ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3676.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3676/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti žalované dm drogerie markt s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, identifikační číslo 47239581, zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 226 983,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 581/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 2 Cmo 166/2012-429, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Vondráčka, advokáta, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 13 Cm 581/2009-358, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 226 983,58 Kč s příslušenstvím, výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně, jímž se domáhala po žalované nejprve náhrady škody, spočívající v ušlém zisku za období od 2. 3. 2005 do 31. 5. 2005 ve výši 221 983,58 Kč s příslušenstvím, a následně se domáhala vydání této částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované z titulu plnění z neplatných smluv a zároveň užitku z tohoto obohacení ve výši 5 000 Kč, jako alikvotní část užitku za období od roku 1999-20012 kdy žalovaná bezdůvodného obohacení z neplatných smluv používala k nákupu zboží. Žalobkyně zároveň podle změny uplatněného nároku změnila i svá skutková tvrzení podáním ze dne 20. 6. 2011, doručeným soudu při jednání dne 24. 11. 2011 a podáním ze dne 27. 3. 2012, doručeným soudu při jednání dne 29. 3. 2012, společně s návrhem na připuštění změny žaloby v rozsahu 5000 Kč. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že částka 221 983,58 Kč představuje bezdůvodné obohacení vybraného z faktury č. 995 120 ze dne 17. 11. 1999 ve výši 73 200 Kč, z faktury č. 20005583 ze dne 31. 5. 2000 ve výši 73 200 Kč, z faktury č. 995175 ze dne 3. 12. 1999 ve výši 61 000 Kč a z částky za logistické služby za období od 1. 10. 2000 do 30. 9. 2001 ve výši 14 583,58 Kč. Žalobkyně založila své nároky na vydání bezdůvodného obohacení na tvrzení, že s žalovanou uzavřela roční smlouvy dne 18. 8. 1999, 17. 8. 2000, 11. 10. 2000 a smlouvu bez data, na základě kterých žalobkyně dodávala žalované drogistické zboží značky L., žalovaná zboží odebírala a za toto zboží platila podle smluv. Žalobkyně platila žalované poplatky za marketingovou podporu produktů L. v prodejnách žalované a další poplatky, příspěvky, bonusy, rabaty, avšak žalovaná od 26. 8. 2002 odmítla žalobkyni poskytovat služby a vybrané platby si ponechala, závazkový vztah neukončila, čímž podle žalobkyně získala na těchto platbách v období roku 1999 až 2002 bezdůvodné obohacení. Zároveň žalobkyně uvedla, že všechna ujednání o úhradách všech poplatků a dalších plateb žalované považuje při dovolání se relativní neplatnosti smlouvy podle §40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na dřívější rozhodnutí soudů za neplatná, tudíž roční smlouvy považuje za neplatné.
Soud prvního stupně se při řešení věci zabýval nejprve námitkou žalované, že o částce 61 000 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto a dále námitkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná přijmout v letech 1999 až 2001.
Námitku překážky věci rozsouzené co do částky 61 000 Kč shledal soud prvního stupně za oprávněnou, neboť o této částce bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 307/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006, a proto v této části žalobu zamítl.
Vyhověl rovněž vznesené námitce promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a žalobu v této části zamítl, neboť podle §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) činí promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení 4 roky a lhůta běží ve smyslu §394 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy došlo k plnění, tj. v daném případě v rozmezí let 1999 až 2001, kdy žalovaná od žalobkyně přijala platby, přičemž žalobní návrh byl podán 3. 3. 2009, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
Pokud se týká částky 5 000 Kč, jakožto požadovaného užitku z bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně dovodil, že tento nárok nebyl uplatněn důvodně a je důvod pro zamítnutí žaloby i v této části, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované vůbec nedošlo, když všechny přijaté platby (mimo poplatku představující náklady na otevření nových prodejen) byly žalovanou přijaty na základě ročních smluv, a tudíž žalovaná nepřijala plnění od žalobkyně bez právního důvodu ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Pokud se jednalo o poplatek představující náklady na otevření nových prodejen, soud prvního stupně poukázal na závěr pravomocně rozhodnuté věci vedené odvolacím soudem pod sp. zn. 13 Cm 307/2005, z něhož vyplývá, že ujednání o takovém poplatku je neplatné podle §39 obč. zák. a platby zaplacené z tohoto titulu žalovaná žalobkyni zaplatila, resp. část, která nebyla promlčena.
Soud prvního stupně dále uvedl, že promlčeno je i právo žalobkyně dovolávat se relativní neplatnosti ročních smluv, neboť právo dovolat se relativní neplatnosti podle §40a obč. zák. se promlčuje ve tříleté promlčecí době, jak vyplývá z §101 obč. zák., promlčecí doba běží ode dne uskutečnění věcného plnění, tj. v daném případě do roku 2001, proto byla-li žaloba podána až 3. 3. 2009, je uplatněné právo žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti ročních smluv promlčeno.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 2 Cmo 166/2012-429, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2012, č. j. 13 Cm 581/2009-358, ve výroku I. tak, že řízení se co do části návrhu žalobkyně na zaplacení částky 61 000 Kč s příslušenstvím zastavuje, výrokem II. potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do části návrhu žalobkyně ve výši 165 983,58 Kč s příslušenstvím a výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně natolik změnila rozhodující žalobní skutková tvrzení, že měla být připuštěna podle §95 občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“) změna žaloby, o níž mělo být rozhodnuto usnesením, ale posuzoval-li soud prvního stupně nicméně věc na základě změněných skutkových tvrzení a rozhodoval o nároku žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení a užitků z bezdůvodného obohacení, nebylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který posoudil nárok žalobkyně v rozsahu částky 221 983,58 Kč jako nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení, a v rozsahu částky 5 000 Kč jako nárok z titulu užitků bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že o částce 61 000 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 307/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006, ale poukázal na §104 odst. 1 o. s. ř., podle kterého, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Konstatoval, že důvodná námitka věci rozsouzené představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, proto je namístě zastavit řízení co do této částky 61 000 Kč a nikoliv žalobu zamítnout, jak nesprávně učinil soud prvního stupně. Odvolací soud toto procesní pochybení soudu prvního stupně napravil formou změny rozsudku soudu prvního stupně v této části.
Odvolací soud se poté zabýval přezkoumáním závěru soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky promlčení uplatněného nároku. Konstatoval, že pokud žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatných smluv podáním předloženým soudu dne 24. 11. 2011, byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv promlčen, když ke stavění promlčecí doby by došlo až tímto dnem. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry učiněnými v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 307/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006, ze kterých se podává, že i kdyby odvolací soud vyšel z možného závěru o neplatnosti smluvního ujednání, jak dovozuje ze svých skutkových tvrzení žalobkyně, šlo by o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož běží promlčecí doba ode dne, kdy k plnění došlo (§394 odst. 2 obch. zák.). Došlo-li tedy k plnění z neplatných smluv v letech 1999 až 2001, odvolací soud dovodil, že vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je důvodná, byla-li žaloba podána až 3. 3. 2009.
Pokud se věc týká uplatněného nároku ve výši 5 000 Kč, tj. užitků z bezdůvodného obohacení, odvolací soud pro přehlednost shrnul, že vznik užitků dovozuje žalobkyně z toho, že zaplacením všech poplatků, bonusů, apod. z ročních smluv, přijala žalovaná plnění v určité výši, přičemž užíváním této částky získala žalovaná užitek v podobě obchodní marže a žalobkyně se domáhá vydání tohoto užitku v určitém podílu, který si stanovila na částku 5 000 Kč. Odvolací soud poukázal na §458 odst. 2 obč. zák., podle něhož s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře, avšak dospěl k závěru, že obchodní marže žalované není užitkem ve smyslu uvedeného ustanovení. Konstatoval, že pokud vydání bezdůvodného obohacení spočívá ve vydání finančního plnění, bylo možné se domáhat příslušenství pohledávky, což také žalobkyně podanou žalobou učinila. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že co do této částky je třeba žalobu zamítnout, jestliže v tomto rozsahu žalobkyni vůči žalované nárok na vydání tzv. užitků v rozsahu 5 000 Kč nevznikl.
Odvolací soud závěrem svého odůvodnění rozhodnutí o uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4445/2011, v němž dovolací soud konstatoval, že rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, přičemž smyslem těchto smluv je úprava základních pravidel stran při předpokládaném dlouhodobějším obchodním vztahu, kdy podle těchto sjednaných pravidel budou uzavírány konkrétní realizační smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Uplatnila rovněž dovolací důvod, jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení a vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud a soud prvního stupně se vůbec nezabývaly bezdůvodným obohacením žalované a neprováděly v tomto směru ani žádné dokazování o vzniku a výši bezdůvodného obohacení a rovnou se zabývaly posuzováním promlčení jednotlivých uplatněných nároků. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž zmatečně uvedl, že roční uzavřené smlouvy jsou smlouvami rámcovými a ignoroval fakt, že rámcové smlouvy jsou smlouvami innominátními podle §269 odst. 2 obch. zák. Za zmatečné považuje i posouzení žalovanou vznesené námitky věci pravomocně rozsouzené. Poukazuje na to, že v tomto sporu ohledně částky 61 000 Kč uvedla odlišná žalobní tvrzení než ve věci rozsouzené, což vyžaduje podle jejího názoru opětovné posouzení tohoto nároku. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, který označil užitek z bezdůvodného obohacení za obchodní marži a bez jakéhokoli odůvodnění uzavřel, že se nejedná o užitek ve smyslu §458 obč. zák. Zmatečně odvolací soud na jedné straně označil užitek žalované za obchodní marži (tj. zisk) a na druhé straně označil obchodní marži za příslušenství bezdůvodného obohacení, přitom obchodní zákoník přitom pojem obchodní marže z bezdůvodného obohacení ani neupravuje.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky výkladu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, který byl určen ročními smlouvami a zároveň budoucími realizačními kupními smlouvami, a to ve vztahu k §266, 268, 269 odst. 2 a 3 obch. zák. a §3 odst. 1, 37 odst. 1 a 2, 39, 107 odst. 3 a §451 a násl. obč. zák.
Namítá, že se soudy nezabývaly projevem vůle a účelem ročních smluv ve smyslu §266 obch. zák. Jestliže roční smlouvy nejsou kupními smlouvami podle §409 obch. zák. a nemohou být podkladem pro vznik platných budoucích realizačních smluv, pak projevu vůle účastníků a účelu jejich uzavření nebylo dosaženo, čímž nebyly uzavřeny podle dovolatelky vůbec. Má za to, že při posouzení těchto smluv se odvolací soud řídil nesprávným a neúplným výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 4445/2011. Podle dovolatelky bylo namístě užít §3 odst. 1 a §451 a násl. obč. zák. a rozhodnout o vydání nejen bezdůvodného obohacení, ale i o vydání získaného užitku z něj. Soudům vytýká, že se vůbec nezabývaly otázkou protiplnění žalované za plnění poskytované žalobkyní. Nezabývaly se ani tím, že výběr plateb bez naplnění synallagmatičnosti představoval zjevně od počátku úmysl docílit bezdůvodné obohacení na úkor dodavatele, což je podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že soudy nerozhodovaly o předmětu řízení, tj. o uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení a užitků z něj ve smyslu §451 a násl. obč. zák. a §268 obch. zák., dovolatelka navrhla zrušení obou rozsudků, tedy jak soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně, vydané v dané věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Připomíná ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně na zaplacení 61 000 Kč, kdy dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 100 000 Kč; kdy k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Je přesvědčena, že dovolání není přípustné ani v části směřující proti zamítavému výroku ohledně částky 165 983,58 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že odvolací soud správně posoudil jí vznesenou námitku promlčení tohoto uplatněného nároku, jestliže se žalobkyně domáhala vydání plateb z neplatných smluv přijatých v letech 1999 až 2001 a přitom žalobní návrh podala až dne 3. 3. 2009, tedy po uplynutí promlčecí doby. Stejně tak žalovaná považuje za správný závěr odvolacího soudu o promlčení nároku s ohledem na připuštění změny žaloby na základě podání žalobkyně doručené soudu 24. 11. 2011. Odvolací soud správně aplikoval §394 odst. 2 obch. zák.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelka byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání, jíž byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil částečně zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že řízení co do části návrhu žalobkyně na zaplacení částky 61 000 Kč s příslušenstvím zastavil.
Vzhledem k tomu, že se mezi účastníky jedná o obchodně právní vztah, není dovolání v části týkající se částky 61 000 Kč přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřesahujícím 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání žalobkyně do výroku I. rozsudku odvolacího soudu není tedy podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do výroků III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí má charakter usnesení. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Zbylo tedy posoudit, zda dovolání žalobkyně je přípustné v části, týkající se napadeného výroku II., jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 165 983,58 Kč s příslušenstvím.
V této části není dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně v rozsahu 165 983,58 Kč. Dovolání žalobkyně není v této části přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, neboť v posuzované části soud prvního stupně rozhodoval jediným rozsudkem.
Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v napadené části (výrok II.) po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§397 obch. zák. a §394 odst. 2 obch. zák.), neboť na základě uvedených ustanovení zákona správně posoudil vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení a užitků z něj s ohledem na skutková zjištění soudu o tom, kdy došlo k plnění a kdy byl nárok uplatněn u soudu.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu. Další námitky dovolatelky, podřazené pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou ve skutečnosti námitkami k nesprávnému posouzení, které vycházelo z nesprávných skutkových zjištění, s nimiž se dovolací soud vypořádal výše.
Dovolatelce není možno dát za pravdu, že by se odvolací soud nezabýval vznikem a rozsahem bezdůvodného obohacení.
Je možno odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7, kde odvolací soud vyjádřil právní závěr, jímž se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil nárok žalobkyně v rozsahu částky 221 983,58 Kč jako nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení, a v rozsahu částky 5 000 Kč jako nárok z titulu užitků bezdůvodného obohacení.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení promlčení uplatněných nároků, uvedl-li, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení běží čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.) ode dne, kdy k plnění došlo (§394 odst. 2 obch. zák.). Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud došlo k platbám z neplatných smluv v letech 1999 až 2001, je vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení důvodná, byla-li žaloba podána až 3. 3. 2009. Závěr odvolacího soudu je plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí velkého senátu tehdejšího obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2004). Vznikne-li totiž ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Odvolací soud tak správně aplikoval ustanovení o délce promlčecí doby podle §397 obch. zák. a o počátku běhu promlčecí doby podle §394 odst. 2 obch. zák., které stanoví, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9 220 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 999 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 11 519 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu