ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3064.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3064/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce D. J. , zast. JUDr. Josefem Machem, advokátem, Pobřežní 4, Praha 8, proti žalovanému P. K. , zast. JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem, Americká 15, Praha 2, o zaplacení 250.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 52/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 1 Cmo 209/2010-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudku ze dne 16. 10. 2009, č. j. 4 Cm 52/2008-57 uložil žalovanému zaplatit žalobci 250.000,- Kč s přísl. za prodej movitých věcí, práva k pohledávkám a převzetí závazků dle „smíšené smlouvy“ nazvané jako smlouva o prodeji podniku ze dne 18. 2. 2003 a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 1 Cmo 209/2010-112 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se nemohl ztotožnit s právním hodnocením předmětné smlouvy, ale přesto neshledal odvolání důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodný je obsah smlouvy, nikoliv její označení. Oba účastníci chtěli uzavřít smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části, přičemž podnik je vymezen v ust. §5 odst. 1 obch. zák. Vše co tvořilo podnikání žalobce bylo předmětnou smlouvou převedeno na žalovaného jako nabyvatele. Žalobce si tak žádnou složku (ani její část) z podnikání neponechal, nevedl žádné oddělení účetnictví, neměl vytvořenou žádnou organizační složku, což při rozsahu jeho podnikání nebylo ani dost dobře možné.
Tvrzení žalovaného, že žalobce si oddělil pro sebe výhodnější pohledávky bylo nekonkrétní, nedoložené, žalovaný k tomu žádný důkaz nenavrhl.
Taktéž odvolací soud nedospěl k závěru, že byla předmětná smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy z důvodu tvrzeného žalovaných, a to proto, že „část převáděného podniku není samostatnou organizační složkou“, neboť žalobce žádné organizační složky neměl, popř. ani oddělené části podniku a vše co převáděl mu sloužilo k podnikání (vyjma živnostenského listu, který však není součástí podniku).
Odvolací soud dále uvedl, že nepodložený je též závěr soudu prvního stupně, že účastníci omezili předmět smlouvy pouze na součásti podniku, ovšem žalobce si další „součásti“ podniku neponechal.
Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvy o prodeji podniku, nikoliv smlouvu „smíšenou“.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nemohl být uveden v omyl z důvodu odlišností čísel, pod kterými je vedeno ověření podpisů na předmětné smlouvě (smlouvách) jejich přílohách. Podpisy účastníků na různých vyhotoveních smlouvy ověřené notářem tak nemohou mít stejná čísla pod nimiž je ověření vedeno.
Odvolací soud proto, a to i přes odlišné hodnocení předmětné smlouvy, odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 24. 7. 2011 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud posoudil právní otázky v rozporu s judikaturou.
V odůvodnění dovolání žalovaný především rozvedl, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, které je k dispozici na ASPI, kdy má rozhodnutí zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), co je právním posouzením věci (§241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp.zn. 22 Cdo 604/2000, 29 Cdo 1373/2000, 28 Cdo 1752/2000).
Žalovaný dále uvedl, že soud prvního stupně předmětnou smlouvu o prodeji podniku kvalifikoval jako smlouvu smíšenou, odvolací soud ji posoudil jako smlouvu o prodeji podniku a neshledal odvolání žalovaného důvodným a odmítl jeho argumentaci o „neplatnosti obsahu pouhé části závazků a pohledávek souvisejících s podnikem.“
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dalšími mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku. K tomu dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanou v časopise Právo a podnikání č. 4 ročník 1993, str. 29, v němž byla řešena otázka smluvního typu smlouvy o prodeji podniku (§476 odst.1 obch. zák.) a její podstatné části, zejména, že není připuštěna možnost dohody o jiném rozsahu převáděných práv a přebíraných závazků. Vzhledem k tomu je dovolatel toho názoru, že odvolací soud mylně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako platnou smlouvu o prodeji podniku, neboť v ní není možné uvést „jen částečný účet závazků souvisejících s podnikem“, smluvní strany tak „vyloučily ze smluvního vztahu závazky ostatní.“ Odvolací soud tak bez konkrétních důkazů v rozhodnutí uvedl, že „žalobce vše, co tvořilo jeho podnikání předmětnou smlouvou převáděl na žalovaného“ a žádnou složku si neponechal. Měla-li být uvedená smlouva posuzována jako smlouva o převodu podniku ve své celistvosti, pak žalobce neunesl důkazní břemeno, že „po jejím podpisu nepodnikal v kontextu převáděného celistvého podniku.“ Za chybný považuje dovolatel i názor, že si žalobce neponechal žádnou složku z podnikání, neboť „podnikání týkající se předmětné smlouvy...umožňuje ......obchodovat mimo původní provozovnu žalobce.“ Žalobce si ponechal ve své „sféře ovládací část závazků a klientely, a to zejména ve velkoobchodní sféře podnikání....“
Dovolatel proto shrnul, že předmětná smlouva nemůže být platnou smlouvou o prodeji podniku, protože nebylo prokázáno, že se jednalo o převod celistvého podniku a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vše mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 26. 8. 2011 dovolatel dále navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, a to za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z toho je zřejmé, že v úvahu přichází přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu přípustné pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nemůže při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přihlížet k tzv. jiným vadám řízení, nejde-li v nich o řešení zásadních procesních otázek, a k nedostatkům při zjištění skutkového stavu věci.
Pokud tedy dovolatel namítal tyto nedostatky, o žádnou zásadní procesní otázku se však nejednalo, nemůže dovolací soud vzít v potaz zejména námitku směřující vůči zjištění odvolacího soudu, že předmětnou smlouvou o prodeji podniku převedl žalobce na žalovaného „vše, co tvořilo jeho podnikání.“ Z tohoto skutkového stavu, z něhož je dovolací soud nucen vycházet (§241a odst. 4 o. s. ř.), poté vyplývá právní posouzení věci, a to že stranami byla uzavřena smlouva o koupi podniku.
Z dovolání žalovaného tak především vyplývá, že nabízí svůj skutkový stav věci (nebyly převedeny všechny závazky týkající se podniku) a z toho pak následně dovozuje jiný právní závěr, tj. neuzavření smlouvy o prodeji podniku (části) a neplatnost této smlouvy.
Pokud dovolatel namítal, že předmětná smlouva o koupi podniku byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, popř. zásadami poctivého obchodního styku, je z dovolání zřejmé, že tuto námitku dovolatel odůvodňuje pouze tím, že v daném případě nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku, neboť neměla náležitosti dle §476 odst. 1 obch. zák. (nepřevedení všech závazků), a proto je neplatná. Ani v tomto případě nelze dospět k závěru, že tato námitka mohla založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože její odůvodnění směřuje v prvé řadě proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a poté proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že námitky dovolatele nejsou schopny založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nebylo shledáno, že by byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny a v odvolání namítány otázky zásadního právního významu a proto nezbývá než dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. §243 o. s. ř. nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu