ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3303.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3303/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CROWS, spol. s r.o. , se sídlem v Třebíči, Bráfova 197/24, PSČ 674 01, IČO 255 53 640, zastoupené Mgr. Pavlem Schollem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova 1371/16, PSČ 674 01, proti žalované KIMBEX, s.r.o. , se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Šalounova 40, IČO 190 10 494, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, PSČ 702 00, o zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 64/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 7 Cmo 37/2010-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 422 Kč k rukám Mgr. Pavla Scholla, advokáta, se sídlem v Třebíči, Bráfova 1371/16, PSČ 674 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 18 Cm 64/2008-75, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2010, č. j. 18 Cm 64/2008-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 139 000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 26 000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě svědečného (výroky pod body III a IV).
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 165 000 Kč s úroky z prodlení z titulu neuhrazení přepravného vyúčtovaného podle uzavřených mezinárodních přepravních smluv. Soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření přepravní smlouvy č. 311/2007 (sjednáno přepravné ve výši 48 500 Kč), přepravní smlouvy č. 352/2007 (sjednáno přepravné ve výši 48 500 Kč) a přepravní smlouvy č. 272/2007 (sjednáno přepravné ve výši 48 500 Kč), řídící se Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), publikované vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jako „Úmluva CMR“), dle kterých žalobkyně provedla pro žalovanou požadované přepravy a následně vyúčtovala přepravné. Žalobkyně vyúčtovala žalované za provedené přepravy následující částky: fakturou č. 110702371 ze dne 12. listopadu 2007 na smlouvu č. 311/2007 částku 61 500 Kč, fakturou č. 110800017 ze dne 3. ledna 2008 na smlouvu č. 352/2007 částku 42 000 Kč, fakturou č. 110702230 ze dne 24. října 2007 částku 61 500 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo vyúčtovat smlouvou sjednané přepravné v celkové výši 139 000 Kč, když navýšení sjednaných cen o 26 000 Kč žalobkyně neprokázala. Žalovaná svou povinnost zaplatit sjednané přepravné ve lhůtě nesplnila, čímž žalobkyni v souladu s §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vzniklo právo požadovat úroky z prodlení.
Dále bylo zjištěno, že dne 10. května 2007 uzavřela žalovaná jako odběratel a žalobkyně jako dopravce smlouvu o přepravě věci č. 105/2007. Jako předmět přepravy byl sjednán import mražených ryb ze Spolkové republiky Německo do České republiky s nakládkou dne 10. května 2007 v Hamburku, s vykládkou v Hodoníně. Smluvní strany se dohodly, že ustanovení ve smlouvě neupravené se řídí §610 a násl. obch. zák., jakož i ustanoveními Úmluvy CMR. I u této smlouvy soud prvního stupně uzavřel, že jde o přepravní smlouvu řídící se Úmluvou CMR.
Soud prvního stupně neakceptoval procesní obranu žalované, dle které žalovaná proti žalobkyní uplatněným pohledávkám započetla svou pohledávku na náhradu škody způsobené žalobkyní vadným provedením přepravy dle přepravní smlouvy č. 105/2007 ze dne 10. května 2007, jelikož žalovaná náležitým způsobem neprokázala, že došlo k poškození přepravovaného zboží porušením právní povinnosti žalobkyně a že škoda vznikla v tvrzené výši 200 000 Kč. Žalovaná dle soudu prvního stupně neprokázala ani příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalobkyně a vzniklou škodou. Žalovaná rovněž neprokázala provedení reklamace v souladu s článkem 30 odst. 1 Úmluvy CMR.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 7 Cmo 37/2010-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze shodného tvrzení účastníků řízení, kteří potvrdili, že mezi nimi byly uzavřeny tři přepravní smlouvy, na základě nichž žalobkyně provedla pro žalovanou přepravy, jejichž ceny vyúčtovala příslušnými fakturami. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobkyně svým jednáním porušila jakoukoli povinnost, jež na sebe vzala přepravní smlouvou č. 105/2007, a že svým jednáním způsobila žalované škodu. Je proto povinna zaplatit žalobkyni cenu za provedenou přepravu, neboť její závazek nezanikl a zaniknout nemohl jednostranným zápočtem, k němuž žalovaná použila neexistující pohledávku.
Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu žalovaná považuje posouzení, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravních smluv v mezinárodní silniční nákladní dopravě, tj. zda je možné na vztah mezi smluvními stranami aplikovat Úmluvu CMR. Žalovaná uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je názoru, že smluvní vztahy mezi účastníky (což se týká jak smluv, ze kterých žalobkyně uplatňuje nároky na zaplacení ceny přeprav, tak i smlouvy č. 105/2007, z jejíhož porušení vznikla tvrzená škoda) je nutné posoudit nikoliv jako přepravní smlouvy řídící se Úmluvou CMR, ale jako zasílatelské smlouvy podle §601 a násl. obch. zák., příp. smlouvy inominátní. Mezi účastníky je shoda v tom, že všechny objednávky (smlouvy) byly co do textu vzájemně odsouhlaseny a došlo tedy ke konsensuálnímu smluvnímu vztahu. Takto došlo mezi stranami ke sjednání podmínek přepravované zásilky a ceně. Mezi stranami byl projev vůle zachycen na smluvním formuláři s označením, že smlouva je uzavírána podle §610 obch. zák. Úmyslem žalobkyně ovšem nebylo přepravu provést, ale obstarat ji. Z nákladních listů vyplývá, že žalobkyně pro každou z přeprav použila a obstarala vždy ad hoc odlišnou konkrétní osobu vlastního dopravce, nikdy dopravu neprováděla sama, podle nákladních listů žalovaná nikdy nevystupovala jako objednatel přepravy.
Obecné soudy dospěly k závěru, že uzavřené smlouvy je nutné posoudit podle Úmluvy CMR, aniž by rozsudky tento závěr nějak odůvodňovaly. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 33 Odo 1262/2000) dovolatelka uvádí, že na vztah mezi smluvními stranami je možno aplikovat Úmluvu CMR, pokud je mj. splněna podmínka, že mezi stranami byla uzavřena „přepravní smlouva v mezinárodní silniční nákladní přepravě“. Dle dovolatelky nelze za doklad o uzavření přepravních smluv považovat ani mezinárodní nákladní listy. Soudy pominuly, že podle čl. 5 Úmluvy se nákladní list vyhotoví tak, že je podepsán odesílatelem a dopravcem. Z porovnání údajů na nákladních listech vyplývá, že údaje o odesílateli a dopravci jsou zhusta zmatečné a obtížně interpretovatelné.
Žalovaná dále uvádí, že pokud by žalobkyně dostála svému závazku a přepravu podle smlouvy č. obstarala tak, že zásilka bude doručena dne 14. května 2007 v 6 hodin do Hodonína, při nakládce bude kontejner zkontrolován, bude mít teplotu -22 ºC až -25 ºC a po celou dobu přepravy bude mít teplotu skříně -20 ºC, škoda by žalované nevznikla. Žalobkyně v tomto případě porušila několikrát povinnost řádného obstarání přepravy, vlastní dopravu neobstarala s vynaložením potřebné péče a neřídila se pokyny žalované. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jelikož mezi stranami byly uzavřeny smlouvy o přepravě. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda dovolání je přípustné. Dovodil přitom, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou upraveny v §237 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod č. SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle §237 odst. 2 písm. a)] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se jako podnikatelka žalobou domáhala po žalované, rovněž podnikatelce, zaplacení celkové částky 165 000 Kč s příslušenstvím, vycházející ze tří nároků ze tří samostatných smluv č. 311/2007, č. 352/2007 a č. 272/2007.
Všechny žalované nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli a týkají se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle §261 odst. 1 obch. zák. Spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z těchto vztahů, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nárocích ze tří smluv (přičemž není rozhodné, zda jde o smlouvy o přepravě věci, smlouvy zasílatelské či inominátní), z nichž žádný nepřesáhl limit 100 000 Kč stanovený pro přípustnost dovolání pro obchodní věci (nárok ze smlouvy č. 311/2007 činí 48 500 Kč, nárok ze smlouvy č. 352/2007 činí 42 000 Kč a nárok ze smlouvy č. 272/2007 činí 48 500 Kč), přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí je ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve výrocích pod body III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě svědečného, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a které byly dovolatelkou též výslovně napadeny, nevyplývá ani z §237 o. s. ř., ani z §238, §238a či §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 660 Kč [§7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1 462 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu