ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3427.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3427/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce E. S. , zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, se sídlem v Duchcově, Želénská 1291/10, PSČ 419 01, proti žalované AUTO TEP s.r.o., se sídlem v Teplicích , Trnovany, Masarykova třída 316/146, PSČ 415 01, IČO 254 46 363, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, PSČ 415 01, o zaplacení částky 751 469 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 145/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 12 Cmo 14/2011-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 084 Kč k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta, se sídlem v Duchcově, Želénská 1291/10, PSČ 419 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 20 Cm 145/2009-93, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 751 469 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná, za kterou jednal její zaměstnanec J. R. (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli v provozovně žalované v T., ulice D., jako podnikatelé písemně dne 8. února 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil značky VW TIGUAN 2,0 TDI DPF 4 Motion (dále jen „VW TIGUAN“). Žalobce zaplatil v souladu se smlouvou dne 8. února 2008 zálohu ve výši 656 469 Kč. Prodávající se ve smlouvě zavázal dodat předmětný automobil nejpozději do 31. května 2008. Dále dne 11. dubna 2008 uzavřely strany kupní smlouvu na automobil Škoda Roomster, který byl žalobci řádně dodán dne 11. dubna 2008. Dne 2. června 2008 uzavřeli dále kupní smlouvu na automobil KIA Pregio 2,5 TDI/69 kW, rok výroby 2004 (dále jen „KIA“) za kupní cenu ve výši 95 000 Kč s tím, že kupní cenu kupující zaplatí v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalobce zaplatil kupní cenu dne 3. června 2008. Žalovaná žalobce opakovaně ujišťovala, že vozy budou dodány. Dne 15. července 2008 podal J. Š. (jednatel žalované) trestní oznámení na J. R. s tím, že J. R. vybíral od zákazníků zálohy na nová vozidla, které neuložil ani na účet, ani do pokladny společnosti, čímž způsobil žalované škodu. V době řízení před soudem prvního stupně nebylo trestní řízení skončeno. Žalobce v srpnu 2008 písemně odstoupil od kupních smluv ze dne 8. února 2008 a 2. června 2008 s odůvodněním, že automobily nebyly dodány v dohodnuté době.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že žalobce se přihlásil s náhradou škody v trestním řízení, netvoří překážku zahájeného řízení v projednávané věci, neboť v projednávané věci jde o jiný předmět řízení a jinou žalovanou. Uzavřel, že kupní smlouvy byly platně uzavřeny ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ve smlouvách bylo dostatečně určitě specifikováno zboží – automobily a dohodnuta kupní cena. Žalovaná jako právnická osoba nemá trestní odpovědnost, proto nelze uvažovat o neplatnosti předmětných smluv pro podvodné jednání jednoho z účastníků smluv (právnické osoby). Případné relativní neplatnosti smlouvy způsobené podvodným jednáním podle §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Dále dospěl k závěru, že nadlimitní platba v hotovosti na automobil VW TIGUAN, která je v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní (dále jen „zákon č. 254/2004 Sb.“), nezpůsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, neboť nejde o tak závažný rozpor se zákonem, jehož důsledky by byla neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.
Dle závěru soudu prvního stupně byl zaměstnanec J. R. při provozování podniku žalované pověřen uzavíráním smluv týkajících se prodeje automobilů. Žalovaná je tedy jeho jednáním vázána. Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalobci byly prodány vozy, které žalovaná obvykle neprodávala, a pokud jde o vůz KIA, tak i nikoliv nový. Soud prvního stupně měl za to, že žalovaný (správně žalobce) o takovém překročení nevěděl a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohl. Žalovaná uzavírala smlouvy v provozovně podnikatele za tržní ceny, přičemž žalovaný (opět správně žalobce) složil v hotovosti zálohu, příp. zaplatil kupní cenu. V případě nového vozu VW TIGUAN jde o tzv. koncernový vůz a proto žalobce (podnikající fyzická osoba – řemeslník) nemohl vědět, že pan R. překračuje své zákonné zmocnění. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaná žalobci v dubnu 2008 řádně dodala automobil značky Škoda Roomster. Je třeba také vzít v úvahu, že žalovaná v rámci svého podniku provozovala autobazar, který byl nedaleko předmětné provozovny žalované (prodejny nových vozů Škoda).
Jelikož žalovaná nedodala vozy žalobci, je odstoupení od kupních smluv žalobcem platným právním úkonem. Soud prvního stupně proto v souladu s §351 odst. 2 obch. zák. rozhodl tak, že uložil žalované vrátit žalobci zálohu, kterou žalobce zaplatil, a kupní cenu na automobil KIA.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 12 Cmo 14/2011-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil s dokazováním provedeným soudem prvního stupně, jakož i s hodnocením jím provedených důkazů i s právními závěry, které soud prvního stupně vyvodil. Za žalovanou ve vztahu k žalobci jednal při uzavírání předmětných kupních smluv J. R., který k tomu byl při provozu podniku žalované oprávněn, neboť pracoval jako vedoucí prodeje vozidel, proto jeho jednání žalovanou podle §15 obch. zák. zavazuje. V důsledku skutečnosti, že žalobce žalované zaplatil dne 8. února 2008 zálohu ve výši 656 469 Kč na automobil VW TIGUAN a dne 3. června 2008 kupní cenu ve výši 95 000 Kč za automobil KIA a automobily mu nebyly žalovanou dodány v dohodnutých lhůtách plnění, žalobce od kupních smluv podáním ze dne 19. srpna 2008 písemně odstoupil. Žalovaná je proto povinna žalobci vrátit uvedené částky podle §451 a násl. obč. zák., neboť tím se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Na závěrech soudu prvního stupně nemůže změnit nic ani skutečnost, že J. R., bývalý pracovník žalované, byl v trestním řízení odsouzen za své trestní jednání a byla mu uložena i povinnost k náhradě škody jím způsobené. Probíhající trestní řízení nebylo důvodem pro přerušení řízení v této věci, jelikož výsledek trestního řízení nemohl mít vliv na posouzení žalobou uplatněného nároku, když byl uplatněn požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení z obchodního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání žalovaná zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje žalovaná v řešení otázky, kdy je ve věci dána překážka zahájeného řízení ve smyslu §83 o. s. ř., či překážka věci pravomocně rozhodnuté a otázky totožnosti předmětu řízení. Po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vynesl Okresní soud v Teplicích dne 18. června 2010 rozsudek č. j. 2 T 39/2010-454, v němž byl J. R. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 písm. b) trestního zákona a bylo mu uloženo nahradit E. S. (žalobci) na náhradě škody částku 751 469 Kč. Po potvrzení tohoto rozsudku Krajským soudem v Ústí nad Labem nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci dne 14. září 2009. Přestože žalovaná navrhla při jednání u odvolacího soudu provedení důkazů trestními rozsudky, tento důkaz byl odvolacím soudem zamítnut.
Jednání žalobce není v souladu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy, jelikož v řízení sám uznal, že nejednala žalovaná, ale obžalovaný J. R. Žalobci je zřejmé, že z J. R. nic nevymůže, neboť je ve vazbě, proto se s nárokem na zaplacení částky obrátil na žalovanou.
Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje hodnocení ustanovení §15 obch. zák., především ve srovnání s §20 odst. 2 obč. zák. Rozdíl mezi těmito ustanoveními plyne z formulace, že třetí osoba o překročení nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Dovolatelka v projednávaném případě namítla, že obžalovaný se dopustil excesu. Jednání obžalovaného navíc nesouviselo s podnikatelskou činností žalované a byl zde dostatek indicií, které svědčily o překročení oprávnění obžalovaným. Bylo prokázáno, že žalovaná je prodejcem nových vozů ŠKODA a SEAT, nikoli vozů VOLKSWAGEN. Smlouva k automobilu VOLKSWAGEN postrádá podstatné náležitosti dle §13a obch. zák., není v ní řádně specifikován předmět koupě (barva, vybavení), požadovaná hotovostní platba přesahuje částku 15 000 EUR. Nestandardní je rovněž požadovaná záloha, která se běžně zaokrouhluje na tisíce korun. Stejně tak jako údaj, že se smlouva řídí občanským zákoníkem. Celá smlouva působí jako sepsaná laikem. Není zde stanoveno, kdy bude doplacen zbytek kupní ceny. Daňový doklad, který byl údajně vydán při příjmu hotovosti, neobsahuje podstatné náležitosti, které by daňový doklad obsahovat měl. Na pováženou je přístup žalobce, který ve chvíli, kdy automobil nesehnal u autorizovaného prodejce vozů VOLKSWAGEN, se obrátil na prodejce vozů značky ŠKODA a SEAT, neboť žalovaná prodávala nové vozy výhradně těchto značek a toto je uvedeno i na prodejně žalované. Smlouva a daňový doklad vystavený žalobci jsou naprosto odlišné od smluv a dokladů, které žalobci vystavil obžalovaný na vozy KIA a VOLKSWAGEN. Smlouva na vozidlo KIA obsahuje stejná pochybení jako smlouva na vozidlo VOLKSWAGEN, obsahuje i odstavec o tom, že žalobce vozidlo převzal. Žalobce dále nezarazila skutečnost, že příjmový doklad vystavený v červnu měl nižší pořadové číslo než doklad z února.
Dovolatelka dále spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení otázky, kdy je nutno hodnotit neplatnost právního úkonu, který spočíval ve skutku, kterým byl spáchán trestný čin, podle §39 obč. zák., a kdy podle §49a obč. zák. Dovolatelka namítá, že obě kupní smlouvy jsou neplatné. Jednání pana R. je nutné přičítat žalované, která tak projevovala svou vůli. Vůlí pana R. bylo spáchat na žalobci trestný čin, tedy právní úkon v rozporu se zákonem, a současně úkon, který není předpokládán při činnosti podniku. Obě smlouvy jsou proto neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s trestním zákonem a není možné na daný skutek aplikovat §49a obč. zák. Postup soudů v takovém případě by znemožnil zcela podnikání a přenesl odpovědnost jednotlivců páchajících trestnou činnost na jejich zaměstnavatele.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje i v otázce, kdy nastává neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Smlouva obsahovala ujednání v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb. a současně neobsahovala náležitosti dle §13a obch. zák. Soudy v této věci dovodily, že nadlimitní platba zálohy v hotovosti nezpůsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, neboť nejde o tak závažný rozpor se zákonem, jehož důsledkem by byla neplatnost smlouvy. Občanský zákoník ovšem nezná pojem závažnosti rozporu se zákonem. Proto dovolatelka s tímto závěrem soudu nesouhlasí.
Stejně tak za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje to, zda může soud rozhodovat o vrácení bezdůvodného obohacení v případě, že je ve věci prokázáno (trestním spisem), že se žalovaná neobohatila, že nezískala jednáním žádný majetkový prospěch. Definice bezdůvodného obohacení je obsažena v §451 obč. zák., předpokladem je právě faktické obohacení. Pokud však žalovaná majetkový prospěch nezískala, nemůže být o bezdůvodném obohacení jednáno. V řízení byl proveden důkaz trestním spisem, z něhož bylo zřejmé, o jaký skutek se jedná a jak jej v dané fázi řízení orgány činné v trestním řízení hodnotí. Je otázkou, zda by daná věc neměla být posuzována podle ustanovení o náhradě škody. S ohledem na to, že ustanovení o náhradě škody v obchodním zákoníku neobsahují právní úpravu excesu osob jednajících za podnikatele, bude nutné použít právní úpravu obsaženou v §420 obč. zák. Je tedy zřejmé, že za takto způsobenou škodu odpovídá obžalovaný R., a nikoliv žalovaná.
Žalovaná rovněž namítá, že smlouvy jsou neplatné, neboť jsou neurčité. Ve smlouvě uvedené údaje rozhodně nepostačují k objednání vozidla, k jeho přesné specifikaci.
Dovolatelka též namítá vadu řízení, která spočívá v neprovedení důkazů odvolacím soudem. Dovolatelka navrhla, aby odvolací soud provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. června 2010, č. j. 2 T 39/2010-454, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2010, č. j. 4 To 391/2010-593. Oba tyto rozsudky byly vydány až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu neobsahuje žádné odůvodnění, proč důkazy neprovedl, jedná se proto o opomenuté důkazy, což je závažným procesním pochybením.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, když odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jestliže soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V dané věci napadá žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 751 469 Kč, přičemž toto plnění sestává z částky 656 469 Kč, kterou žalobce požaduje po žalované vrátit v důsledku odstoupení od kupní smlouvy ze dne 8. února 2008, jejímž předmětem byla koupě automobilu VW TIGUAN, a z částky 95 000 Kč, kterou žalobce požaduje vrátit v důsledku odstoupení od kupní smlouvy ze dne 2. června 2008, jejímž předmětem byla koupě automobilu KIA. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 ObchZ obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 100 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to ve výši 656 469 Kč s příslušenstvím a ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím. V rozsahu částky 95 000 Kč s příslušenstvím (vrácení kupní ceny za automobil KIA) není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka shledává zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve výkladu ustanovení §83 o. s. ř., jelikož podle jejího názoru činilo zahájené trestní řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož výklad tohoto ustanovení ve vztahu k předmětu tohoto řízení nezpůsobuje problémy. Podle §83 o. s. ř. se o tutéž (stejnou) věc jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V daném případě se nejedná o totožné subjekty řízení. V trestním řízení byla náhrada škody přiznána žalobci proti fyzické osobě – J. R. V tomto řízení je požadováno bezdůvodné obohacení po žalované – tehdejšímu zaměstnavateli J. R. Nelze tedy dospět k závěru, že se jedná o tutéž (stejnou) věc, neboť tato řízení se netýkají stejného předmětu a stejných osob.
Rovněž námitka žalované, kterou navozuje otázku rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, není zásadního právního významu. Nelze bránit žalobci, aby se snažil uplatnit svá práva proti všem subjektům, které zasáhly do jeho práv. Do nesouladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku by se výkon práv žalobce dostal teprve v okamžiku, kdy by dostal od jednoho subjektu zaplacenu celou částku a po druhém subjektu ji chtěl uhradit znovu. V tomto případě se však takto nestalo.
Žalovaná dále namítá, že J. R., který byl pověřen funkcí vedoucího prodeje automobilů v provozovně žalované v T., ulici D., překročil své zmocnění, neboť byl oprávněn prodávat pouze automobily značek Škoda a Seat, přičemž o tomto překročení musel žalobce vědět.
Podle ustanovení §15 obch. zák. platí, že ten kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti dochází. Překročí-li zástupce podnikatele toto zmocnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohla.
Dovolatelka však své námitky staví na skutkových zjištěních, která nebyla v průběhu řízení učiněna soudy nižších stupňů. Dovolací soud je v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže.
Je tedy i vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že J. R. byl žalovanou v rámci jejího podniku pověřen prodejem automobilů, včetně automobilu VW TIGUAN (vzhledem ke shora uvedenému není předmětem tohoto posouzení prodej automobilu KIA). Nejvyšší soud současně vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním neshledává za rozporný s hmotným právem ani závěr soudu prvního stupně (který byl potvrzen odvolacím soudem), že i pokud by J. R. své zmocnění překročil, žalobce o tomto překročení nevěděl a ani vědět nemohl. Je skutečně třeba přihlédnout k tomu, že vůz VW TIGUAN je vůz vyrobený společností tvořící součást koncernu a tudíž žalobce nemohl vědět, že J. R. překračuje své zmocnění, neboť se mohl domnívat, že i tyto vozy jsou příležitostně v této prodejně prodávány. Za dostatečný argument svědčící o tom, že žalobce mohl vědět o překročení zmocnění J. R., nelze považovat ani sjednání nadlimitní platby zálohy na kupní cenu. Ke skutkovým tvrzením dovolatelky ohledně obsahu smlouvy a její povahy a ohledně náležitostí daňového dokladu Nejvyšší soud přihlédnout nemohl, neboť takové skutkové zjištění soudy nižších stupňů neučinily. Ani tyto námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ani námitka dovolatelky, že smlouva je vzhledem k trestné činnosti jejího zaměstnance neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s trestním zákoníkem, není případná. Žalovaná jako právnická osoba projevovala ve vztahu k žalobci prostřednictvím svého zaměstnance vůli uzavřít kupní smlouvu na předmětný automobil. Zaměstnanec jednal za žalovanou ve smyslu §15 obch. zák. Pokud zaměstnanec žalované jednal za žalovanou s úmyslem spáchat trestný čin, není to důvodem k neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Toto má vliv na posouzení odpovědnosti zaměstnance při porušení povinností z pracovněprávního poměru, nikoli na platnost smlouvy mezi žalobcem a žalovanou.
Námitka, že smlouva je neplatná z důvodu rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, pro nadlimitní platbu, taktéž nezakládá přípustnost podaného dovolání. Provedení nadlimitních plateb v hotovosti je správním deliktem, jenž je sankcionován pokutou podle zákona č. 254/2004 Sb., nikoliv neplatností smlouvy, na jejímž základě byla platba provedena. Účelem zákona je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony. Nejvyšší soud v minulosti judikoval, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost dle §39 obč. zák. Je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012) . I kdyby rozpor se zákonem č. 254/2004 Sb. zakládal neplatnost dle §39 obč. zák., bylo by nutno aplikovat §41 obč. zák., dle kterého vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. V posuzované věci by tedy v případě neplatnosti byla založena pouze neplatnost částečná, co do způsobu platby, ve zbytku by smlouva zůstala platná.
Dovolatelka dále namítá, že trestním spisem bylo v řízení prokázáno, že se žalovaná neobohatila, proto není možné po ní požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Rovněž tato námitka nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka opět konstruuje vlastní skutkový stav, který nebyl v řízení před obecnými soudy zjištěn. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je to žalovaná, kdo se bezdůvodně obohatila, jelikož dle skutkových zjištění převzala finanční hotovost od žalobce. Jednání J. R. je totiž nutno podle §15 obch. zák. přičítat žalované.
Rovněž v případě námitky neplatnosti smlouvy z důvodu její neurčitosti, se tato nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu. Navíc tato otázka ani není určující pro rozhodnutí ve sporu, neboť zaměstnanec žalované J. R. jednal, jak vyplývá ze skutkových zjištění, jménem žalované v rámci §15 obch. zák. Ať už tedy smlouva platná byla nebo nebyla, v obou případech by žalovaná byla povinna vrátit žalobcem poskytnuté plnění, a to buď podle §351 odst. 2 obch. zák., či podle §451 obč. zák. Tato otázka tedy rovněž nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není ani ve zbývající části přípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolání není přípustné, nezabýval se Nejvyšší soud vadou řízení, kterou dovolatelka uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 340 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 444 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 14 084 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 26. září 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu