ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3185.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3185/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně imAGe Alpha, a.s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, IČO 25754556, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 2, PSČ 602 00, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o zaplacení částky 1 109 744 377,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 51/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2010, č. j. 22 Cm 51/2006-405, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 843 980,41 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit nedoručením dvou zásilek Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 82/2003, v němž jí bylo uloženo zaplatit České konsolidační agentuře částku 1 109 744 377,51 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně požádala dne 24. března 2005 a dále dne 26. září 2005 žalovaného o změnu místa dodání (dosílku) z adresy P. na adresu, B. Dále vzal za prokázané, že žalovaný následně doručoval žalobkyni v rámci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 dvě poštovní zásilky. Žalobkyně v tomto řízení vystupovala jako žalovaná, vůči níž se žalobkyně Česká konsolidační agentura domáhala zaplacení částky 1 109 744 377,54 Kč s příslušenstvím. První zásilkou bylo usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku z odvolání na č. l. 140, které bylo podáno žalovanému k doručení dne 13. července 2005, a druhou zásilkou bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku na č. l. 144, k doručení podáno dne 18. srpna 2005. Obě zásilky byly adresovány do sídla žalobkyně na adrese P. a v obou případech odesílatel – Městský soud v Praze zásilky opatřil pokynem - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Žalobkyně si zásilky v úložní době nevyzvedla, a proto je žalovaný vrátil dle zmíněného pokynu odesílateli – Městskému soudu v Praze. Tím nabylo rozhodnutí Městského soudu v Praze o povinnosti žalobkyně zaplatit České konsolidační agentuře žalovanou částku právní moci.
V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně v exekučním řízení uhradila České konsolidační agentuře částku 5 843 980,41 Kč, a na tuto částku v průběhu řízení svoji žalobu omezila.
Postup při doručování zásilek, jestliže je dohodnuta dosílka, vyplývá podle soudu prvního stupně z Poštovního věstníku s opatřením č. 20 - Poštovní podmínky a z opatření č. 21 - Základní kvalitativní požadavky. Dosílku však nebylo možno v daném případě realizovat, pokud byl odesílatelem Městský soud v Praze a na zásilkách uváděl pokyn - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Žalovaný byl podle závěru soudu prvního stupně povinen vycházet při doručování obou předmětných poštovních zásilek z příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném v roce 2005 (dále jen „o. s. ř.“). Jednalo se o ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., podle něhož písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za právnickou osobu písemnost přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Z uvedeného kogentního ustanovení občanského soudního řádu dovodil soud prvního stupně povinnost žalovaného poštovní zásilku obsahující písemnost soudu vydanou v rámci občanského soudního řízení a určenou právnické osobě vždy uložit, a tedy ji nedosílat adresátovi na jinou adresu. Žalovaný tudíž prováděl doručování obou předmětných zásilek v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o doručování.
Soud prvního stupně dále uvedl, že odpovědnost za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb je stanovena v §12 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), tak, že za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb odpovídá provozovatel v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou a podle §13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá pouze za škodu vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky, a to jen v rozsahu sjednaném v poštovní smlouvě. Za jinak vzniklé škody na poštovní zásilce odpovídá, jen bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný postupoval při doručování v souladu s občanským soudním řádem a neporušil žádné zákonné povinnosti, a to jak ze zákona o poštovních službách, tak příslušných ustanovení Poštovních podmínek.
Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že v době, kdy měla žalobkyně s žalovaným dohodu o dosílce, byla budova v P., kde měla žalobkyně sídlo, v rekonstrukci a výpověď dostali všichni nájemníci, protože se budova přestavovala na hotel. Žalobkyni tudíž muselo být známo, že její pobyt v B. není jen dočasný, ale že se do svého sídla tak, jak je zapsáno v obchodním rejstříku, již nikdy nevrátí. Změnu zápisu o sídle žalobkyně neučinila, přestože jí tuto povinnost obchodní zákoník ukládá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně.
Odvolací soud dále potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že pošta musela při doručování postupovat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování. Bylo však nutno posoudit, zda nedošlo žalovaným k porušení jeho povinností z uzavřené smlouvy o tzv. „dosílce“. Odpovědnost za škodu se přitom neřídí §12 zákona o poštovních službách, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, nýbrž obecnou úpravou podle §373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), příp. podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); je tudíž nutno zkoumat existenci tří předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. Pošta přitom nemohla doručovat zásilku na dvě různá místa, tj. na adresu podle sídla právnické osoby a na adresu podle dispozic adresáta ve smlouvě o tzv. dosílce. Dispozice odesílatele na zásilce - Městského soudu v Praze - dosílku vyloučily. Údaj, který Městský soud uvedl na obálce - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“ je třeba vykládat podle odvolacího soudu podle jeho obsahu a z hlediska potřeb doručování těchto písemností vyjádřených v §47 o. s. ř. tak, že odesílatel požadoval, aby doručení předmětných zásilek proběhlo do sídla adresáta, uvedeného v obchodním rejstříku. V tomto smyslu bylo nutno rovněž vyložit i bod 3 žádosti o dosílku, ve kterém se uvádí: Dosílat nelze zásilky s dispozicí odesílatele „Nedosílat“ atd. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že jen v případě, kdy odesílatel uvede na zásilce „Nedosílat“, bude takto poštou postupováno. Smyslem pokynu odesílatele soudu „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“ bylo totéž jako v pokynu „Nedosílat“.
Odvolací soud se z uvedených důvodů ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný neporušil právní povinnosti při doručování předmětných zásilek, a ani nedošlo k porušení smluvních povinností vyplývajících ze smlouvy o tzv. dosílce. Za této situace se již nezabýval zbylými předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně nejprve podrobně vysvětlila svůj názor na právní režim jejího vztahu s žalovaným ohledně dosílky. Tato smlouva byla podle jejího názoru uzavřena podle §269 odst. 2 obch. zák. Smlouva o dosílce není službou, která by byla upravena zákonem o poštovních službách, a nevztahují se na ni ani Poštovní podmínky č. 13838/05-608, ani Poštovní podmínky č. 20/2005, nejde tudíž o poštovní smlouvu. Liberační důvody podle §12 a §13 tohoto zákona tudíž nelze použít. Přesto dovolatelka následně poukázala na článek 27 odst. 1 uvedených Poštovních podmínek, kde je upravena situace, kdy žalovaný (podnik) může dodat zásilku v jiné než v poštovní adrese uvedené v místě, pokud se o novém místě pobytu adresáta dozvěděl od adresáta. V dané věci žalovaný adresu žalobkyně nepochybně znal, neboť o tom sjednal s žalobkyní smlouvu o dosílce.
Jedinou výjimkou, která žalovanému umožňuje zásilku nedodat na sjednanou adresu, je podle názoru dovolatelky situace, kdy odesílatel uvedl na poštovní zásilku výslovně poznámku „Nedosílat“, což odesílatel v dané věci neučinil. Dovolatelka dále poukázala na Instrukci Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti o označování zásilek, v níž je důsledně rozlišováno označování zásilek „nedosílat“ a označení zásilek “lze vždy uložit“. Tato směrnice podle názoru dovolatelky nepochybně provádí a upřesňuje doručování ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, soud prvního stupně však doručení ve smyslu textu této směrnice neposuzoval. Problematika tzv. „dosílek“ je upravena pouze v „Opatření Českého telekomunikačního úřadu“, který dovolatelka blíže nespecifikuje.
Dovolatelka dále uvedla, že u předmětné zásilky nebyla pro doručení použita obálka podle §13 odst. 1 citované Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti, a to obchodní balíky, profi balíky a platební doklady SIPO – upomínky. Zásilka předaná Krajským soudem v Brně (správně Městským soudem v Praze) k dodání žalobkyni nebyla ani jednou z výjimek ve smlouvě uvedených. Tuto skutečnost ani předložené zásilky ve smyslu textu uvedené směrnice však soud prvního stupně naprosto nepřezkoumal, ani se k tomuto tvrzení žalobkyně nijak nevyjádřil, přičemž nepochybně uvedená směrnice právě provádí a upřesňuje doručování ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmů „nedosílat“ a „lze vždy uložit“. Pouze první pojem podle jejího názoru přímo direktivně stanoví, že zásilka nesmí být dosílána, kdežto druhý dává doručujícímu subjektu vždy možnost, aby zásilku uložil, ale pouze tehdy, pokud mu nemůže zásilku doručit. V dané věci byla žalovanému dána možnost zásilky doručit, a to na adresu, kterou mu „příjemce zásilky výslovně označil za adresu doručující“.
Dovolatelka také namítla, že ve smlouvě o dosílce se s žalovaným dohodla, jaké zásilky jí nebude dosílat; nehodlal-li žalovaný doručovat ještě jiné typy zásilek, pak dovolatelku uvedl v omyl, neboť na dosílku spoléhala. V tomto spatřuje dovolatelka porušení povinností žalovaným vyplývajících ze smlouvy o dosílce, neboť ji nedostatečně informoval a uvedl v omyl. Vznik škody je tak nasnadě a byl dovolatelkou doložen, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností ze smlouvy žalovaným je z pohledu žalobkyně „neoddiskutovatelná“.
Otázka posouzení rozsahu smluvního ujednání a postupu žalovaného při doručování soudní zásilky má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání postavil za všechny závěry odvolacího soudu. Dovolání hodnotí jako nedůvodné, tvrzení, jimiž se žalobkyně snaží dovodit odpovědnost žalovaného, jsou právně irelevantní a zjevně účelová. Dovolatelka v podstatě opakuje argumentaci, s níž se již soudy obou stupňů vypořádaly ve svém rozhodování.
Při doručování obou předmětných zásilek podaných Městským soudem v Praze žalovaný nepochybil a postupoval v souladu se zákonem i v souladu s odesílatelem uzavřenou poštovní smlouvou. Zdůraznil, že poskytuje poštovní služby podle §1 odst. 2 zákona o poštovních službách vždy na základě uzavřené poštovní smlouvy, která je jako smlouva sui generis výslovně upravena ustanoveními §4 až 15 zákona o poštovních službách. Ve smyslu §4 odst. 1 zákona o poštovních službách jsou obsahem poštovní smlouvy práva a povinnosti vyplývající z poštovních podmínek platných pro odesílatelem zvolenou službu. Žalovaný vysvětlil, že je vždy povinen řídit se zákonem o poštovních službách a poštovní smlouvou a dále ustanovením §47 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování obou zásilek. Podle ustanovení §47 o. s. ř. v tehdy platném znění písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícím orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Toto místo vždy zásadně určuje soud jako odesílatel, tedy subjekt, s nímž žalovaný uzavírá poštovní smlouvu, a to určením adresy. Jestliže tedy odesílatel Městský soud v Praze v obou v žalobě zmiňovaných případech dosílku vyloučil, musel se žalovaný jako poskytovatel poštovních služeb řídit touto dispozicí odesílatele a uzavřenou poštovní smlouvou, a zásilky adresátovi na jinou adresu dosílat nesměl. Dále byl povinen se řídit §47 odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění, podle něhož nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za právnickou osobu písemnost přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Kogentní ustanovení §47 o. s. ř. je přitom závazné i pro žalobkyni jako příjemkyni zásilky. Pokud by tedy žalovaný obě zásilky přeposílal, porušil by jak poštovní smlouvu, tak zákon. Žalobkyně tedy musela, nebo měla vědět, že dosílka soudních písemností určených žalobkyni je podle §47 o. s. ř. z režimu dosílky vyloučena, když navíc z poučení obsaženého na tiskopisu žádosti o dosílku vyplývá, že zásilky, které obsahují odesílatelovu dispozici vylučující dosílku, se nedosílají.
Pokud žalobkyni v souvislosti s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze vznikla povinnost zaplatit České konsolidační agentuře jakoukoliv částku, nemůže mít tato skutečnost podle názoru žalovaného žádnou souvislost s jednáním žalovaného, ale byla vyvolána výhradně zanedbáním péče žalobkyně o své záležitosti (neprovedení změny zápisu sídla v obchodním rejstříku bez zbytečného odkladu a nesdělení adresy pro doručování Městskému soudu v Praze). Mezi jednáním žalovaného při poskytování poštovních služeb a majetkovými dopady vyvolanými rozhodnutími Městského soudu v Praze vydanými pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 nemůže být jakákoliv příčinná souvislost.
Podle žalovaného není náhrada škody, tak jak ji žalobkyně požadovala, přípustná. Ustanovením §12 odst. 1 zákona o poštovních službách, podle něhož provozovatel poštovních služeb odpovídá za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou, je vyloučena aplikace §420 obč. zák., či §373 a násl. obch. zák. Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o poštovních službách odpovídá provozovatel poštovních služeb pouze za škodu vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky, a to jen v rozsahu sjednaném v poštovní smlouvě. Za jinak vzniklé škody na poštovní zásilce provozovatel poštovních služeb odpovídá, jen bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. Poštovní smlouvy, resp. Poštovní podmínky však odpovědnost žalovaného jako provozovatele poštovních služeb za žádné jinak vzniklé škody nezakládají.
Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žádost o dosílku nezakládá zvláštní samostatný smluvní vztah mezi provozovatelem poštovních služeb a adresátem, ale jde jen o žádost adresáta podle článku 27 Poštovních podmínek o službu zasílání zásilek na jinou adresu. Jde stále o poštovní činnost, o postup provozovatele poštovních služeb v rámci toho kterého smluvního vztahu z poštovní smlouvy, uzavírané vždy mezi odesílatelem a provozovatelem poštovních služeb. Žalovaný jako provozovatel poštovních služeb přitom musí vždy respektovat obsah s odesílatelem uzavřené poštovní smlouvy a zákonná omezení, přičemž adresát nesmí měnit žádostí o dosílku ty dispozice odesílatele a zákonné důvody, které dosílku vylučují.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dovolacím řízení tedy nemůže být přezkoumáván závěr odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §12 a 13 zákona o poštovních službách, neboť tento závěr dovolatelkou napaden nebyl.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka uplatňuje pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm b) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky, zda žalovaný dodržel svoje povinnosti při doručování dvou poštovních zásilek Městského soudu v Praze v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 žalobkyni.
Dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními učiněními v řízení, které nemůže přezkoumávat. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 82/2003, bylo vydáno usnesení o zamítnutí návrhu na prominutí soudního poplatku z odvolání a usnesení o zastavení odvolacího řízení a obě usnesení byla předána žalovanému k doručení žalobkyni na její adresu zapsanou v obchodním rejstříku s pokynem na obálce „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Po uložení zásilky a marném uplynutí úložní doby vrátil žalovaný obě zásilky odesílateli.
Dovolatelka opřela své dovolání jednak o námitku nesprávné aplikace zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, a na něj navazujících Poštovních podmínek vydaných Českým telekomunikačním úřadem pod č. 13838/05-608 (dále jen „Poštovní podmínky“), když argumentovala tím, že smlouva o dosílce se neřídí zákonem o poštovních službách, nýbrž zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále také „obch. zák.“), jednak o námitku, že odesílatel – Městský soud v Praze neučinil výslovně pokyn „nedosílat“. Žalovaný měl porušit svoji povinnosti tím, že v rozporu se smlouvou o dosílce nedoslal dvě zásilky Městského soudu v Praze v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 žalobkyni.
Dovolatelka rovněž namítla, že ji žalovaný uvedl v omyl, když ji nedostatečně informoval ohledně svých povinností.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že k dosílání mělo docházet na základě žádosti dovolatelky dané žalovanému na jeho tiskopisu s názvem „Žádost o změnu místa dodání/dosílka/“, který obsahuje poučení, že nelze dosílat zásilky s dispozicí odesílatele „Nedosílat“.
Dovolatelka v dovolání poukazuje na zjištění, že tento pokyn odesílatel – soud v posuzované věci ani v jednom případě nedal a má za to, že pokynem „uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“ neměl odesílající soud v úmyslu dosílku zakázat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, a s úpravou občanského soudního řádu.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud a jímž je vázán i soud dovolací, byla zásilka obsahující usnesení o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku a zásilka obsahující usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku předána poště s pokynem „Sídlo zapsané v obchodním rejstříku, lze vždy uložit“.
Výklad tohoto pokynu je nutno učinit s přihlédnutím k ustanovením občanského soudního řádu upravujícím doručování zásilek, a to podle úpravy účinné k datu doručování těchto zásilek.
Doručování právnickým osobám bylo upraveno v ustanovení §47 o. s. ř. Podle jeho odstavce 1 platilo, že písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného veřejného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Jestliže právnická osoba o to požádá, soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem. V odstavci 3 téhož ustanovení byla stanovena povinnost doručujícího orgánu písemnost uložit v případě, že nebyl na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn doručovanou písemnost převzít.
Podle §47 odst. 4 o. s. ř. platilo, že byla-li písemnost doručována na adrese sídla zapsaného v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku, je uložení písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za ni písemnost přijmout, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení, ve skutečnosti sídlila jinde a že bez zbytečného odkladu požádala o změnu zápisu jejího sídla v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku.
Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že doručující orgán v případě, že na adrese podle §47 odst. 1 o. s. ř. nebyl zastižen nikdo, kdo byl oprávněn doručovanou písemnost přijmout, byl povinen zásilku uložit.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, (když vycházel rovněž z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2006) judikoval, že soud doručuje písemnosti mimo jiné prostřednictvím doručujících orgánů (§45 odst. 2 o. s. ř.), k nimž patřili též provozovatelé poštovních služeb (§45a odst. 1 o. s. ř.); prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb bylo možné písemnosti doručovat, jen jestliže podle uzavřené poštovní smlouvy vznikne povinnost provozovatele poštovních služeb dodat zásilku obsahující písemnost způsobem, který je předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem (§45a odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně dospěl k závěru, že z ustanovení §45a odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. je třeba současně dovodit, že účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od soudu k doručení zásilku s písemností, jestliže odpovídají požadavkům, které předepisoval pro doručování písemností občanský soudní řád; to samozřejmě platí i tehdy, kdyby takový úkon sice byl v souladu s příslušnými (řádně schválenými) Poštovními podmínkami, avšak by nevyhovoval požadavkům občanského soudního řádu. Z uvedeného důvodu tedy nebylo možné vycházet z úkonů „dosílky“ (dodání zásilky na jiném místě než v označené adrese pro doručení), neboť odporovaly postupu, který byl předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem.
Závěry odvolacího soudu v dané věci jsou v souladu s tímto judikátem Nejvyššího soudu. V případě doručování písemností podle občanského soudního řádu tedy „dosílka“ nebyla možná a této skutečnosti si musela být vědoma i žalobkyně, neboť vychází ze zákonné úpravy. Nemůže proto též namítat, že ji žalovaný uvedl v omyl, když ji nedostatečně informoval ohledně svých povinností. I když tedy žalobkyně požádala žalovaného o dosílání zásilek, musela učinit opatření, aby na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku zajistila přebírání soudních zásilek. Měla samozřejmě též podle §47 odst. 1 druhé věty o. s. ř. možnost požádat o doručování soudních písemností na jinou adresu.
Námitky dovolatelky nezakládají otázku zásadního právního významu, když odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, neshledal-li postup žalovaného, který doručoval podle občanského soudního řádu, a tedy zásilky nedosílal, z tohoto důvodu protiprávním.
Za situace, kdy nebylo shledáno porušení povinností žalovaným při doručování obou předmětných písemností žalobkyni, bylo by již nadbytečné zabývat se zkoumáním, zda byly naplněny ostatní podmínky odpovědnosti za škodu, jak správně dovodil odvolací soud. Přesto Nejvyšší soud nad rámec dané věci konstatuje, že i kdyby došlo k porušení povinností žalovaného při doručování předmětných poštovních zásilek, nebyla by naplněna další z podmínek vzniku odpovědnosti za škody, a sice existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody žalobkyni, neboť žalobkyně měla zajistit přebírání soudních zásilek v místě svého sídla zapsaného do obchodního rejstříku.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu