ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.471.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 471/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně V. H., zastoupené Lubošem Hejtmánkem, advokátem, se sídlem v Praze – Žižkov, Baranova 640/34, proti žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V. , zapsané v obchodním rejstříku Obchodní komory v Rotterdamu v Nizozemském království, č. zápisu 24042211, se sídlem v Rotterdamu, Ween 505, Nizozemské království, podnikající v České republice organizační složkou ING Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, o určení neplatnosti odstoupení od pojistné smlouvy a o plnění závazků z pojistné smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 278/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 64 Co 5/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. září 2009, č. j. 7 C 278/2008-53, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V. z pojistné smlouvy ze dne 22. 2. 2007 je neplatná (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že žalovaná Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V. je povinna s účinností od 29. 9. 2006 zprostit žalobkyni placení pojistného a navyšovat vždy k 29. září každého roku pojistnou částku základního životního pojištění, připojištění závažných onemocnění a připojištění pro případ smrti následkem úrazu o 80 % míry inflace vyhlášené Českým statistickým úřadem za předchozí rok, pokud tato míra inflace přesáhne 5 %, to vše do konce sjednané platnosti pojistné smlouvy (výrok pod bodem II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že žalovaná Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V. je povinna vedle zvyšování pojistné částky uvedené v části II navýšit s účinností od 29. 9. 2007 pojistnou částku základního životního pojištění, připojištění závažných onemocnění a připojištění pro případ smrti následkem úrazu o 30 % a dále navyšovat pojistnou částku základního životního pojištění i připojištění závažných onemocnění a připojištění pro případ smrti následkem úrazu o 30 % vždy k 29. září každého třetího roku počínaje 29. 9. 2010, a to vše do sjednané doby platnosti pojistné smlouvy (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva na dobu určitou (od 29. 9. 1995 do 29. 9. 2012), dále bylo k této smlouvě uzavřeno připojištění dne 29. 9. 1995. Pojistné bylo stanoveno částkou 6 474 Kč měsíčně. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně neuvedla ve zdravotním dotazníku vyplňovaném při uzavírání pojistné smlouvy údaje o své hospitalizaci v roce 1979 na Psychiatrické léčebně v B., o skutečnosti, že v minulosti pobírala léky a že se pokusila o sebevraždu.
Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno ze záznamu Pražské správy sociálního zabezpečení, že v 17 letech se žalobkyně pokusila o sebevraždu požitím léků po rozchodu s partnerem, dále měla kolísavé depresivní stavy, psychiatricky byla léčena od roku 1994, od roku 2000 je systematicky léčena na psychiatrické ambulanci. Dále bylo konstatováno, že žalobkyně je plně invalidní.
Žalobkyně v Oznámení pojistné události ze dne 11. 1. 2007 a dopisem ze dne 6. 2. 2006 sdělila žalované, že jí byl přiznán plný invalidní důchod dnem 19. 6. 2006. Žalovaná poté dopisem ze dne 20. 2. 2007 a dopisem ze dne 22. 2. 2007 odstoupila od smlouvy, jelikož při uzavření pojistné smlouvy žalobkyně neodpověděla pravdivě a úplně na všechny dotazy žalované týkající se jejího zdravotního stavu při sjednávání pojištění (neuvedení skutečnosti, že se žalobkyně léčila od roku 1994 na psychiatrii pro kolísavé depresivní stavy) s tím, že žalobkyni bude vráceno zaplacené běžné pojistné snížené o náklady vzniklé při uzavření pojistné smlouvy v částce 295 675 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by neporušila své povinnosti při uzavírání pojistné smlouvy v roce 1995. Tvrzení žalobkyně, že údaje o své hospitalizaci v roce 1979, o tom, že v minulosti pobírala léky a že se pokusila o sebevraždu, nepokládala za důležité, soud prvního stupně hodnotil jako účelové. Žalobkyně si při vyplňování dotazníku musela být vědoma toho, že se jedná o podstatné informace, které mohou ovlivnit uzavření smlouvy o životním pojištění. Nebylo na žalobkyni, aby hodnotila, které skutečnosti ohledně jejího zdravotního stavu jsou podstatné a které v dotazníku uvede a které nikoli. U žalobkyně se nelze ani domnívat, že by na záležitosti související s jejím pokusem o sebevraždu a následnou hospitalizaci zapomněla a učinila tak nevědomě, neboť později sama tyto skutečnosti uvedla u MUDr. P. v roce 2003 a v dopise žalované v roce 2007. V dotazníku rovněž popřela, že v minulosti užívala léky, i když sama v roce 2003 u MUDr. P. uvedla, že v roce 1994 krátkodobě užívala psychofarmakum – neuroleptikum Chlorprothixen. U takového léku se nelze domnívat, že se jedná o standardně užívaný lék, který by v dotazníku neměl být uváděn.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně odstoupila od pojistné smlouvy řádně podle §793 odst. 1 obč. zák., jelikož žalobkyně neodpověděla pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného pojištění. Podle §802 odst. 1 obč. zák. při vědomém porušení povinností uvedených v ustanovení §793 obč. zák. může pojistitel od smlouvy odstoupit, jestliže při pravdivém a úplném odpovězení dotazů by pojistnou smlouvu neuzavřel. Toto právo může pojistitel uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy takovou skutečnost zjistil, jinak právo zanikne. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná řádně odstoupila od smlouvy pro porušení povinností žalobkyně ve smyslu §802 odst. 1 obč. zák., pokud odstoupila od smlouvy z důvodu neuvedení léčby na psychiatrii pro kolísavé depresivní stavy od roku 1994 a až následně žalovaná uvedla, že odstoupila od smlouvy rovněž pro zamlčení pokusu o sebevraždu a následnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně v roce 1979. Podle soudu prvního stupně nemusí být ve smyslu §802 odst. 1 obč. zák. v právním úkonu odstoupení od smlouvy výslovně uvedena konkrétní skutečnost, která nebyla pravdivě a úplně pojišťovně zodpovězena.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 64 Co 5/2010-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podstatnou náležitostí odstoupení od smlouvy podle §802 odst. 1 obč. zák. není precizování konkrétní skutečnosti, která nebyla pravdivě a úplně zodpovězena. Možnost pojistitele odstoupit od kupní smlouvy mu dává porušení zákonné povinnosti odpovědět pravdivě a úplně na všechny dotazy žalované týkající se zdravotního stavu žalobkyně. Prekluzivní lhůtu nelze odvíjet od každého jednotlivého případu zvlášť. Nelze souhlasit s obranou žalobkyně, že v dotazníku ke zdravotnímu stavu ze dne 29. 9. 1995 odpověděla pravdivě na všechny dotazy týkající se jejího zdravotního stavu, pokud zamlčela údaj o hospitalizaci v psychiatrické léčebně (1979) a pokud nezmínila léčbu psychofarmaky (1994). Oporu ve zjištěném skutkovém stavu nemá ani tvrzení žalobkyně, že před rokem 1997, kdy se její praktickou lékařkou stala MUDr. M. W., k praktickému lékaři nechodila, když před tímto datem byl jejím praktickým lékařem MUDr. P. W., který jí psychofarmaka podával. Z těchto informací, které poskytla sama žalobkyně, vycházela poté i Pražská správa sociálního zabezpečení při řešení žádosti žalobkyně o invalidní důchod. Námitka prekluze práva na odstoupení od smlouvy je dle odvolacího soudu nedůvodná, jelikož žalovaná využila svého práva odstoupit od smlouvy v tříměsíční prekluzivní lhůtě dle §802 odst. 1 obč. zák.
Pro úplnost odvolací soud uvedl, že žaloba na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy nemohla mít naději na úspěch pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatelka v tom, že se jedná o rozhodnutí zásadní a netypické, a to s ohledem na skutečnosti, které předcházely odstoupení od smlouvy žalovanou a které nebyly po stránce právní ani věcné obvodním soudem ani odvolacím soudem správně posouzeny. Oba soudy vycházely z fabulací a nevypořádaly se s rozpory mezi tvrzeními a prokazatelnými fakty, které byly doloženy v rámci důkazního řízení.
Dovolatelka namítá, že oba rozsudky jsou založeny na tvrzeních obsažených v Záznamu z jednání na PSSZ. Podklady k tomu jednání předložil dřívější ošetřovací lékař žalobkyně MUDr. L. P, u něhož se dovolatelka léčila od 22. 6. 2001. MUDr. P. čerpal především z toho, co mu žalobkyně sama sdělila o jejích obtížích. O tom, co žalobkyně v časovém sledu MUDr. P. popsala, neexistuje jediný záznam než ten, který si udělal sám lékař. Dovolatelka namítá, že nemohla mít psychické obtíže před uzavřením pojistné smlouvy, tj. před 29. 9. 1995 a psychiatricky se léčit, ať již na odborném psychiatrickém oddělení pracovišti nebo u svého obvodního lékaře, neboť od roku 1993 do 23. 1. 1997 k žádnému lékaři nechodila. Zpráva MUDr. L. P. byla jednoznačně vyvrácena zprávou MUDr. M. W. V době uzavírání pojistné smlouvy se žalobkyně cítila naprosto zdráva s výjimkami, které jsou uvedeny v Dotazníku o zdravotním stavu, na který dovolatelka odpověděla naprosto pravdivě a vyčerpávajícím způsobem.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy bylo provedeno řádně v prekluzivní lhůtě a že se důvody pro odstoupení od smlouvy mohou libovolně měnit. Prekluzivní lhůta by tak pozbyla smysl, protože běží od zjištění skutečnosti, která je důvodem k odstoupení od smlouvy. Jestliže se v řízení neprokázalo, že se dovolatelka neléčila před uzavřením smlouvy s psychickými obtížemi, nelze z důvodu neuvedení události z roku 1979 trvat na odstoupení od smlouvy, jelikož k takovému úkonu nepřistoupil pojistitel v zákonné lhůtě.
K závěru odvolacího soudu ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelka uvádí, že se jedná o závažný zásah do jejích tíživých poměrů a o závazek, který na sebe převzala žalovaná uzavřením pojistné smlouvy.
Závěrem dovolatelka shrnula, že do Zdravotního deníku ze dne 29. 9. 1995 neuvedla, že byla hospitalizována v roce 1979 z toho důvodu, že se nejednalo o zdravotní problém. Neuvedla, že byla léčena psychofarmaky, jelikož jimi byla léčena poprvé v roce 1998 svým praktickým lékařem. Neuvedla, že byla vyšetřena specialistou z oboru psychiatrie, protože takto poprvé byla vyšetřena v roce 2001. Z toho vyplývá, že neporušila ustanovení §793 obč. zák. a ničeho nezamlčela při uzavírání pojistné smlouvy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Žalobkyně v dovolání neuplatňuje výslovně žádný z dovolacích důvodů. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka svými námitkami uplatňuje především dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž není možné při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout. K veškerým uplatněným námitkám dovolatelky směřujícím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tj. že trpěla psychickými obtížemi od roku 1994 a že ve Zdravotním prohlášení nebyl, ač měl být, uveden pokus o sebevraždu z roku 1979, ovšem nelze přihlížet.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o odstoupení od pojistné smlouvy ze strany žalované. Dovolatelka namítá, že „jestliže se v řízení prokázalo (jakkoli v rozporu s provedenými důkazy soudy k této skutečnosti nepřihlédly), že se neléčila před uzavřením smlouvy s psychickými obtížemi, nelze z důvodu neuvedení události z roku 1979 trvat na odstoupení od smlouvy, jelikož k takovému úkonu nepřistoupil pojistitel v zákonné lhůtě“. Dovolatelka konstrukcí vlastních skutkových závěrů polemizuje se závěry právními. Skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je přitom dovolací soud vázán. V řízení byl přitom prokázán žalovanou uvedený důvod odstoupení od pojistné smlouvy. Ze zprávy PSSZ vyplynulo, že žalovaná trpěla kolísavými depresivními stavy, a byla psychiatricky léčena od roku 1994.
Právní posouzení odstoupení od smlouvy odvolacím soudem vycházejícím z těchto zjištění je pak v souladu s ustanoveními §793 a §802 odst. 1 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2004, když podle §72 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, kterým citovaná ustanovení občanského zákoníku byla k 1. lednu 2005 zrušena, právní vztahy vzniklé z pojistných smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky zpochybňující závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy. Podle dovolatelky „se jedná o závažný zásah do jejích tíživých poměrů a o závazek, který na sebe převzala žalovaná uzavřením pojistné smlouvy“. Dovolací soud nemá v projednávané věci důvod se odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, podle něhož lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ o. s. ř). Uvedené závěry lze vztáhnout i na “určení neplatnosti odstoupení od smlouvy” jako v projednávané věci.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph. D.
předseda senátu