ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3651.2012.2
sp. zn. 23 Cdo 3651/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Česká pojišťovna a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 452 72 956, proti žalovaným 1) SANBORN a.s. , (dříve Agromotor Velké Meziříčí a.s., identifikační číslo osoby 46347836), se sídlem Praha 5, Zbraslavská 27/29, PSČ 159 00, identifikační číslo osoby 46966773, 2 ) ALFINE, a.s. , se sídlem Brno, Mezírka 1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60704853, oběma zastoupeným JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Komenského 9, o zaplacení částky 150 782 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 1032/99, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2005, č.j. 2 Cmo 461/2003-207, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. května 2005, č.j. 2 Cmo 461/2003-207, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2003, č.j. 41 Cm 1032/99-140 ve výroku I., II. a IV. tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 150 782 Kč s 12 % úrokem z prodlení za dobu od 26.3.1999 do zaplacení a náklady řízení před soudem prvního stupně a zaplatit České republice náklady řízení státu s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 15.12.1994 byla uzavřena pojistná smlouva mezi pojistitelem, tedy žalobkyní a pojištěným Hospodářskou komorou České republiky (dále jen „Komora“), jíž byly kryty dovozní dávky a ostatní náklady (dále jen „pohledávky“), které mohou být požadovány po pojištěném v souladu s Celní úmluvou o karnetu A.T.A. pro dovozní celní záznam zboží, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 89/1963 (dále jen Úmluva) a Istanbulskou dohodou. Pojištění bylo sjednáno od 1.1.1995 na dobu neurčitou. První žalovaná se dne 15.2.1997 obrátila na Komoru se žádostí o vystavení karnetu A.T.A. pro vývoz vozidla MAGMA v částce 499 000 Kč za účelem výstavy ve Francii. Požadovaná doba platnosti karnetu byla stanovena do 31.5.1997 s tím, že bude vrácen nejpozději do sedmi dnů po skončení jeho platnosti. Žádost o vystavení karnetu vyplnila a podepsala pracovnice první žalované paní I. L., sekretářka-asistentka. Vystavený karnet nebyl ve stanovené lhůtě vrácen, nebylo neprojednáno zboží v zahraničí při zpětném vývozu, a proto byly zahraničními celními orgány vyměřeny dovozní dávky ve výši žalované částky.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že uvedený karnet první žalované nebyl podepsán oprávněnou osobou, se zdůvodněním, že podepisování žádostí o karnet A.T.A. není obvyklou činností ke které dochází při výkonu funkce sekretářky, dospěl odvolací soud k závěru, že za první žalovanou paní I. L. á jednala podle §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť vyplňování a podepisování žádostí o vydání karnetu A.T.A. patřilo do její náplně práce a podklady pro vyplnění ji předával její nadřízený, jak vyplynulo z její svědecké výpovědi. Tato pracovnice nedostala žádný pokyn, že by vyplněné žádosti o karnet A.T.A. měla předkládat k podpisu někomu jinému. Stejný postup byl i v případě žádosti o vydání předmětného karnetu č. CZ 00475/JI.
Vzhledem k prokázané skutečnosti, že došlo k prodeji části podniku první žalované druhé žalované na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 28.2.1997 ve smyslu §476 odst. 1 obch. zák., přešla povinnost první žalované vrátit ve lhůtě do 31.5.1997 předmětný karnet A.T.A. na druhou žalovanou s ohledem na §477 odst. 1 obch. zák. Ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. současně zakládá zákonné ručení prodávajícího (první žalované) za splnění převedených závazků kupujícímu (druhé žalované). Jestliže tedy kupující druhá žalovaná nesplnila povinnost týkající se vrácení vystaveného karnetu a neprojednání zboží v zahraničí při zpětném vývozu, za což byly zahraničními celními orgány vyměřeny dovozní dávky ve výši žalované částky, může věřitel (žalobkyně) požadovat plnění i na prodávající první žalované, proto žalobkyně důvodně uplatnila své právo na náhradu škody vůči oběma žalovaným. Protože se žalované dostaly do prodlení se zaplacením oprávněně požadované částky, byly žalobkyni odvolacím soudem přiznány i úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné pro nesprávné právní posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že paní L., jako sekretářka, byla ze zákona pověřena zastupovat první žalovanou, neboť jsou přesvědčeny, že v rámci funkce sekretářky se nemůže jednat o obvyklou činnost podepisovat žádosti za zaměstnavatele. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda úkony které prováděla dotyčná zaměstnankyně naplňují skutečně tzv. činnost obvyklou, a to za situace, kdy pracovní poměr paní L. k první žalované trval ke dni podpisu předmětné žádosti necelých šest týdnů. Odvolací soud ani nezkoumal, kolik takových žádostí za tuto dobu paní L. vystavila, aby bylo možno usuzovat na obvyklost činnosti. Poukazují rovněž na to, že náplň práce nebyla sepsána písemně.
Dovolatelky se též domnívají, že Komora o překročení jednatelského oprávnění paní L. mohla vědět, neboť ve formuláři, který sama vydala, vyžadovala jednak doložení výpisu z obchodního rejstříku a navíc v předtisku formuláře vyžadovala razítko firmy a podpis ředitele nebo právoplatného zástupce, čímž dala najevo, že žádost o vyhotovení žádosti je úkonem, který má podepisovat osoba, která je výslovně oprávněna za firmu jednat. Podle dovolatelek soud též nesprávně pominul nedůslednost žalobkyně při zjišťování podmínek pro likvidaci pojistné události.
Dovolatelky proto navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalované opírají dovolání o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelky ani takové vady v dovolání nenamítají.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně aplikoval §15 obch. zák., ve znění před novelou učiněnou zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se měnil obchodní zákoník, podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, zejména z výpovědi svědkyně L., že vyplňování a podepisování žádostí o vydání karnetu A.T.A. patřilo do náplně její činnosti sekretářky-asistentky, přičemž podklady pro vyplnění ji předával její nadřízený, a uvedená zaměstnankyně nedostala ani žádný pokyn, že by vyplněné žádosti o karnet A.T.A. měla předkládat k podpisu někomu jinému.
Za těchto skutkových zjištění odvolací soud správně dovodil, že vyplňování a podepisování žádostí o vydání karnetu A.T.A. bylo obvyklou činností p. L., která předmětnou žádost podepsala. Není rozhodující, jak dlouho trval její pracovní poměr a kolik žádostí za tuto dobu podepsala. Rozhodující pro právní posouzení je skutečnost, že vyplňování a podepisování žádostí o vydání karnetu A.T.A. fakticky patřilo do náplně její činnosti sekretářky-asistentky, byť tato náplň práce nebyla sepsána písemně. Obchodní zákoník nevyžaduje pro pověření ve smyslu §15 formální náležitosti pověření. Soudy dospěly ke správnému závěru, že paní L. byla ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. pověřena touto činností žalovanou a jednala v dané věci při vystavení žádosti o vystavení karnetu jako zákonný zástupce žalované.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout nesprávné právní posouzení věci, a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu