ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3737.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3737/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně AUTOCOLOR Šoukal s.r.o. , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská čp. 474, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 26299313, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému Mgr. Lukášem Míšou, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 108/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2011, č. j. 1 Cmo 74/2011-130, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 49 Cm 108/2009-72, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. R. W., ze dne 29. května 2009, pod sp. zn. 08/32/003 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v celoroční pronájemní smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným, jejímž předmětem bylo dočasné užívání komponentů lešení, bylo mimo jiné dojednáno, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy anebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle jednacího řádu rozhodčího řízení vedeného Unií pro rozhodčí řízení a mediační řízení, a. s., IČO 27166147, a zveřejněného na internetové adrese, přičemž rozhodce bude ke dni doručení žaloby zapsán v Seznamu rozhodců vedeném Unií a smluvní strany tímto pověřují Unii, aby určila podle jednacího řádu rozhodčího řízení rozhodce pro rozhodčí řízení založené touto rozhodčí doložkou. Smluvní strany pověřují takto určeného rozhodce k rozhodování všech sporů podle zásad spravedlnosti a prohlašují, že měly a mají možnost seznámit se s jednacím řádem rozhodčího řízení, a tak také učinily.
Z rozhodčího nálezu sp. zn. 08/32/003 vydaného Mgr. R. W., soud prvního stupně zjistil, že jím bylo uloženo žalované (v tomto řízení žalobkyni) uhradit žalobci (v tomto řízení žalovanému) částku 1 352 963 Kč, smluvní pokutu 0,2 % denně z částek, jež jsou v nálezu uvedeny, a to až do vydání rozhodčího nálezu, stejně tak jako i náhradu nákladů řízení 202 586 Kč. Rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 4. 8. 2008, byla zjištěna rozhodčí smlouva a pověření rozhodce k rozhodování dle zásad spravedlnosti. Námitku neplatnosti smlouvy hlavní a rozhodčí doložky pro nedostatek pravomoci rozhodce s poukazem na separabilitu rozhodčí smlouvy neuznal.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle soudu prvního stupně v rozhodčím nálezu není kromě okolností, že strany měly zájem pokračovat ve smlouvě o nájmu, vůbec uvedeno, z jakých důvodů dospěl rozhodce k závěru, že povinnost uhradit 1 352 963 Kč a smluvní pokuta je dána. Z rozhodčího nálezu není zřejmé, o jaké smluvní ujednání se rozhodce opírá, jaké vlastně plnění žalovaná strana neposkytla, jak byla stanovena částka 1 352 963 Kč a smluvní pokuty, jakými konkrétními zásadami spravedlnosti se rozhodce řídil, jak je aplikoval na skutkový stav. Chybí byť i elementární zachycení myšlenkového postupu rozhodce při jeho závěrech o povinnosti žalovaného v rozhodčím řízení.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že rozhodčí nález trpí takovou vadou, která se příčí základním zásadám řádného řízení a spravedlivého procesu, přičemž zmíněným postupem byla znevýhodněna strana tehdejšího žalovaného. Soud prvního stupně proto zrušil rozhodčí nález z důvodu uvedeného pod §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, jelikož straně nynější žalobkyně nebyla poskytnuta spravedlivá možnost věc řádně před rozhodci projednat. Rozhodčí doložku považuje za platnou. Byť by smlouva hlavní byla absolutně neplatným právním úkonem z jakýchkoli příčin, nezpůsobuje neplatnost smlouvy hlavní neplatnost rozhodčí doložky. Takový postup, aby si strany sjednaly osobu rozhodce tak, že bude určena soukromou společností (Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR), není problematický, jelikož judikatura takové dohody připouští.
Námitku žalobkyně, že část obsahu rozhodčí doložky měla být určena odkazem na internetovou stránku Unie rozhodců, přičemž tato byla vydána až po datu, kdy mělo dojít ke sjednání rozhodčí doložky, soud prvního stupně odmítl. V případě, že by dohoda o postupu byla neplatná, pak by rozhodce postupoval způsobem, který by považoval za vhodný. Soud má za to, že i případně zmíněná vadná okolnost by neměla znamenat neplatnost rozhodčí doložky.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 1 Cmo 74/2011-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem ohledně platnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s tím, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Jelikož rozhodčí doložka obsažená v celoroční pronájemní smlouvě č. 2007/SCP/010 ze dne 31. srpna 2007 určuje, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení jediným rozhodcem podle Jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., IČO 27166147, a zveřejněného na internetové adrese www.urmr.cz , přičemž rozhodce bude ke dni doručení žaloby zapsán v Seznamu rozhodců vedeném Unií a smluvní strany tímto výslovně pověřují Unii, aby určila podle jednacího řádu rozhodčího řízení rozhodce pro rozhodčí řízení založené touto rozhodčí doložkou, je taková rozhodčí doložka s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Odvolací soud proto rozhodčí nález pro neplatnost rozhodčí doložky podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním.
Dovolatel namítá nesprávné posouzení platnosti rozhodčí doložky odvolacím soudem. Dovolatel je toho názoru, že závěry obsažené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nelze aplikovat na projednávanou věc. V řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 se jednalo o spor vzniklý ve spotřebitelském vztahu, v tomto řízení se jedná o obchodní vztah mezi podnikateli. Pro posouzení, zda obdobná otázka jako v této věci již byla judikována, je zásadní obsah rozhodčí smlouvy uzavřený mezi žalobkyní a žalovaným, která přímo obsahuje jak způsob určení rozhodce, tak i dohodu stran rozhodčí smlouvy o postupu rozhodce v řízení. Dovolatel namítá, že odvolací soud nepřípustně aplikoval závěry velkého senátu Nejvyššího soudu na skutkově i právně zcela odlišnou věc. Je třeba zkoumat každou rozhodčí doložku zvlášť a je nepřípustné bez dalšího pouze odkázat na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a uvést, že rozhodčí doložka je neplatná.
Dovolatel dále namítá, že právní názor odvolacího soudu, že se neplatností zabýval z úřední povinnosti, jelikož jde o neplatnost absolutní, je zjevně v rozporu s §33 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jestliže neplatnost rozhodčí smlouvy nebyla namítnuta v rozhodčím řízení. Odvolací soud se ve svém rozsudku nezabýval vztahem mezi neplatností pro obcházení zákona podle občanského zákoníku a neplatností rozhodčí smlouvy podle zákona o rozhodčím řízení a nijak nevysvětlil, z jakého důvodu dal přednost neplatnosti absolutní. V zákoně o rozhodčím řízení je upravena relativní neplatnost a soud v takovém případě není oprávněn zkoumat právní úkony z úřední povinnosti z důvodů uplatněných subjektem, který se proti nim může bránit a vznést námitky a sám bez takového návrhu rozhodnout o jejich platnosti.
Podle názoru dovolatele je změna rozhodovací praxe, která se týká posuzování platnosti rozhodčích doložek, změnou legální i legitimní v případě, že se dotýká právních úkonů učiněných fyzickými či právnickými osobami v době od učiněné změny do budoucna. Posuzováním právních úkonů učiněných v minulosti podle nové rozhodovací praxe se změně rozhodování přiznávají účinky pravé retroaktivity. V tomto odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III ÚS 1275/10.
Podle dovolatele v rozhodnutí velkého senátu, ani v rozhodnutí ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, se nezapovídá možnost v rozhodčí smlouvě určit rozhodce jiným způsobem v souladu s §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, než uvedením konkrétního rozhodce v rozhodčí smlouvě. Nejvyšší soud pouze dospěl k závěru, že v posuzovaných případech nebyl způsob určení rozhodce zákonu odpovídajícím způsobem stanoven. Na rozdíl od doložek posuzovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 v tomto konkrétním případě v rozhodčí doložce strany výslovně pověřují Unii pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., aby určila rozhodce pro rozhodčí řízení. Přímo v samotné smlouvě došlo k jednoznačnému stanovení způsobu výběru rozhodce v souladu s ustanovením §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Text rozhodčí doložky je, co se týče výběru rozhodce, velmi podobný textu rozhodčí doložky posuzované ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2672/2008, kde rozhodl, že výběr rozhodce byl sjednán platně.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Po posouzení, zda se jedná o měnící či potvrzující rozsudek je podstatná otázka rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, nemělo-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Soud prvního stupně rozhodl o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného pod §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, když žalobkyni nebyla poskytnuta spravedlivá možnost věc řádně před rozhodci projednat. Odvolací soud oproti tomu důvody zrušení rozhodčího nálezu shledal v neplatnosti rozhodčí doložky podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.
Ustanovení §34 zákona o rozhodčím řízení upravuje následky zrušení rozhodčího nálezu. Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v §31 písm. a) nebo b) zákona o rozhodčím řízení, pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Zruší-li soud rozhodčí nález z jiného důvodu, zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení tohoto zákona.
Rozdílné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem prvního a druhého stupně zakládají žalobkyni a žalovanému různé právní povinnosti – opětovné řešení sporu v řízení před rozhodcem nebo pokračování v řízení před soudem. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem obsahově měnícím.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že rozhodčí doložka je neplatná s odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Toto rozhodnutí vydal Nejvyšší soud za účelem sjednocení rozporné judikatury ve věcech posuzování platnosti rozhodčí doložek. Velký senát mj. dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem (§13 zákona o rozhodčím řízení) není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Dovolatel namítá, že tento závěr velkého senátu nelze aplikovat v řešené věci, neboť je skutkově odlišná – znění rozhodčí doložky v tomto konkrétním případě je jiné, jednalo se o vztah mezi dvěma podnikateli, nikoli mezi podnikatelem a spotřebitelem, přímo v samotné smlouvě došlo ke konkrétnímu způsobu určení rozhodce ve smyslu §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Nejvyšší soud se otázkou neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na pravidla vedení rozhodčího řízení vedená nikoli stálým rozhodčím soudem zabýval i po rozhodnutí velkého senátu a to i ve vztahu mezi podnikateli (srov. v rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012). Mechanismus výběru rozhodce byl v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 574/2012 i ve zde řešené věci sjednán obdobně – rozhodce bude vybrán soukromou společností, resp. oprávněnou osobou za tuto společnost, podle jednacího řádu této společnosti. Podle tohoto jednacího řádu bude probíhat i rozhodčí řízení. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 23 Cdo 574/2012 dospěl k tomu, že takový způsob určení rozhodce není v souladu s požadavky §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Ke stejnému závěru je nutné dospět i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti rozhodčí doložky sjednané v celoroční pronájemní smlouvě. Uvedené námitky dovolatele jsou proto nedůvodné. Argumentace odůvodňující neplatnost rozhodčí doložky podle §39 obč. zák. není postavena na ochraně slabší strany a zájmů spotřebitele, ale na obcházení zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích zdůraznil, že jestliže subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu.
Další námitka dovolatele směřuje proti tomu, že odvolací soud posoudil neplatnost rozhodčí doložky podle §39 obč. zák., tj. v rozporu s §33 zákona o rozhodčím řízení. Podle §33 zákona o rozhodčí řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Soud prvního stupně učinil z rozhodčího nálezu skutkové zjištění, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky byla v rozhodčím řízení žalobkyní vznesena v souladu s požadavky §33 zákona o rozhodčím řízení, rozhodce k ní však nepřihlédl. Proto i tato dovolací námitka je nedůvodná.
Dovolatel konečně namítá, že změna rozhodovací praxe se může dotýkat jen právních úkonů, které jsou učiněny v budoucnosti, nemůže být účinná do minulosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že změna rozhodovací praxe je jev sice nežádoucí, ale přípustný, dochází-li k ní na základě zvláštních pravidel pro její změnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy změna rozhodovací praxe byla učiněna postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže vyšly z takto sjednocené rozhodovací praxe a posoudily tak i rozhodčí doložku sjednanou v době před vydáním citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto podle ustanovení §234b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu