ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3562.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3562/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce ČKD Kutná Hora, a. s., se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 197, IČ 00508055, proti žalovanému AVIA, a. s., se sídlem v Praze 9 – Letňany, Beranových 140, IČ 45273227 o zaplacení 1,417.500,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 241/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 2 Cmo 174/2011-426, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-385, ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-416, a usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-419, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 23.376,30 Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení (výrok I.), ve výroku II. pak zamítl žalobu o zaplacení 1,394.123,70 Kč s 3,5% o úrokem z prodlení od 3. 1. 2003 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výroku III.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 2 Cmo 174/2011-426, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení v jeho výroku II., dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 56.700,- Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně skutkových a právních závěrů a poukázal na své předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Cmo 3/2009-273), jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek z 25. 9. 2008, č. j. 22 Cm 241/2006-225) a tento soud zavázal právním názorem, podle něhož žalobci právní nárok na zaplacení skladného sjednaného v čl. IV, bodu 4.6 kupní smlouvy ze dne 16. 9. 1997, č. 90/97, nevznikl, avšak přísluší mu nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených se skladováním předmětného zboží ve smyslu ust. §462 a násl. obch. zák., popř. nárok na náhradu škody.
Soud prvního stupně poté nárok žalobce kvalifikoval jako nárok na úhradu nákladů na přiměřená opatření vynaložená žalobcem k uchování zboží (§462 obch. zák.), kdy tyto náklady byly vyčísleny za období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002 částkou 23.376,30 Kč a za celkové období od 1. 8. 2002 do 23. 1. 2003 (tj. za období od 14. 12. 2002 do 23. 1. 2003) byl nárok promlčen, neboť tento nárok byl žalobcem uplatněn až dne 21. 2. 2011).
Odvolací soud proto, pokud se jedná o odvoláním napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,394.123,70 Kč s přísl., představující skladné sjednané v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy ze dne 16. 9. 1997, č. 90/97, konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z jeho právního názoru a postupoval správně, pokud v této části žalobu zamítl.
Odvolací soud však změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, který se týká nákladů řízení, neboť shledal, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud žádnému z účastníků řízení tyto náklady nepřiznal. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšný, proto mu podle §142 odst. 3 o. s. ř. přísluší nárok na zaplacení nákladů řízení, a proto mu přiznal jejich náhradu ve výši 56.700,- Kč.
Dovoláním ze dne 21. 9. 2012 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně byl ve svém pozdějším rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí) a dovolání podal z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že se žalobou z 19. 12. 2006 domáhal zaplacení částky 1,417.500,- Kč s přísl., která představovala skladné ze skladování 500 ks horních kyvných ramen pravých a 500 ks těchto ramen levých (dále též jen „zboží“), které byly oprávněně zadrženy žalobcem podle ust. §326 odst. 1 obch. zák. v období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002, kdy skladné bylo vyúčtováno v souladu s čl. IV. bod 4.6 smlouvy č. 93/97 ze dne 16. 9. 1997.
Dovolatel v dovolání dále podrobně popsal dosavadní průběh řízení a soudy vydaná rozhodnutí. Z dokazování provedeného v řízení je zřejmé, že žalobce byl oprávněn zadržet předmětné zboží podle ust. §326 odst. 1 obch. zák., odvolací soud však rozhodl, že žalobce nemá nárok na zaplacení skladného ze skladování uvedeného zboží.
Podle dovolatele je pro rozhodnutí zásadní posouzení otázky, zda se ujednání smlouvy obsažená v čl. IV., bodu 4.6 smlouvy vztahuje i na situaci, kdy zboží nebylo žalovaným odebráno proto, že bylo žalobcem oprávněně zadrženo podle ust. §326 odst. 1 obch. zák. V čl. IV. bod 4.6 smlouvy si strany sjednaly, že pokud kupující neodebere zboží v termínu stanoveném ve výzvě, zavazuje se zaplatit skladné ve výši 10,- Kč/den, které bude účtováno počínaje jedenáctým dnem po termínu, kdy zboží mělo být odebráno. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nebyl splněn předpokladem neodebrání zboží stanoveny v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy, neboť žalovaný si pro zboží přijel a chtěl ho převzít, ale zboží mu nebylo vydáno z důvodu jeho oprávněného zadržení žalobcem pro neplnění základních povinností žalovaného (neplacení dodávek zboží). Podle dovolatele je naplněna podmínka stanovená v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy jak v případě, že žalovaný zboží po výzvě neodebral , protože si pro něj nepřijel, tak i v případě, že mu zboží, i když si pro něj po výzvě přijel, nebylo vydáno, tj. bylo oprávněně zadrženo.
Dovolatel je proto toho názoru, že mu vzniklo právo na skladné podle smlouvy a že výklad čl. IV bodu 4.6 smlouvy provedený odvolacím soudem je nesprávný.
Pro úplnost pak dovolatel uvedl, že bylo v rozhodnutí odvolacího soudu uvedeno nesprávné poučení o možnosti dovolání s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoli je v daném případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně byl v dalším rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.
Dovolatel vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 1. 11. 2012 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 16. 9. 1997 smlouva č. 90/97 na dodávku předmětného zboží, které měl žalovaný odebrat do konce února 2002. Žalobce odmítl dne 13. 3. 2002 žalovanému zboží vydat z důvodu neuhrazené ceny zboží dodaného v předchozím období (§326 odst. 1 obch. zák.) a následně mu podle čl. IV bodu 4.6 smlouvy vyúčtoval skladné za období od 1. 8. 2002 do 13. 12. 2002 v částce 1,417.500,- Kč s přísl.
Žalovaný je toho názoru, že čl. IV bod 4.6 smlouvy je koncipován jako povinnost kupujícího zaplatit skladné za předpokladu, že si zboží neodebere. Nárok na úhradu skladného (podle čl. IV bodu 4.6 smlouvy) by žalobci proto vznikl pouze za předpokladu, kdy by žalovaný zboží z vlastní vůle neodebral. Pokud mu však žalobce zabránil v převzetí zboží tím, že oprávněně zboží zadržel, ačkoli se žalovaný pro zboží dostavil, není žalobce oprávněn požadovat skladné sjednané v předmětné smlouvě.
V dané věci pak žalobci přísluší nárok na úhradu přiměřených nákladů, které mu skladováním zboží vznikly (§462 obch. zák.), které žalobce vyčíslil částkou 23.376,60 Kč, kterou žalovaný spolu s úroky z prodlení dne 21. 8. 2012 žalobci zaplatil.
Žalovaný se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že v daném případě se na dovolací řízení vztahuje procesněprávní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., dále též jen „o. s. ř.“, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém následujícím rozhodnutí (rozsudek ze 15. 3. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-385, ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-416 a usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 22 Cm 241/2006-419, poté co jeho dřívější rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno (viz usnesení ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Cmo 3/2009-273), rozhodl jinak, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Z toho je zřejmé, že poučení týkající se možnosti dovolání ohledně výroku I. rozsudku odvolacího soudu, nebylo správné, avšak tato vada řízení se v dané věci nikterak nedotkla postavení dovolatele.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem pak je nesprávné právní posouzení věci, které bylo v dovolání v zásadě vymezeno tak, zda se ujednání v čl. IV. bodu 4.6 smlouvy o neodebrání zboží a tím v něm sjednaná částka skladného ze skladování neodebraného zboží vztahuje i na případ, kdy zboží bylo žalobcem oprávněně zadrženo podle ust. §326 odst. 1 obch. zák. a za situace, kdy si žalovaný po výzvě žalobce chtěl převzít, ale zboží mu nebylo vydáno.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za uvedeného stavu věci žalobci nárok na skladné sjednané v čl. IV bodu 4.6. smlouvy nevznikl, ale má nárok na účelně vynaložené náklady spojené se skladování dotčeného zboží. Odvolací soud vycházel z toho, že nárok na skladné podle uvedeného ujednání smlouvy mohl žalobci vzniknout jen tehdy, pokud by žalovaný neodebral pro něho přichystané zboží v žalobcem stanovené lhůtě. Dostavil-li se však dne 13. 2. 2002 žalovaný pro zboží a chtěl jej převzít, které mu nebylo vydáno, nelze dospět k závěru, že mu vznikl nárok na skladné podle čl. IV. bod 4.6 smlouvy.
V posuzovaném případě jde tedy o výklad čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy, a o to jaká práva a povinnosti z něho pro strany smlouvy vyplývají.
Ze skutkových zjištění, která nebyla zpochybněna, vyplývá, že si strany v čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy ujednaly, že pokud kupující neodebere zboží v termínu stanoveném ve výzvě, zavazuje se zaplatit skladné ve výši 10,- Kč/den, které bude účtováno počínajíc jedenáctým dnem po termínu, kdy zboží mělo být odebráno. Taktéž je nepochybné zjištění, že žalobce vyzval žalovaného k odebrání zboží, který se k jeho převzetí dostavil dne 13. 2. 2002 avšak žalobce mu zboží nevydal, protože ve smyslu §326 odst. 1 obch. zák. zboží zadržel pro neplnění předchozích povinností žalovaného (zaplacení ceny dodaného zboží).
Při výkladu čl. IV. bodu 4. 6 smlouvy je třeba vycházet především z ust. §266 odst. 1 až 3 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Nelze-li takto projev vůle vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravila přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle uvedených kritérií je třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Lze též při výkladu předmětného právního úkonu přihlédnout k ust. §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z předmětného ujednání čl. IV. bodu 4.6 smlouvy, jeho jazykového vyjádření a v něm projevené vůle, popř. významu, jenž by byl tomuto projevu přikládán, vyplývá, že podmínkou pro placení sjednaného skladného bylo „neodebrání zboží kupujícím“ a další podmínkou bylo, aby ho žalobce k jeho odebrání vyzval, ve výzvě stanovil termín k jeho odebrání.
Pro posouzení věci je rozhodující, zda za „neodebrání zboží kupujícím“ je možné podle uvedeného ujednání pokládat i jeho „neodebrání“ z důvodu na straně žalobce, tj. byly-li splněny ostatní podmínky ujednání smlouvy (výzva k odběru, vůle žalovaného zboží převzít) a zboží nebylo žalovaným odebráno z důvodu na straně žalobce (zadržení zboží dle §326 odst. 1 obch. zák.).
Pojem „neodebrání zboží kupujícím“ je třeba vykládat v souvislosti s další podmínkou, tj. „výzvou žalobce k odebrání zboží a stanovení termínu k jeho odebrání“. Při výkladu čl. IV. bodu 4.6 smlouvy je tak třeba dospět k závěru, že skladné bylo sjednáno pouze pro případ, kdy k „neodběru“ zboží došlo z důvodu na straně kupujícího (žalovaného), poté co byl k odběru vyzván, tedy z důvodu na jeho straně. Toto ujednání nemůže proto dopadat na případ, kdy žalovaný zboží poté, co byly splněny ostatní podmínky čl. IV. bodu 4.6 smlouvy zboží nemohl odebrat z důvodů na straně žalobce, byť se na jeho straně mohlo jednat o oprávněné zadržení zboží dle ust. §326 odst. 1 obch. zák.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud věc v tomto rozsahu posoudil věcně správně a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu