ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.536.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 536/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. ve věci žalobkyně OBI Česká republika s. r. o. , se sídlem Budějovická 3a, 140 00 Praha 4, IČO 60470968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1 – Nové Město, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r. o. , se sídlem Chlumecká 2398, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, IČ 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem V Jirchářích 148/4, 110 00 Praha 1 – Nové Město, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 112/2009, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 138/2012-454, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Štrose, advokáta žalobkyně se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1 – Nové Město.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou dne 24. 6. 2009 domáhala ochrany proti jednání nekalé soutěže žalované, spočívajícímu jednak v uvádění a šíření sdělení ve znění „Najdete-li identický druh zboží výhodněji, nabídneme vám stejnou cenu a k tomu dostanete ještě 10 % navíc…“ , dále v uvádění a šíření sdělení ve znění „To, co nabízí OBI, Bauhaus a Baumax, najdete i u nás, jen vždy až o 10 % výhodněji!“ , dále ve veřejném užívání reklamních materiálů žalobkyně obecně i v prostorách provozoven provozovaných žalovanou, dále přímého srovnání žalobkyniny nabídky výrobku „Markýza 300x200 cm… za cenu 2.899,- Kč“ s výrobkem žalované specifikovaným jako „ nyní u nás dostanete markýzu za 2.750,-“ , a dále přímého srovnání žalobkyniny nabídky výrobku „Luxol Extra 5 litrů…“ za cenu od 449,- s výrobkem žalované specifikovaným jako „nyní u nás dostanete Luxol extra 3,85 l 339,-“.
Žalobkyně dále podala dne 21. 7. 2009 žalobu na ochranu proti jednání nekalé soutěže žalované, které spočívá v tom, že žalovaná uvádí a šíří vzájemné srovnání tzv. „projektu montáž sprchového koutu“.
Podle žalobkyně, protože cílem popsaného jednání žalované není korektní srovnání a informace spotřebiteli, ale vytvoření falešné představy o tom, že žalovaná je vždy ve své nabídce levnější než žalobkyně, dopouští se tímto jednáním žalovaná nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a naplňuje i speciální skutkové podstaty nekalé soutěže podle ust. §45, §48, §50 a §50a obch. zák. (klamavá reklama, parazitování na pověsti, zlehčování a nepřípustná srovnávací reklama). Zdržovací nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalované jako nároky z jednání nekalé soutěže podle §53 obch. zák.
Městský soud v Praze svým usnesením č. j. 19 Cm 112/2009-67 spojil ke společnému projednávání pod sp. zn. 19 Cm 112/2009 žalobu žalobkyně ze dne 24. 6. 2009 (sp. zn. 19 Cm 112/2009), kterou se domáhala, aby žalované byly uloženy povinnosti vypočtené v bodech I. až VI. výroku, s žalobou ze dne 21. 7. 2009 (sp. zn. 19 Cm 125/2009), kterou se domáhala uložení žalované povinnosti uvedené v bodě VII. výroku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2011, č. j. 19 Cm 112/2009-350, rozhodl tak, že
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách, ve vztahu ke spotřebitelům, uvádění a šíření následujícího sdělení: „Najdete-li identický * druh zboží výhodněji, nabídneme vám stejnou cenu a k tomu dostanete ještě 10 % navíc… *stejný EAN kód Vztahuje se také na slevy a akční ceny naší konkurence. Neplatí pro prodej přes internet, platí pro množství běžné pro domácnost.“ (bod I. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách, ve vztahu ke spotřebitelům, uvádění a šíření následujícího sdělení: „To, co nabízí OBI, Bauhaus a Baumax, najdete i u nás jen vždy až o 10 % výhodněji!“ (bod II. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách veřejného užívání reklamních materiálů žalobkyně, včetně reklamních letáků a reklamních katalogů žalobkyně (bod III. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách v prostorách provozoven provozovaných žalovanou veřejného užívání reklamních materiálů, včetně reklamních letáků a reklamních katalogů žalobkyně (bod IV. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se přímého srovnání nabídky žalobkyně výrobku „Markýza 300x200 cm, manuální ovládání, upevnění na stěnu nebo strop, rezavá/krémová, žlutá/bílá, zelená/bílá“ za cenu 2.899,- s výrobkem žalované specifikovaným jako „nyní u nás dostanete markýzu za 2.750,-.“ (bod V. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se přímého srovnávání nabídky žalobkyně výrobku „Luxol Extra 5 litrů tenkovrstvá lazura na dřevo s UV filtrem, hloubková ochrana dřeva, 4 odstíny“ za cenu od 449,- s výrobkem žalované specifikovaným jako „nyní u nás dostanete luxol extra 3,85 l 339,-“ (bod VI. výroku);
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách, ve vztahu ke spotřebitelům, uvádění a šíření následujícího vzájemného srovnávání tzv. „projektu montáž sprchového koutu“ mezi žalobkyní identifikovanou jako „OBI“ a žalovanou identifikovanou jako „HORNBACH“ s následujícím způsobem uvedení položek tzv. projektu montáž sprchového koutu:
„PROJEKT
Montáž sprchového koutu
· sprchový kout Holiday 90x90 cm
· sprchová baterie Titanie Iris 150 mm
· sanitární silikon
· plech. aplikační pistole
· mydlenka
· dávkovač mýdla
· sprchový set Minifast
· sympatex s. 65 cm
· koupelnová hydroizolace“
(bod VII. výroku);
a dále rozhodl o nákladech řízení (bod VIII. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 3 Cmo 138/2012-454, rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. až VII. výroku potvrdil, v bodu VIII. výroku jej změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení (I. bod výroku), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. bod výroku) a o úhradě soudního poplatku za řízení na účet soudu prvního stupně (III. bod výroku).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí ohledně posouzení vytýkaného jednání žalované učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, tato zjištění i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel a ztotožnil se i s výsledným právním hodnocením soudu prvního stupně, že jednání žalované je jednáním nekalé soutěže.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná jsou v přímém soutěžním vztahu, neboť se obě zabývají prodejem potřeb pro kutily, dále že žalovaná na svých internetových stránkách ( www.hornbach.cz ) uveřejnila tzv. cenovou záruku, kdy kupujícím nabízí shodné zboží, vždy o 10 % levněji než její konkurence, musí se však jednat o stejný EAN kód, dále že žalovaná používá reklamní heslo „Hornbach zaručuje trvale nejnižší ceny“ , dále že v prodejně žalované byla 23. 6. 2009 umístěna nabídka zboží žalobkyně, která srovnávala výrobky prodávané žalobkyní a žalovanou (též výrobky jiných soutěžitelů), dále že v prodejně žalované byla 5. 7. 2009 umístěna nabídka zboží žalobkyně, která srovnávala výrobky prodávané žalobkyní a žalovanou (též výrobky jiných soutěžitelů), přičemž u tohoto srovnání byly žalovanou fyzicky přiloženy výrobky, které jsou potřeba pro provedení tzv. „projektu montáž sprchového koutu“ bez uvedení bližšího odůvodnění, tj. rozpisu (druhu a ceny) jednotlivých položek, avšak bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná nabízejí komponenty inzerovaného „projektu montáž sprchového koutu“ v různých cenových relacích. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že veškeré popsané jednání žalované naplňuje znaky skutkové podstaty nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., neboť je jednáním v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli, konkrétně žalobkyni.
Předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněných nárocích na uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího šíření reklamních sdělení ve znění dle bodů I. a II. výroku, zdržet se užívání reklamních materiálů žalobkyně podle bodů III. a IV. výroku, zdržet se cenových srovnání nabídky výrobků účastníků (markýzy, Luxolu) a sestavy výrobků v tzv. projektu montáže sprchového koutu dle bodů V. až VII. výroku. Vzhledem k povaze nároku na zdržení se vytýkaného jednání je podle odvolacího soudu rozhodným pro rozhodnutí vedle procesních podmínek, skutkového stavu i právní stav v době vydání rozhodnutí, přičemž bylo třeba posoudit naplnění podmínek nekalé soutěže podle generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák.) a vlastní nároky podle §53 obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu je v tomto směru podstatné, jak plyne z obsahu spisu, že k návrhu žalobkyně usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2009, č. j. 19 Cm 112/2009-20, bylo nařízeno předběžné opatření, ukládající (zkráceně) žalované povinnost zdržet se užívání reklamních materiálů žalobkyně (jak poté předmětem bodů III. a IV. výroku rozsudku), povinnost zdržet se přímého srovnávání nabídky účastníků ohledně markýzy, Luxolu (pak předmětem bodů V. a VI. výroku rozsudku), dále usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2009, č. j. 19 Cm 125/2009-16, uložena žalované povinnost zdržet se srovnávání nabídky sestavy výrobků v tzv. projektu montáže sprchového koutu (následně předmět bodu VII. výroku rozsudku), dále usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2010, č. j. 19 Cm 125/2009-162, uložena žalované povinnost zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům uvádění a šíření sdělení „To, co nabízí OBI, Bauhaus a Baumax, najdete i u nás, jen vždy až o 10 % výhodněji!“ (následně předmětem bodu II. výroku rozsudku), přičemž návrh žalované na zrušení předběžných opatření byl pak pravomocně zamítnut.
Pokud jde o splnění tří základních podmínek generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. 1 obch. zák.) ve výše popsaném jednání žalované, odvolací soud považuje naplnění podmínky jednání v hospodářské soutěži za nesporné, neboť účastníci jsou v přímém konkurenčním vztahu. Odvolací soud nepochybuje ani o tom, že vytýkané jednání žalované je způsobilé přivodit žalobkyni újmu – ať již snížením přitažlivosti její nabídky zboží a možným přetažením zákazníků vyvoláváním dojmu o trvale levnější nabídce zboží žalované (reklamní sdělení a cenová srovnání), či pro marné vynaložení nákladů ke zhotovení reklamních materiálů, využitých žalovanou ve svůj prospěch; pokud důsledkem vytýkaného jednání může být vytvoření dojmu potencionálních zákazníků, že cenová úroveň zboží u žalobkyně je vyšší než u žalované, tedy že žalovaná je obecně „levnější“, je tak dána možnost vzniku újmy žalobkyni, spočívající ve snížení celkového goodwillu žalobkyně, kam je třeba zahrnout i povědomí spotřebitelské veřejnosti o výhodnosti jejích nabídek pro zákazníky. Podmínku rozporu s dobrými mravy soutěže má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ve vytýkaném jednání žalované rovněž za naplněnou a blíže ji rozvádí v odůvodnění svého rozsudku (na str. 7 až 8).
Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými body (I. až VII.) výroku rozsudku soudu prvního stupně (na str. 8 až 10 svého rozsudku), přičemž u každého bodu výroku uzavřel, že dané konkrétní jednání žalované (tj. cenová záruka žalované, reklamní sdělení žalované k propagaci své nabídky zboží, užívání reklamních materiálů žalobkyně v provozovnách žalované i mimo ně, cenová srovnání nabídky výrobků účastníků – markýzy, Luxolu – a sestavy výrobků v tzv. projektu montáže sprchového koutu) je jednáním naplňujícím všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., a u konkrétního popsaného závadného jednání žalované příp. i další znaky některých speciálních skutkových podstat nekalé soutěže (§45 klamavá reklama, §50 zlehčování, §48 parazitování na pověsti, §50a nepřípustná srovnávací reklama).
Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně uplatnila zdržovací nároky podle §53 obch. zák., byla její žaloba podána důvodně. Jednání žalované bylo jednáním závadným, jež bylo ukončeno (vyjma jednání dle bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) nikoliv dobrovolně, ale zákazem podle vydaného předběžného opatření soudu. Odvolací soud se domnívá, že již proto, nehledě k tomu, že v průběhu řízení popírala žalovaná závadnost svého jednání, nelze vyloučit možnost opakování takového jednání a jsou tak dány (vedle splnění podmínek §44 odst. 1, §53 obch. zák.) i procesní předpoklady k vyhovění nároku na zdržení se popsaného závadného jednání do budoucna. Pokud soud prvního stupně žalované uložil v bodech II. až VII. výroku zdržet se označeného závadného jednání, považuje odvolací soud toto rozhodnutí za správné, a proto výrok soudu prvního stupně ve všech bodech (včetně bodu I. výroku) jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud změnil pouze bod VIII. výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, neboť podle jeho názoru výše propočtené náhrady neodpovídá právní úpravě.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v I. bodě jeho výroku, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen v bodě I. a v bodě VI., napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z dovolání vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s několika závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, a podle jejího názoru se jedná právě o případ, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (podle §237 odst. 3 o. s. ř.). Za zásadní právní otázky, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, popř. jsou soudy rozhodovány rozdílně (zejména pokud jde o otázku vyhovění zdržovacímu nároku za situace, kdy k předmětnému jednání žalované již nedochází), považuje dovolatelka tyto otázky:
1) Lze ze samotného popírání protiprávnosti jednání dovodit pro účely uložení povinnosti zdržet se takového jednání do budoucna nebezpečí opakování takového jednání, ačkoliv k takovému jednání již nedochází a žalovaná se jej dobrovolně a nikoli pod hrozbou předběžného opatření zdržela a své jednání i změnila?
2) Jsou v rozporu s právní úpravou nekalé soutěže tzv. cenové záruky, jejichž podstatou je poskytnutí slevy zákazníkovi v případě, že zákazník doloží nižší cenu identického zboží u jiného soutěžitele tak, že cena poskytovatele cenové záruky bude snížena na cenu jiného soutěžitele a tato bude snížena ještě o další procentuálně určenou částku?
3) Lze po spotřebiteli při poskytování určitého speciálního benefitu, např. cenové záruky, vyžadovat jeho určitou aktivitu, je-li za ni posléze odměněn např. formou slevy?
4) Lze v rámci srovnávací reklamy dle ust. §50a obch. zák. srovnávat u srovnávaného zboží jen cenu? Popř. je takové srovnání navázáno na nezbytnost splnění dalších podmínek, např. uvedení dalších podstatných znaků zboží?
5) Vyžaduje právní úprava srovnávací reklamy dle ust. §50a obch. zák., aby v případě srovnávací reklamy týkající se identického zboží a srovnávající jen cenu zboží byly uvedeny i další vlastnosti zboží (i když jsou s ohledem na identičnost zboží shodné) vedle ceny?
6) Je dostatečnou identifikací srovnávaného zboží v rámci srovnávací reklamy dle ust. §50a obch. zák. uvedení názvu výrobku bez uvedení dalších vlastností, lze-li na základě uvedeného názvu výrobku dohledat jen jediný výrobek?
7) Lze dle ust. §50a obch. zák. srovnávat zboží o různé velikosti balení, které je jinak zcela identické, a uvádí-li srovnávací reklama výslovně, že se jedná o odlišná balení a je tedy možno jednoduchou početní operací cenu přepočítat na shodnou jednotku zboží a tuto porovnat?
Dovolatelka ve svém dovolání k jednotlivým uvedeným otázkám podává rozbor situace (na str. 5 až 16 dovolání), odkazuje při tom na různá související rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a závěrem navrhuje Nejvyššímu soudu ČR, aby v souvislosti s tímto řízením položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen SDEU) v souladu s čl. 19 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii ve spojení s čl. 267 Smlouvy o fungování EU (původně čl. 234 SES) tyto předběžné otázky:
- Lze čl. 4 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/114/ES, o klamavé a srovnávací reklamě (dále jen směrnice), vykládat tak, že lze v rámci srovnávací reklamy srovnávat u srovnávaného zboží jen cenu? Popř. je takové srovnání navázáno na nezbytnost splnění dalších podmínek, např. uvedení dalších podstatných znaků zboží?
- Lze čl. 4 písm. a), b) a c) směrnice vykládat tak, že vyžaduje, aby v případě srovnávací reklamy, týkající se identického zboží a srovnávající jen cenu zboží, byly uvedeny i další vlastnosti zboží (i když jsou s ohledem na identičnost zboží shodné) vedle ceny?
- Lze čl. 4 písm. c) směrnice vykládat tak, že je dostatečnou identifikací srovnávaného zboží v rámci srovnávací reklamy uvedení názvu zboží bez uvedení dalších vlastností, lze-li na základě uvedeného názvu zboží dohledat v sortimentu srovnávaných soutěžitelů jen jediný výrobek?
- Lze čl. 4 písm. c) směrnice vykládat tak, že lze srovnávat zboží o různé velikosti balení, které je jinak zcela identické, a uvádí-li srovnávací reklama výslovně, že se jedná o odlišná balení a je tedy možno početní operací cenu přepočítat na shodnou jednotku zboží a tuto porovnat?
Dovolatelka s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR přistoupil k podání shora označených předběžných otázek SDEU a do doby rozhodnutí o těchto předběžných otázkách přerušil stávající řízení o podaném dovolání.
Dovolatelka s ohledem na shora uvedené a po případném zodpovězení výše uvedených předběžných otázek ze strany SDEU navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v bodu I. a v bodu VI. výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala obsáhlé vyjádření k dovolání žalované (17 stran), v němž uvádí, že za situace, kdy žalovaná po zahájení řízení upustila i bez nařízení předběžného opatření od naříkaného jednání, avšak po celou dobu řízení jasně popírala, že se jedná o nekalosoutěžní jednání, a tvrdila, že jde o přípustné jednání, je v předmětném případě dána hrozba opakování tohoto jednání (zejména s ohledem na popsaný postoj žalované). Žalobkyně je navíc přesvědčena, že v posuzovaném případě je hrozba opakování nekalé soutěže žalované dána i dalšími okolnostmi - žalovaná se v průběhu let 2008 až 2011 opakovaně dopouštěla stejných či obměněných nebo nových nekalosoutěžních praktik, o čemž svědčí osm řízení vedených mezi žalobkyní a žalovanou (řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, 19 Cm 112/2009, 19 Cm 125/2009, 2 Cm 53/2010, 41 Cm 63/2010, 19 Cm 8/2011, 2 Cm 13/2011). Všechna uvedená řízení byla ukončena pravomocným rozsudkem odvolacího soudu s tím, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžních praktik vzhledem k žalobkyni. Proto je žalobkyně přesvědčena, že soud správně posoudil skutkové okolnosti případu a správně shledal, že hrozí opakování nekalého jednání ze strany žalované, a proto zdržovacímu nároku vyhověl. Pokud jde o cenové záruky žalované, podle názoru žalobkyně se žalovaná dopouští dezinterpretace odůvodnění odvolacího soudu v napadeném rozsudku, který uvedl, že i tzv. cenové záruky mohou být nástrojem hospodářské soutěže, volnou soutěž mohou spíše potlačovat, než jí a spotřebitelům být k prospěchu, a proto je na místě při posouzení cenových záruk podmínky volné soutěže a dopad pečlivě zvážit. Podle názoru žalobkyně se žalovaná dopouští nepřípustného generalizování, že cenové záruky jsou v zásadě přípustnou cenovou praktikou; skutečnost, že i jiní soutěžitelé na trhu používají cenové záruky, sama o sobě nedokládá, že každá cenová záruka je v souladu s dobrými mravy soutěže a je v souladu s právem. Navíc je žalobkyně přesvědčena, že formulace použité v cenové záruce ( „identický druh zboží“, „najdete-li“, „10 % navíc“ ) i použití EAN kódu jako identifikátoru identického zboží jsou matoucí, jedná se o nejednoznačné a neurčité podmínky, které způsobují klamavost uvedeného reklamního sdělení. Žalovaná si tímto sjednává na úkor žalobkyně prospěch, neboť u průměrného spotřebitele vyvolává klamnou představu o výhodnosti nabídky žalované a nevýhodnosti nabídky žalobkyně ve srovnání s žalovanou. Dále se žalobkyně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že po spotřebiteli nelze požadovat, aby u konkurence kontroloval u zboží, o které má zájem, EAN kódy, tyto kódy si pro návštěvu u žalované pamatoval, a existenci a cenu žalované prokazoval. Podle názoru žalobkyně podmínka EAN kódu cenové záruky jednoznačně dokládá, že uvádění předmětné cenové záruky není realizováno ve prospěch kupujícího, ale že primárním cílem uvedeného reklamního sdělení žalované je vytvoření představy o levnější nabídce žalované oproti její konkurenci bez toho, že by reálně zákazníky byla využívána. Žalobkyně se domnívá, že cenová záruka má být formulována tak, aby bylo spotřebiteli z její formulace přesně jasné, jakým způsobem ji má uplatnit a jaké podmínky musí pro její uplatnění splnit. Podle názoru žalobkyně z cenové záruky žalované vyplývá připravenost poskytovat slevu ve výši 10 % v každém případě a vždy, dále žalobkyně považuje slovní spojení „množství běžné pro domácnost“ za neurčité a vágní, jelikož potřeby různých domácností se mohou lišit podle toho, kolik má určitá domácnost členů, zda a v jakém bytě bydlí nebo zda a v jak velkém domě bydlí, atd. Žalobkyně jednoznačně nesouhlasí s tvrzeními žalované, že odvolací soud popírá výslovnou úpravu §50a obch. zák. a směrnici o klamavé a srovnávací reklamě, přičemž žalovaná argumentuje, že SDEU považuje srovnávací reklamu za prospěšnou a obecně přípustnou a že i ve své judikatuře uvádí, že podmínky kladené na srovnávací reklamu je třeba vykládat nejpříznivějším způsobem pro tuto reklamu. V této souvislosti odkazuje žalobkyně na rozsudek ESD ze dne 18. června 2009, L. a další, C-487/07, jenž řeší podmínky, které musí splnit dovolená srovnávací reklama a podle kterého podmínky čl. 3a směrnice o klamavé a srovnávací reklamě musí být vykládány ve smyslu co nejpříznivějším, aby reklamě umožnily objektivní srovnání vlastnosti výrobků nebo služeb, a zároveň zajistily, že srovnávací reklama nebude užívána nesoutěžním a nepoctivým způsobem nebo způsobem, jenž by mohl způsobit újmu zájmům spotřebitelů. Dále žalobkyně poukazuje na rozsudek SDEU ze dne 18. listopadu 2010 ve věci C-159/09, Lidl SNC vs. Vierzon Distribution SA, v němž SDEU posuzoval podmínky přípustnosti srovnávací reklamy, zejména výkladem čl. 3 a 3a směrnice. Podle žalobkyně byla předmětná reklamní tvrzení žalované soudy správně posouzena jako nekalosoutěžní, a to v souladu s právní úpravou (§44 odst. 1 a §45 obch. zák.) a judikaturou SDEU. Námitku žalované, že čl. 8 směrnice vylučuje přijmout přísnější úpravu srovnávací reklamy, než jakou stanoví směrnice, považuje žalobkyně vzhledem k výše uvedenému za irelevantní a bezpředmětnou. Žalobkyně k námitce žalované, že pokud je srovnáváno zcela identické zboží, popř. mající stejné všechny podstatné vlastnosti, kvalitu, vyrobené ze stejného materiálu, pak další vlastnosti nemusí být u výrobků uvedeny, sděluje, že z posuzovaného reklamního sdělení není jasné, jaké výrobky jsou předmětným sdělením srovnávány, resp. že srovnávaný výrobek (Luxol extra) není dostatečně specifikován, aby mohlo být konstatováno, že se jedná o výrobek identický. Žalobkyně uvádí, že je odpovědností žalované jakožto inzerujícího subjektu naformulovat reklamní sdělení určitě a srozumitelně tak, aby bylo bez pochyb jasné, jaké zboží je předmětem srovnání. Pokud byly v daném případě srovnávány výrobky, u nichž jsou pro spotřebitele podstatnými i další údaje kromě ceny – zejména kvalitativní povahy, materiál, velikost atd., a pokud tyto údaje žalovaná spotřebiteli nesdělila a omezila se pouze na údaj o ceně, podle názoru žalobkyně jde vždy o srovnání co do spotřebiteli nabízených údajů neúplné, nedostatečné a proto klamavé. Žalobkyně uvádí, že reklamní sdělení žalované (Luxol extra) musí být posuzováno jako celek a musí být vzato v potaz, že srovnávaný výrobek není co do svého původu a vlastností dostatečně identifikován a že jsou záměrně srovnávány různá balení výrobku za účelem vyvolání dojmu o výhodnosti nabídky žalované a nevýhodnosti nabídky žalobkyně; jde tedy o srovnání neobjektivní. K návrhu žalované, aby Nejvyšší soud ČR položil čtyři předběžné otázky SDEU a do doby jeho rozhodnutí přerušil stávající řízení o podaném dovolání, žalobkyně uvádí, že právní úprava směrnice o klamavé a srovnávací reklamě byla řádně transponována do českého právního řádu a tyto otázky jsou řádně vymezeny již judikaturou SDEU nebo judikaturou českých soudů. Podle názoru žalobkyně napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje žádné vady a dovolání žalované není důvodné, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl pro nedostatek zásadního právního významu, popř. shledá-li zásadní právní význam napadeného rozsudku, dovolání zamítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že žalovaná svým jednáním (tj. uváděním a šířením reklamního sdělení žalované „Najdete-li identický * druh zboží výhodněji, nabídneme vám stejnou cenu a k tomu dostanete ještě 10 % navíc… *stejný EAN kód Vztahuje se také na slevy a akční ceny naší konkurence. Neplatí pro prodej přes internet, platí pro množství běžné pro domácnost.“ , a dále přímým srovnáváním žalobkyniny nabídky výrobku „Luxol Extra 5 litrů tenkovrstvá lazura na dřevo s UV filtrem, hloubková ochrana dřeva, 4 odstíny“ za cenu od 449,- s nabídkou výrobku žalované specifikovaným jako „nyní u nás dostanete luxol extra 3,85 l 339,-“ ) dopustila se nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., jakož i podle speciálních skutkových podstat, a to §45 klamavé reklamy (u tzv. cenové záruky žalované) a §50a srovnávací reklamy (u srovnání výrobků „Luxol extra“).
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě lze přiznat žalobkyni uplatněné zdržovací nároky, blíže popsané v bodech I. a VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě jsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky uvedené v dovolání a dospěl k závěru, že většinu z nich již posuzoval odvolací soud. Oba nižší soudy dospěly v souladu s hmotným právem k závěru, že v předmětné záležitosti se jedná o porušení práv žalobkyně nekalým soutěžním jednáním žalované. V posuzovaném případě se žalobkyně i žalovaná zabývají prodejem potřeb pro kutily, jsou tedy přímými soutěžiteli.
K bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a k námitkám dovolatelky:
Žalovaná používala v daném případě tzv. cenovou záruku, tj. konkrétně uváděla a šířila sdělení ve znění „Najdete-li identický * druh zboží výhodněji, nabídneme vám stejnou cenu a k tomu dostanete ještě 10 % navíc… *stejný EAN kód Vztahuje se také na slevy a akční ceny naší konkurence. Neplatí pro prodej přes internet, platí pro množství běžné pro domácnost.“ Žalovaná je přesvědčena, že tímto reklamním sdělením nevyužívá výkonů ostatních soutěžitelů, neboť je lze považovat za projev konkurenčního prostředí, proto na tomto jejím jednání nelze shledávat nic rozporného s dobrými mravy soutěže. Soud prvního stupně ve svém výroku (v bodě I.) rozhodl, že žalovaná je povinna zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům uvádění a šíření uvedeného sdělení, neboť dospěl k závěru, že i jinak obecně povolená „cenová záruka“ je v daném případě jednáním nedovoleným, a to podle §45 obch. zák. Podle odůvodnění soudu prvního stupně uvedené reklamní sdělení žalované může ve spotřebiteli vyvolat dojem, že vždy u žalované je vše nejlevnější o tvrzených 10 %, tato informace v tomto kontextu však pravdivá není. Podle názoru soudu poskytovaná „cenová záruka“ musí být zcela jasně a zřetelně formulována, a to bez jakýchkoliv, nad rámec obecných pravidel, omezujících opatření či dovětků, avšak v daném případě tak tomu nebylo. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí dále tím, že v daném případě je cenová záruka též nad rámec omezující a pro spotřebitele klamavá v tom, že EAN kód, kterým žalovaná svou cenovou záruku omezuje, je fakticky pro většinu běžných spotřebitelů nepřezkoumatelný. Běžný spotřebitel se řídí při svém rozhodnutí o koupi názvem a typem výrobku (a velikostí balení), nikoliv EAN kódem, který může být u fakticky stejného druhu výrobku odlišný. Odvolací soud uvedl ve svém odůvodnění k reklamnímu tvrzení o cenovém zvýhodnění zboží soutěžitele (k první části I. bodu potvrzujícího výroku rozsudku), že v obecné rovině zásadně platí, že by mělo vycházet výlučně z podmínek tohoto soutěžitele a jeho vlastních soutěžních výkonů, nesmí se opírat o soutěžní výkony ostatních soutěžitelů (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Co 2809/2010-227 ze dne 27. 10. 2011 ve sporu obou účastníků ohledně přijímání slevových kupónů), a to ani o jejich úroveň cen v obecné poloze. Podle názoru odvolacího soudu mají takové nabídky jiný cíl – půjde o vytlačení konkurence, a to až i s použitím dumpingových cen a/nebo reklamní kampaní, poukazující na poskytování trvalých „slev“ (které zákazníci mohou využít jen teoreticky) oproti cenám konkurence, které mají spotřebitelskou veřejnost přesvědčit o tom, že cenová úroveň určitého soutěžitele je pro ni nejvýhodnější, že tento soutěžitel je vždy (přes nabídkové akce konkurence) levnější než další soutěžitelé, tedy nejlevnější na trhu. Tzv. cenové záruky mohou být nástrojem omezování hospodářské soutěže a volnou soutěž mnohdy spíše potlačovat, než jí a také spotřebitelům být ku prospěchu, proto je na místě při jejich posouzení jejich podmínky a dopad pečlivě zvážit. Odvolací soud dále uvedl, že v předmětné „cenové záruce“ žalované je řada nejednoznačných a tedy neurčitých podmínek, jež mohou spotřebitele mást – není zřejmé, jak má spotřebitel u konkurence „nalezený“ druh zboží (pomineme-li již neurčitost založenou tímto pojmem) prokazovat, dále pokud postačuje leták, pak zde jen stěží bude prokazován „shodný EAN kód“, není jednoznačné, jak vyložit uvedených „10 % navíc“ (bude spotřebiteli tato částka odečtena či zaplatí jako u konkurence a „sleva“ mu bude vyplacena?) a dále „množství běžné pro domácnost“. Z tohoto odvolací soud dovozuje, že reklamní sdělení žalované je neúplné, neurčité a ve svém celku klamavé. Za rozhodnou však považuje odvolací soud skutečnost, že po průměrném spotřebiteli nelze požadovat, aby u konkurence kontroloval u zboží, o které má zájem, uvedené EAN kódy, a tyto si pro návštěvu u žalované pamatoval. Odvolací soud uzavřel, že uvádění předmětné „cenové záruky“ žalovanou není realizováno ve prospěch nakupujícího, ale jde o vytvoření představy o levnější nabídce žalované oproti její konkurenci bez toho, že by reálně zákazníky byla využívána; proto je dané jednání žalované jednáním naplňujícím všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. i zvláštní skutkové podstaty klamavé reklamy podle §45 obch. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdila, že již předmětné reklamní sdělení dobrovolně neužívá (i když nebylo předmětem předběžného opatření), přesto podle názoru odvolacího soudu je na místě zdržovacímu nároku žalobkyně vyhovět a do budoucna žalované označené jednání zakázat, neboť žalovaná závadnost svého jednání neuznala a není tedy vyloučeno, že by se k němu v budoucnu navrátila.
S rozhodnutím soudu prvního stupně (bod I. výroku rozsudku) i odvolacího soudu (první část I. bodu potvrzovacího výroku rozsudku) se dovolací soud plně ztotožňuje. Posuzované jednání žalované považuje i dovolací soud za jednání, které kumulativně naplňuje všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. a které navíc splňuje i znaky speciální skutkové podstaty klamavé reklamy podle §45 obch. zák., proto lze zdržovacímu nároku žalobkyně, uplatněnému z titulu nekalé soutěže podle §53 obch. zák., vyhovět.
První tři právní otázky (ad 1 až 3), které dovolatelka uvádí ve svém dovolání a které považuje za zásadní ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu v první části I. bodu výroku rozsudku, jímž potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (tj. uložení povinnosti žalované zdržet se popsaného reklamního sdělení s tzv. cenovou zárukou), považuje dovolací soud za otázky, jimiž se dovolatelka pokouší obratně zastírat podstatu řešeného konkrétního problému – nekalou soutěž žalované. Oba soudy nižších stupňů ve svých odůvodněních ke konkrétně použitým „cenovým zárukám“ žalované v daném případě (k bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) správně dovodily nekalost použitých reklamních praktik žalované (tj. používání konkrétních formulací „cenových záruk“ v daném případě tak, že průměrný spotřebitel není s to nabízenou cenovou záruku žalované zřejmě ani reálně využít, a navíc, že nejednoznačnou a neurčitou formulací cenových záruk může být průměrný spotřebitel klamán ve své představě o levnější nabídce žalované oproti její konkurenci), dokonce se v tomto smyslu soud prvního stupně vyjádřil i k tomu, že z úřední činnosti je soudu známo, že mezi účastníky probíhá několik, možná desítek, sporů, jejichž předmětem je vždy „prodejní akce“ žalobkyně či žalované a týkají se též „cenové záruky“ poskytované spotřebiteli. Dovolací soud, jak již výše uvedeno, souhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že žalovaná uváděním a šířením popsaného reklamního sdělení naplnila základní podmínky nekalosoutěžního jednání ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. K námitce dovolatelky, že není na místě uložit žalované povinnost zdržet se závadného jednání, pokud k uvedenému jednání již nedochází, dovolací soud v souladu s rozhodnutím soudů nižších stupňů uzavírá, že s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu zde skutečně hrozí nebezpečí opakování závadného jednání žalované, proto zdržovacímu nároku žalobkyně lze vyhovět. Za situace, kdy sice bylo prokázáno, že žalovaná popsané reklamní sdělení již v době před rozhodnutím soudu prvního stupně nešířila (ve svém dovolání k tomu uvádí, že se tvrzeného protiprávního jednání „dobrovolně a nikoli pod hrozbou předběžného opatření“ zdržela a své jednání i změnila, z čehož lze usuzovat, že nelze předpokládat, že by do budoucna hrozilo jeho opakování), avšak není vyloučeno, že uvedené obecné reklamní sdělení ve znění „Najdete-li identický * druh zboží výhodněji, nabídneme vám stejnou cenu a k tomu dostanete ještě 10 % navíc… *stejný EAN kód Vztahuje se také na slevy a akční ceny naší konkurence. Neplatí pro prodej přes internet, platí pro množství běžné pro domácnost.“ žalovaná znovu použije a bude i nadále šířit, tedy že ze strany žalované hrozí pokračování uvedeného závadného jednání v budoucnu, je nutné uložit žalované, aby se předmětného závadného jednání zdržela. K námitce dovolatelky k problematice tzv. cenových záruk a určité předpokládané aktivitě spotřebitele se dostatečně podrobně vyjádřily již soudy nižších stupňů, zejména v tom smyslu, že v daném případě je i jinak povolená „cenová záruka“ jednáním nedovoleným a klamavým podle §45 obch. zák.
Dovolací soud k tomu navíc, nad rámec výše uvedeného, dodává, že předmětné reklamní sdělení žalované lze považovat v daných souvislostech nejen - ve vztahu k žalobkyni - za zakázané nekalosoutěžní jednání podle §44 odst. 1 obch. zák. i podle §45 obch. zák., ale současně – ve vztahu ke spotřebiteli – za zakázanou nekalou obchodní praktiku podle §4 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v novelizovaném znění ( Obchodní praktika je nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Odbornou péčí se podle §2 odst. 1 citovaného zákona rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. ), resp. za klamavou obchodní praktiku podle §5 odst. 1 cit. zákona ( Obchodní praktika je klamavá, a) je-li při ní užit nepravdivý údaj, b) je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit, c) opomene-li podnikatel uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat; za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem …).
K bodu VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně a k námitkám dovolatelky:
Žalovaná v daném případě použila přímé srovnávání nabídky Obi výrobku (žalobkyně) „Luxol Extra 5 litrů tenkovrstvá lazura na dřevo s UV filtrem, hloubková ochrana dřeva, 4 odstíny“ za cenu od 449,- s výrobkem Hornbachu (žalované) specifikovaným jako „nyní u nás dostanete luxol extra 3,85 l 339,-“. Žalovaná je přesvědčena, že z právní úpravy srovnávací reklamy (§50a obch. zák.) nevyplývá, že srovnání výrobků pouze ve znaku ceny je nepřípustné, proto se domnívá, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, pokud vyžadoval vedle ceny uvedení dalších podstatných znaků výrobku. Soud prvního stupně (v bodě VI. výroku) rozhodl, že žalovaná je povinna zdržet se uvedeného přímého srovnávání nabídky Obi výrobku (žalobkyně) s výrobkem Hornbachu (žalované). Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že uvedené srovnání výrobků žalobkyně a žalované je nepřípustné, protože tyto výrobky nejsou srovnávány objektivně z hlediska znaků daného výrobku, které jsou pro něj podstatné, relevantní, ověřitelné a reprezentativní, neboť v případě srovnání cen výrobku „Luxol extra“ žalobkyně a žalované nejde o stejné balení výrobku a je kladen důraz žalovanou pouze na nižší cenu v prodejně žalované. Odvolací soud v odůvodnění k tomuto potvrzovacímu výroku (k bodu VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně) uvedl, že žalovaná neposkytuje spotřebiteli pro jeho srovnávání dostatek relevantních údajů, a byť jinak lze srovnávat nabízené zboží i pouze ve znaku ceny (za předpokladu splnění podmínek §50a odst. 2 obch. zák., zejména podmínek podle písmen a/ a c/), lze tak ovšem činit ohledně jednoznačně určených výrobků, pro něž cena je znakem charakteristickým a zásadním. V daném případě však jsou srovnávány výrobky, u nichž jsou pro spotřebitele podstatným znakem i další údaje – zejména kvalitativní povaha, materiál, velikost atd., a pokud tyto údaje žalovaná spotřebiteli nesdělila a omezila se pouze na údaj o ceně, pak vždy jde o srovnání co do spotřebiteli nabízených údajů neúplné, nedostatečné, a proto klamavé, tedy i jednání rozporné s dobrými mravy soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud uvedl, že žalovaná dostatečně neidentifikovala srovnávané výrobky a nelze pokládat jí uvedené reklamní sdělení pro srovnávání zboží účastníků za odpovídající zákonným podmínkám §50a odst. 2 obch. zák. (podmínky pro přípustnou srovnávací reklamu). Konkrétně v daném případě, vedle toho, že jsou u výrobků „Luxol extra“ srovnávány různé velikosti balení, není výrobek „Luxol extra“ co do svého původu a vlastností blíže určen pro potřeby srovnání spotřebitelem. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalované (předmětná srovnávací reklama) je nekalou soutěží podle generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák.), dále klamavou reklamou podle §45 obch. zák. a vedle toho i nepřípustnou srovnávací reklamou, která nesplňuje podmínky uvedené v §50a odst. 2 obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu je tedy na místě zdržovacímu nároku žalobkyně podle §53 obch. zák. vyhovět, neboť jsou kromě jiného dány i procesní předpoklady k vyhovění nároku na zdržení se popsaného závadného jednání do budoucna.
S rozhodnutím soudu prvního stupně (bod VI. výroku rozsudku) i odvolacího soudu (první část I. bodu potvrzovacího výroku rozsudku) se dovolací soud plně ztotožňuje. Posuzované jednání žalované považuje také dovolací soud za jednání, které kumulativně naplňuje všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže (podle §44 odst. 1 obch. zák.) a které navíc splňuje ještě znaky speciálních skutkových podstat klamavé reklamy (podle §45 obch. zák.) a nepřípustné srovnávací reklamy (podle §50a obch. zák.), neboť nejde o objektivní srovnávání výrobků dvou soutěžitelů, proto lze z titulu nekalé soutěže podle §53 obch. zák. zdržovacímu nároku žalobkyně vyhovět.
K bodu VI. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně se vztahují další čtyři právní otázky, které uvádí dovolatelka (na str. 4 a znovu také na str. 12) ve svém dovolání. Dovolací soud k těmto dovolatelkou tvrzeným zásadním právním otázkám předně uvádí, že se zde dovolatelka stylizuje neprávem do role osoby, jejíž věc byla „odvolacím soudem nesprávně právně posouzena“. Dovolatelka si při vytváření uvedeného reklamního srovnávání musela být vědoma (a určitě si je stále vědoma), že při shora popsaném neobjektivním srovnávání výrobků dvou soutěžitelů „Luxol extra“ použila nekalých praktik. Přesto z otázek v dovolání položených dovolatelkou obecně (nekonkrétně, bez vztahu k danému případu) k interpretaci srovnávací reklamy podle §50a obch. zák. vyplývá, že se dovolatelka u dovolacího soudu, příp. také u SDEU, dožaduje nápravy v právním posuzování „své věci“. Dovolatelka ve svých otázkách „podsouvá“ dovolacímu soudu závěr, že v rámci přípustné srovnávací reklamy (která splňuje podmínky podle §50a odst. 2 obch. zák.) lze vždy , tj. bez ohledu na druh či charakter srovnávaného zboží či služeb i bez ohledu na konkrétní okolnosti a souvislosti případu, srovnávat jen jediný znak srovnávaného zboží či služeb, a to cenu , aniž by v některých případech musely být uvedeny další podstatné znaky srovnávaného zboží či služeb.
Dovolací soud dovodil, že z posuzovaného reklamního tvrzení (srovnávání konkrétních výrobků účastníků) vůbec nevyplývá a ani před soudy nebylo prokázáno, že žalovaná srovnává identické zboží , jak sama jednoznačně tvrdí v dovolání. Z pouhého reklamního sdělení u výrobku žalované „nyní u nás dostanete luxol extra 3,85 l 339,-“ podle názoru dovolacího soudu spotřebitel rozhodně nemůže rozpoznat, že tento výrobek má stejné všechny podstatné vlastnosti, kvalitu apod. jako výrobek, s nímž je v reklamě srovnáván, tedy výrobek žalobkyně označený v předmětné reklamě jako „Luxol Extra 5 litrů tenkovrstvá lazura na dřevo s UV filtrem, hloubková ochrana dřeva, 4 odstíny, za cenu od 449,-“ . Až z obecně formulované argumentace dovolatelky v podaném dovolání (na str. 14) dovolací soud teprve zjišťuje, jaký způsob výkladu §50a obch. zák. (srovnávací reklamy) dovolatelka zřejmě očekává při posuzování výše popsané srovnávací reklamy žalované: „Ovšem, je-li srovnáváno zcela identické zboží, popř. mající stejné všechny podstatné vlastnosti, kvalitu, vyrobené ze stejného materiálu, pak není žádného rozumného důvodu pro požadavek, aby byly tyto další vlastnosti uvedeny, pokud jsou zcela identické u výrobku obou srovnávaných soutěžitelů. Právě tak tomu bylo v případě předmětného srovnání výrobku „Luxol extra“, když se jednalo o zcela identické výrobky, mající stejné vlastnosti, výrobce, když jediná odlišnost byla ve velikosti balení, což bylo v reklamě výslovně uvedeno, a když pod tímto označením nelze identifikovat žádný jiný výrobek.“ Dovolací soud nesdílí shodný názor s dovolatelkou, že v posuzovaném případě „bylo srovnáváno zcela identické zboží, popř. mající stejné všechny podstatné vlastnosti, kvalitu, vyrobené ze stejného materiálu“ , ani že v daném případě „není žádného rozumného důvodu pro požadavek, aby byly tyto další vlastnosti uvedeny, pokud jsou zcela identické u výrobku obou srovnávaných soutěžitelů“ . K otázce položené dovolatelkou „Co tedy měla žalovaná jiného zdůraznit, než rozdílnou cenu?“ dovolací soud uvádí, že srovnávací reklama musí být posuzována zejména z hlediska spotřebitele (k tomu viz též §50a odst. 2 písm. a/ in fine obch. zák.). Je-li při neobjektivním srovnání zboží nebo služeb navíc použita klamavá obchodní praktika (viz výše - §5 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v novelizovaném znění: Obchodní praktika je klamavá, je-li důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit ), je srovnávací reklama nepřípustná nejen podle §50a odst. 2 písm. c/ obch. zák., ale současně také podle §50a odst. 2 písm. a/ obch. zák. Za důležitý údaj lze v daném případě považovat cenu výrobku žalobkyně „od 449,-“ (za 5 l balení Luxolu extra) a cenu výrobku žalované „ 339,-“ (za 3,85 l balení Luxolu extra), avšak přestože jde v obou případech o údaje pravdivé, mohou zde uvést spotřebitele v omyl, neboť pravděpodobně bude srovnávat v dané souvislosti pouze uvedené ceny, aniž by si ihned povšimnul rozdílných balení srovnávaných výrobků (podle §5 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele).
Dovolací soud nesdílí ani další názor dovolatelky, že je zapotřebí v souvislosti s tímto řízením položit SDEU dovolatelkou navrhované čtyři předběžné otázky k rozhodnutí (viz str. 16 - 17 dovolání), neboť má za to, že oba nižší soudy v daném případě zcela správně vyložily příslušné právní předpisy, rozhodly v souladu s hmotným právem (§44 a násl. obch. zák.) a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vycházel i ze souvisejících aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že výše popsaná jednání žalované (viz bod I. a VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně) jsou jednáním nekalé soutěže (splňují všechny podmínky generální klauzule podle §44 odst. 1 obch. zák.), a proto lze oběma zdržovacím nárokům žalobkyně uplatněným podle §53 obch. zák. vyhovět.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných námitek v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání, odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2.178,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 23. května 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu