ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3843.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3843/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CLA s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Braník, Zelený pruh 1560/99, PSČ 140 02, identifikační číslo osoby 25667149, zastoupené JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované PAC Hořovice s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Nusle, 5. května 1137/57, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27459098, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, o zaplacení 107.885,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 83.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 62/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2011, č. j. 3 Cmo 396/2010-175, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2011, č. j. 3 Cmo 396/2010-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2010, č. j. 32 Cm 62/2008-154, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni celkem 107.885,- Kč spolu s tam vymezeným příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl vzájemnou žalobu, na základě které měla být žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 83.579,- Kč spolu s tam vymezeným příslušenstvím (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná nezaplatila žalobkyni žalovanou částku vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 20. dubna 2005. Plnění mělo sestávat z osmi faktur obsahujících vyúčtování plateb za zprostředkovatelskou činnost dle čl. 5, bod 5.1 smlouvy za období od února 2007 a ze smluveného úroku z prodlení dle čl. 5, bod 5.4 smlouvy. Žalovaná v řízení uplatňovala námitku započtení na uplatněný nárok žalobkyně spočívající v poměrné části nákladů na dopravu korejských pracovnic zajištěných pro žalovanou, neboť došlo k předčasnému ukončení jejich pracovního poměru. Tuto námitku soud prvního stupně shledal nedůvodnou.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k předčasnému ukončení pracovního poměru korejských pracovnic došlo proto, že pracovnicím skončil jejich pracovní poměr dohodou na žádost zaměstnance, fakticky však z důvodu, který nemohla žalobkyně, žalovaná ani jednotlivé pracovnice nijak ovlivnit, totiž proto, že na základě rozhodnutí Policie ČR byl pobyt korejských pracovnic ukončen s odůvodněním, že jejich pobyt je v rozporu s bezpečnostně politickými zájmy České republiky. Korejské pracovnice tak musely vynuceně opustit ČR, neboť jim skončila víza a pracovní povolení. Předmětem zprostředkovatelské smlouvy bylo zajištění zahraničních pracovníků pro žalovanou žalobkyní. V čl. 3, bodě 3.6 zprostředkovatelské smlouvy je pro případ ukončení pracovního poměru z viny zaměstnanců stanoveno, že poměrnou část nákladů na dopravu zaměstnanců hradí zprostředkovatel. Smlouva na případ nepředvídatelné události mimo kontrolu smluvních stran i zahraničních pracovnic nepamatovala. Žalobkyně podle soudu prvního stupně ve vztahu k žalované žádnou svoji povinnost neporušila a žalovaná tedy neměla právo požadovat po žalobkyni poměrnou část nákladů a předem si ji kompenzovat. Konstatoval, že na daný případ nelze použít bod 3.6 smlouvy, neboť nešlo o případ ukončení pracovního poměru zaviněním zahraničních zaměstnanců. Naopak se jednalo o vis major, a jestliže žalovaná již náklady za dopravu uhradila, nemůže je požadovat zpět ani z titulu uzavřené smlouvy, ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 107.885,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 83.579,- Kč spolu s tam vymezeným příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že šlo o případ vyšší moci a že žalovaná nemůže náklady na dopravu pracovnic požadovat po žalobkyni zpět. Z obsahu předmětné smlouvy vyplývá, že žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala zajistit zahraniční pracovníky požadované žalovanou s tím, že pro ně vyřídí jmenovité povolení k zaměstnání a že zajistí dodání pracovníků ze zahraničí s platnými pracovními vízy ČR do pasu každého pracovníka. Případ, kdy tato smlouva nebyla žalobkyní dodržena po celou dohodnutou dobu, neboť zahraniční pracovníci skončili dříve a jejich pracovní poměr skončil dohodou na žádost zaměstnance, jde tak k tíži žalobkyně, která byla povinna podle smlouvy potřebná povolení pro zahraniční pracovníky zajistit. Odvolací soud tedy považoval nárok žalované na uhrazení dohodnuté části nákladů na dopravu dle čl. 3, bod 3.6 smlouvy za důvodný. Dále poukázal ještě na to, že předmětná smlouva v čl. 3, bod 3.6 navíc žalobkyni umožňovala, po domluvě s žalovanou, obstarat náhradní pracovníky, na které se pak poplatek za dopravu nevztahoval. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby v daném případě podle smlouvy takto dohodnutým způsobem postupovala, zajistila v potřebném počtu náhradní pracovníky a předešla tak povinnosti podílet se na úhradě části nákladů na dopravu. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a plně se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Namítá, že jí nemůže být dána k tíži skutečnost, která je nezávislá na její vůli v případě, že předmětná smlouva v čl. 3.6 hovoří o „zavinění zahraničními zaměstnanci“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně mohla po dohodě s žalovanou ve smyslu čl. 3.6 smlouvy obstarat náhradního pracovníka, za kterého by se doplatek za dopravu nevztahoval. Z čl. 1 předmětné smlouvy vyplývá, že účelem smlouvy o zprostředkování bylo zaměstnávání zahraničních pracovníků z KLDR na území České republiky. Za vzniklé situace však nebylo možné další zaměstnance z KLDR pro žalovanou zajistit.
Závěrem žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny.
Takové vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolací soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že nárok žalované na uhrazení dohodnuté části nákladů na dopravu dle čl. 3, bod 3.6 smlouvy je důvodný, když žalobkyně nezajistila pro zahraniční pracovníky potřebná povolení.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podle čl. 3, bod 3.6 smlouvy o zprostředkování v případě ukončení pracovního poměru zahraničními zaměstnanci před uplynutím doby čtyř (tří) let od začátku jeho trvání z důvodu zavinění zahraničními zaměstnanci, je zprostředkovatel povinen uhradit zájemci část nákladů na dopravu úměrné době odpracované zahraničními zaměstnanci v podniku zájemce (jeden rok se rovná ¼ nákladů na dopravu). Po domluvě se zájemcem může obstarat náhradního pracovníka, na kterého se nevztahuje poplatek za dopravu.
Účastníci si tak se smlouvě dohodli (sankční) povinnost částečné úhrady nákladů na dopravu, která by stíhala žalobkyni (jakožto zprostředkovatele) pouze v případě, nastane-li určitá právní skutečnost - předčasné rozvázání pracovního poměru v důsledku zavinění zahraničního zaměstnance. Ze zjištění soudů však vyplynulo, že k ukončení pracovního poměru nedošlo v důsledku zavinění zahraničních pracovnic, ale dohodou zaměstnavatele a zaměstnance v důsledku jiné právní skutečnosti, kterou bylo ukončení jejich pobytu v České republice a její nucené opuštění.
Smlouva o zprostředkování přitom ukládá zprostředkovateli (žalobkyni) povinnost uhradit zájemci (žalované) část nákladů na dopravu pouze v případě, kdy k předčasnému ukončení pracovního poměru došlo zaviněním zahraničních zaměstnanců.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že tento nárok je dán s poukazem na další povinnosti žalobkyně vyplývající ze smlouvy, které měla žalobkyně porušit, je jeho právní posouzení nesprávné. Nárok na zaplacení poměrné části nákladů na dopravu zahraničních zaměstnanců byl dohodou účastníků vázán pouze na zaviněné ukončení pracovního poměru těmito zaměstnanci a k takovému ukončení pracovního poměru nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu