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 8.9.2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, rozsudek ze dne 21.10.2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, usnesení ze dne 4.1.2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010 – všechny veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. se vztahuje k promlčení práv ze synallagmatického vztahu podle ustanovení §457 obč. zák. a ustanovení §457 obč. zák. se aplikuje i v obchodněprávních vztazích v případě plnění z neplatné smlouvy. Obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze synallagmatického vztahu neobsahuje, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že je třeba ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. i na případy promlčení práv ze synallagmatického obchodněprávního vztahu aplikovat právní úpravu obsaženou v ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že i v přezkoumávané věci je třeba počátek i délku běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo důsledkem neplatnosti kupní smlouvy uzavřené podnikateli při podnikatelské činnosti posoudit podle obchodního zákoníku, avšak za současné aplikace §107 odst. 3 obč. zák. Žalobkyně svou restituční povinnost, která vyplývá z neplatné kupní smlouvy, splnila vydáním předmětu prodeje třetí osobě na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu města Brna ze dne 9.4.2001, proto žalobkyni svědčí vůči žalované právo na vrácení zaplacené kupní ceny za předmětnou nemovitost, která představuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy. Protože by však žalobkyně nemohla namítat promlčení vlastnického práva, je namístě aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Z toho důvodů je nutné dospět k závěru, že nárok na vrácení kupní ceny za předmětnou nemovitost (pozemek) není promlčen.
S ohledem na uvedené závěry se dovolací soud již dále nezabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud pominul její námitkou, zda za daných skutkových okolností není vznesená námitka promlčení výkonem práva, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod, jímž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy v dané věci shledán důvodným.
Protože nebylo možno s ohledem na výše uvedené právní závěry uzavřít přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že bylo vydáno po právu, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu