ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3285.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3285/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně STYLE BOHEMIA, s.r.o. , se sídlem Zásada č. 207, PSČ 468 25, IČO 27260879, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem, se sídlem v jablonci nad Nisou, Lípová č. 7, PSČ 466 04, proti žalované Detex, s.r.o , se sídlem Železný Brod, Příkrá č. 401, PSČ 468 22, IČO 25485121, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Chrastavská č. 273/30, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 176/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2012, č. j. 8 Cmo 148/2012-106, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 5 Cm 176/2010-79 zamítl žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a agrarní komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) ze dne 30. července 2010, č. j. Rsp 743/10 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně neshledal naplnění podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), na základě kterého žalobkyně namítla, že neměla možnost věc před rozhodcem projednat, jelikož se rozhodce odmítl zabývat námitkou započtení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodce se zabýval námitkou o zániku pohledávky žalované proti žalobkyni o zaplacení 2,140.061,20 Kč s příslušenstvím na základě tvrzeného jednostranného započtení pohledávky tím, že žalobkyni poučil, že pro projednání obrany žalobkyně není dána pravomoc Rozhodčího soudu, řádně tento právní závěr odůvodnil s poučením o možnosti domáhat se žalobou u obecného soudu rozhodnutí o nároku žalobkyně, a rozhodl o nedostatku pravomoci podle §15 odst. 1 ZRŘ s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1899/2008, podle kterého je rozhodnutí o nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu podle §15 odst. 1 ZRŘ pro soud závazné.po stránce procesní, tj. zda v rozhodčím řízení mohla být vznesena námitka započtení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2012, č. j. 8 Cmo 148/2012-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 30. července 2010, č. j. Rsp 743/10 zrušil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v žádném svém podání vůči Rozhodčímu soudu a ani při dvou jednáních před ním neuplatnila ani kompenzační námitku, ani žádný svůj nárok vůči žalované. Žalobkyně v rozhodčím řízení popírala důvodnost rozhodčí žaloby s odkazem na zánik žalovanou uplatněné pohledávky před zahájením rozhodčího řízení v důsledku provedeného zápočtu, který sama žalovaná předložila v rozhodčím řízení jako důkaz, že podle ní k platnému započtení nemohlo platně a účinně dojít a z tohoto důvodu uplatněná pohledávka nezanikla. Neuplatnila-li žalobkyně u rozhodčího soudu žádný svůj nárok vůči žalované nebylo podle odvolacího soudu namístě zastavovat řízení o takovém nároku pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu podle §15 odst. 1 ZRŘ. Vázanost soudu takovým závěrem zde proto není.
Ohledně posouzení námitky započtení dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně uplatnila v rozhodčím řízení obranu, jíž se měl Rozhodčí soud zabývat a není rozhodné, že by Rozhodčí soud nebyl pravomocný k rozhodnutí o pohledávce žalobkyně „užité“ k tvrzenému započtení, byla-li v samotném rozhodčím řízení proti žalované uplatněna než soud prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že v daném případě je třeba postupovat podle §31 písm. e) ZRŘ, neboť došlo ke zcela zásadnímu porušení procesních principů s ohledem na zásadu rovnosti účastníků vyjádřenou v §18 ZRŘ. I v rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby tvrzení účastníků byla na základě důkazů projednána a posouzena. Situaci, kdy sice Rozhodčí soud provedl navržený důkaz (započtení), avšak je odepřeno jeho hodnocení v důsledku nesprávného závěru (o nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu), zhodnotil odvolací soud tak, že Rozhodčí soud v posuzované věci žalobkyni v plném rozsahu neposkytl možnost věc před rozhodcem projednat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvod dovolání uplatňuje důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítla, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, navíc odvolací soud se nevypořádal v odůvodnění rozhodnutí s odkazem soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, podle kterého není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí po stránce věcné, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Podle dovolatelky žalobkyně nepředložila důkazy, kterými by prokázala, že jsou dány důvody ustanovení §31 písm. e) ZRŘ.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je vázán i z hlediska jeho obsahového vymezení, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval také zjištěním, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
Nejvyšší soud se již v rozhodnutí ze dne 27. února 2013 vyjádřil k posouzení otázky, zda pod důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ (straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat) spadá i situace, kdy se rozhodce v rozhodčím řízení věcně nezabýval námitkou, že pohledávka žalovaná v rozhodčím řízení zanikla započtením.
Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). I v rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby účastníky navržené důkazy byly před rozhodčím soudem projednány tak, že buď budou provedeny, nebo nebudou po řádném odůvodnění připuštěny. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem.
S ohledem na princip rovnosti zbraní účastníků řízení, který se uplatňuje i v rozhodčím řízení, je třeba dát oběma stranám v rozhodčím řízení možnost tvrdit, vlastní tvrzení prokazovat a vznášet námitky proti tvrzení protistrany. Účastníci mají zároveň právo, aby se vznesenými námitkami rozhodčí soud věcně zabýval.
Je-li v rozhodčím řízení žalována určitá pohledávka, musí mít žalovaný v rozhodčím řízení právo uplatnit proti této pohledávce veškeré námitky, které mohou mít dopad na rozhodnutí ve věci. Následkem řádného uplatnění námitky započtení v řízení by mohl být závěr rozhodujícího orgánu, že žalovaná pohledávka zanikla z důvodu započtení. Žalobu by bylo poté nutné v rozhodčím řízení zamítnout. Žalovanému tedy nelze upřít možnost uplatnit svou pohledávku k započtení proti uplatněné pohledávce žalobce.
Z uvedeného se podává, že rozhodce musí obranu žalovaného, jímž uplatňuje svou pohledávku k započtení proti uplatněné pohledávce žalobce posoudit věcně, tj. zda došlo v důsledku tohoto úkonu k zániku (částečnému zániku) pohledávky žalobce, a nemůže toto věcné posouzení odepřít z důvodu, že k tomuto posouzení nemá rozhodce pravomoc, neboť o této pohledávce nebyla uzavřena rozhodčí smlouva. Pokud tak učiní, odnímá tím účastníku řízení možnost věc před rozhodci projednat.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že je správný i právní závěr odvolacího soudu, že neuplatnila-li žalobkyně v rozhodčím řízení žádnou svou pohledávku k započtení vůči vymáhané pohledávce žalované, nýbrž pouze namítla neexistenci uplatněné pohledávky žalované na základě zániku započtením pohledávky žalobkyně proti předmětné pohledávce žalované, uplatnila žalobkyně pouze procesní obranu a nebylo tudíž namístě zastavovat rozhodčí řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu podle §15 odst. 1 ZRŘ. Odvolací soud proto správně dovodil, že zde není vázanost soudu takovým závěrem.
Dovolatelce se uplatněným dovolacím důvodem nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání žalované podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1. §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu