ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3681.2012.2
sp. zn. 23 Cdo 3681/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému I. H. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, PhD., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení úroků z prodlení a smluvní pokuty ve výši 40 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 417/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č.j. 30 Co 71/2011-105, ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2011, č.j. 30 Co 71/2011-138, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č.j. 30 Co 71/2011-105, ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2011, č.j. 30 Co 71/2011-138, kterou byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. června 2010 č.j. 42 C 417/2009-75, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 7 220 Kč za období v tomto výroku specifikovaném.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 196 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Nypla, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. června 2010, č.j. 42 C 417/2009-75, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 760 Kč, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 40 000 Kč a požadovaných úroků 0,30 % denně vždy z částky 7 220 Kč od 7.7.1999 do zaplacení, od 7.8.1999 do zaplacení, od 7.9.1999 do zaplacení, od 7.10.1999 do zaplacení, od 7.11.1999 do zaplacení, od 7.12.1999 do zaplacení, od 7.2.2000 do zaplacení a od 7.3.2000 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při rozhodování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 1.4.1999 s žalovaným leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing automobilu S. Žalovaný, který se zavázal zaplatit žalobkyni 36 měsíčních splátek po částkách 7 220 Kč, nezaplatil tuto částku za měsíce červenec až prosinec 1999 a za únor a březen 2000. K ukončení leasingové smlouvy došlo ke dni 11.2.2000 z důvodu nedodání velkého technického průkazu žalovaným žalobkyni. Automobil byl žalovanému odebrán 21.3.2000. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně má narok na zaplacení uvedených neuhrazených splátek celkem ve výši 57 760 Kč, proto žalobkyni v této části žaloby vyhověl. Pokud žalobkyně požadovala zaplacení i smluvní pokuty celkem ve výši 40 000 Kč, představující osm jednotlivých smluvních pokut ve výši 5 000 Kč, žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že žalobkyně o úhradu smluvní pokuty žalovaného nepožádala. Žalobu neshledal opodstatněnou ani v části týkající se úroků z prodlení. Připustil sice, že žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou jednotlivých splátek, z nichž je úrok požadován, ale dospěl k závěru, že s ohledem na výši úroků z prodlení ve výši 0,3 % denně z dlužné částky do zaplacení, což činí v podstatě úrok z prodlení ve výši cca 109 % ročně, odporuje takto sjednaný úrok co do jeho výše dobrým mravům, proto požadovaný smluvní úrok z prodlení nepřiznal, když v této části považoval z důvodu rozporu ujednání s dobrými mravy leasingovou smlouvu podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za absolutně neplatnou v části týkající se sjednaných úroků z prodlení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2011, č.j. 30 Co 71/2011-105, ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2011, č.j. 30 Co 71/2011-138, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně vždy z částky 7 220 Kč od 7.7.1999 do zaplacení, od 7.8.1999 do zaplacení, od 7.9.1999 do zaplacení, od 7.10.1999 do zaplacení, od 7.11.1999 do zaplacení, od 7.12.1999 do zaplacení, od 7.2.2000 do zaplacení a od 7.3.2000 do zaplacení; ohledně zamítnutí požadavku žalobkyně na zaplacení částky 32 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po zopakování rozhodujících důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně podané do zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně je částečně důvodné.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že sjednané úroky z prodlení není možno žalobkyni odepřít, neboť neshledal, že by jejich sjednaná výše odporovala dobrým mravům podle §39 obč. zák. a z tohoto důvodu že by ujednání o smluvních úrocích bylo neplatné, či že by toto ujednání nepožívalo právní ochrany pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný vstupoval do smluvního vztahu jako podnikatel, přiznal odvolací soud úrok z prodlení podle §369 obch. zák. ve znění účinném ke dni uzavření leasingové smlouvy. S ohledem na dosavadní judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 400/2002, 32 Cdo 2185/2008) odvolací soud konstatoval, že případnou nepřiměřenost výše sjednaných úroků z prodlení nelze posuzovat jen podle výše úrokové sazby samé a ani ji nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, ale je třeba ji hodnotit podle výše úroku ve vztahu ke konkrétním okolnostem a podmínkám daného případu, tedy jaké důvody vedly ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení, jaké okolnosti toto ujednání provázely, jaké jsou dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na určitou osobu. Odvolací soud vyšel z cíle poskytování finančního leasingu, kdy leasingová společnost poskytuje leasingovému nájemci své finanční prostředky, a proto je pochopitelné, že je namístě zajistit tyto finanční prostředky formou takových sjednaných sankcí, aby se poskytovateli finančních prostředků pokud možno dostalo vždy očekávaného sjednaného plnění a aby sankce odradila leasingového nájemce od neplnění jeho závazků. Odvolací soud své rozhodnutí opřel též o zásadu smluvní volnosti stran, kdy bylo na žalovaném, jako podnikateli, zda bude akceptovat stanovené podmínky leasingu, či do smluvního vztahu s žalobkyní nevstoupí. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně porušoval povinnost platit leasingové splátky, byl to prvotně žalovaný, který se dopustil porušení povinností ze smluvního vztahu, a to bez ohledu na existující spor ohledně držby velkého technického průkazu. Odvolací soud rovněž konstatoval, že v užívání vozu žalovanému nebránil nedostatek pojištění a ani skutečnost držby technického průkazu, aby to odůvodnilo neplacení leasingových splátek. Uzavřel tedy, že žalobkyni náleží sjednané úroky z prodlení z jednotlivých dlužných splátek leasingu.
Pokud se jednalo o žalobou uplatněnou smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za nesplnění úhrady každé jednotlivé leasingové splátky, která měla zajišťovat zaplacení leasingové splátky ve výši 7 220 Kč, nesdílel odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokutu nelze přiznat z důvodu, že ji žalobkyně žalovanému nevyúčtovala a že se smluvní pokuta pro absenci výzvy k zaplacení nestala splatnou. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž je možné výzvu k úhradě smluvní pokuty ve formě faktury nahradit podáním žaloby, kdy ke splatnosti smluvní pokuty dojde doručením žaloby, v daném případě doručením žaloby žalovanému dne 23.5.2002. Neuznal ani námitku žalovaného, že by smluvní pokuta byla sjednána neurčitě a konstatoval, že nejsou dány podmínky pro závěr, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle §39 obč. zák. Jako neoprávněnou považoval též vznesenou námitku promlčení.
Pokud žalovaný namítal nepřiměřenost smluvní pokuty, odvolací soud s ohledem na ustálenou judikaturu uvedl, že ujednání o smluvní pokutě není možně v obchodně právních vztazích z tohoto důvodu považovat za neplatné podle §39 obč. zák., ale je možné, aby v případě, že soud dospěje k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, použil moderace podle §301 obch. zák. Odvolací soud dovodil, že v posuzovaném případě jsou dány důvody pro moderaci smluvní pokuty, neboť považoval smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč při nesplnění každé leasingové splátky ve výši 7 220 Kč za skutečně nepřiměřenou a snížil smluvní pokutu na částku 1 000 Kč za každou neuhrazenou leasingovou splátku. Přihlédl k tomu, že další nezanedbatelnou sankcí při řádném nesplnění leasingové splátky byl i úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně z dlužné částky a že žalobkyni nevznikla neuhrazením jednotlivých splátek žádná škody. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni smluvní pokutu jen ve výši 1000 Kč za 8 neuhrazených leasingových splátek, tj. 8 000 Kč a ve zbývající části požadavku na úhradu smluvní pokuty ve výši 32 000 Kč se ztotožnil se soudem prvního stupně o zamítnutí žaloby v této části, proto co do částky 32 000 Kč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost proti napadenému výroku I. dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podal z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu z tohoto důvodu, že odvolacím soudem řešené otázky byly rozhodnuty v rozporu s hmotným právem, a to jak otázka platnosti smluvní pokuty, tak výše úroků z prodlení. Má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splatnosti smluvní pokuty. Poukázal na ujednání Všeobecných smluvních podmínek, podle nichž měl žalovaný, jako nájemce, uhradit smluvní pokutu až na základě faktury žalobkyně, jako pronajímatelky, přičemž žalobkyně žádnou fakturu žalovanému nedoručila, proto se domnívá, že splatnost smluvní pokuty nenastala. Navíc nepovažuje smluvní pokutu za přiměřenou, jejíž výše má dokonce likvidační charakter, a jako taková měla být posouzena jako neplatná a nebyl důvod pro použití moderace. Rovněž považuje za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení, jejichž výše byla stanovena lichvářským způsobem, což je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud posoudil věc z větší části správně. Ačkoliv nesdílí závěr odvolacího soudu o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, jinak považuje rozhodnutí odvolacího soudu, zejména v otázce splatnosti smluvní pokuty za správné, neboť i žaloba je podle judikatury považována za kvalifikovanou výzvu k zaplacení smluvní pokuty. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné i v části, kterou bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení úroků z prodlení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu výroku I., tedy i v části, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 32 000 Kč. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem v části výroku I. potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 32 000 Kč, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněnému nároku žalobkyně nebylo v rozsahu 32 000 Kč vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalovaného v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je proto jako takové v rozsahu týkajícím se částky 32 000 Kč podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podaným dovoláním do celého výroku I. rozsudku odvolacího soudu napadl dovolatel i část vyhovujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 8 000 Kč.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není však dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci se mezi účastníky jedná o obchodně závazkový vztah založený leasingovou smlouvou uzavřenou podle obchodního zákoníku.
Dovoláním dotčenou částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 8 000 Kč bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 100 000 Kč, proto není dovolání žalovaného v této části podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolání žalovaného směřující proti uvedené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části ohledně částky 8 000 Kč odmítl - viz §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti poslední napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně vždy z částky 7 220 Kč od 7.7.1999 do zaplacení, od 7.8.1999 do zaplacení, od 7.9.1999 do zaplacení, od 7.10.1999 do zaplacení, od 7.11.1999 do zaplacení, od 7.12.1999 do zaplacení, od 7.2.2000 do zaplacení a od 7.3.2000 do zaplacení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo v části ohledně úroků z prodlení změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka se nesprávně domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu přezkoumal podle §242 o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nejvyšší soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí v uvedené části z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V obchodních věcech je upraven nárok na úroky z prodlení v §369 obch. zák. V dané věci byla smlouva uzavřena dne 1.4.1999, kdy k tomu datu bylo v §369 odst. 1 obch. zák. stanoveno, že pokud je dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle §502. V §369 odst. 2 obch. zák. pak bylo stanoveno, že věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud otázku nároku na zaplacení úroků z prodlení posoudil v souladu s hmotným právem (§369 obch. zák., v rozhodném znění) a v souladu s přijatou sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou v řešené věci rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2012, kdy v uvedeném rozhodnutí byl přijat závěr, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci, neobejde se ani bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že by bylo možno nepřiměřenost sazby úroků z prodlení dovozovat jen z určité částky.
V citovaném rozhodnutí velkého senátu vzal Nejvyšší soud v úvahu skutečnost, že zákonodárce v obchodním zákoníku zvolil na rozdíl od kogentní občanskoprávní úpravy, jež vychází z toho, že je stanovena pevná výše úroků z prodlení, dispozitivní úpravu, která připouští, aby si strany výši úroků z prodlení dohodly. Tato úprava tedy umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně případné hrozící škody, když úroky z prodlení plní i funkci reparační, neboť se započítávají na náhradu škody způsobenou prodlením se splněním peněžitého závazku (§369 odst. 2 obch. zák.).
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže vzal v úvahu okolnosti a důvody, které vedly k uzavření dohody o výši úroku z prodlení mezi stranami a vyhodnotil, jaký vliv těmto okolnostem a důvodům ve vztahu k dohodnuté výši úroku z prodlení přisoudil. Odvolací soud správně dovodil, že případnou nepřiměřenost výše sjednaných úroků z prodlení nelze posuzovat jen podle výše úrokové sazby samé a ani ji nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, ale je třeba ji hodnotit podle výše úroku ve vztahu ke konkrétním okolnostem a podmínkám daného případu, tedy jaké důvody vedly ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení, jaké okolnosti toto ujednání provázely, jaké jsou dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na určitou osobu. Odvolací soud vyšel při posuzování konkrétní výše sazby úroků z prodlení v dané věci též z cíle poskytování finančního leasingu, kdy leasingová společnost poskytuje leasingovému nájemci své finanční prostředky, a proto je pochopitelné, že je namístě zajistit tyto finanční prostředky formou takových sjednaných sankcí, aby se poskytovateli finančních prostředků pokud možno dostalo vždy očekávaného sjednaného plnění a aby sankce odradila leasingového nájemce od neplnění jeho závazků. Odvolací soud své rozhodnutí opřel též o zásadu smluvní volnosti stran, kdy bylo na žalovaném, jako podnikateli, zda bude akceptovat stanovené podmínky leasingu, či do smluvního vztahu s žalobkyní nevstoupí.
S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v části, jíž dovolatel brojil proti nepřiměřené výši sjednaných úroků z prodlení, uplatněn důvodně, neboť odvolací soud posoudil nárok žalobkyně v souladu s §369 obch. zák. a i dosavadní přijatou judikaturou.
Dovolací soud se s ohledem na přijatý právní závěr již nezabýval uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaný nejenže neuvedl, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, ale dovolací soud z obsahu spisu ani žádnou takovou vadu řízení neshledal.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované směřující proti části rozhodnutí odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 u částky týkající se nároku na zaplacení úroků z prodlení a podle §146 odst. 3 o. s. ř. u částky celkem 40 000 Kč. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 158 555 Kč, týkající se nároku na zaplacení úroků z prodlení §3 odst. 2, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z odměny advokáta ve výši 3 525 Kč, ohledně částky 40 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení, celkem tedy z odměny advokáta ve výši 162 080 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty po zaokrouhlení ve výši 34 100 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění), tedy celkem ve výši 196 480 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu