ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.767.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 767/2012-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Olomouc, Třída Svobody 2, proti žalovanému DUPLIN REAL ESTATE INC. , se sídlem Withfield Tower 3rd Floor, 4792 Coney Drive, PO BOX 1777, BZ – Belize City, I.B.C. No. 74.250, zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov, Dělnická 434/1a, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 322/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. září 2011, č.j. 56 Co 251/2011-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. září 2011, č.j. 56 Co 251/2011-106, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2011, č.j. 18 C 322/2010-73, kterým byl zrušen rozhodčí nález vydaný v Olomouci dne 6.9.2010 rozhodcem Mgr. P. Č., spisová značka 6491/2010, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci si v dohodě o narovnání ze dne 14.9.2009 pod bodem V. sjednali rozhodčí doložku, podle níž veškeré sporné otázky vyplývající z dohody o narovnání budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, přičemž spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaní Společností rozhodců s.r.o., IČ 26816113 a vybraní ze seznamu rozhodců vedeném touto společností. Rozhodčí řízení mělo být vedeno podle pravidel obsažených v jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Společností rozhodců s.r.o., které není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že rozhodčí doložka je neplatná. Odvolací soud opřel své rozhodnutí stejně jako soud prvního stupně o rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) pod č. 45/2010, a jehož závěry plně dopadají i na projednávanou věc. Odvolací soud založil své rozhodnutí navíc na právním závěru v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011. S ohledem na právní závěry přijaté v uvedených rozhodnutích dospěly oba soudy k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je svým obsahem neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení, neboť rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale stanoví, že rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců Společností rozhodců s.r.o., která není stálým rozhodčím soudem. Odvolací soud na závěr uvedl, že společnost rozhodců s.r.o., která není stálým rozhodčím soudem, nemůže mít svá vlastní procesní pravidla rozhodčího řízení a svůj vlastní seznam rozhodců, z něhož si sama tzv. nezávisle bude pro řešení konkrétního případu vybírat vlastního rozhodce bez možnosti, aby strany jakkoli tento výběr svou vůlí ovlivnily. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Vadu řízení spatřuje v tom, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich nelze podle dovolatele zjistit, na základě jakých důvodů soudy dospěly k závěru o neplatnosti doložky podle §39 obč. zák.
Za otázky zásadního právního významu považuje, zda je neplatná rozhodčí doložka obsahující přímou dohodu účastníků o způsobu určení rozhodce tím způsobem, že rozhodce bude vybrán třetí stranou (právnickou osobou), a zda je v rozporu s ustanovením zákona č. 216/1994 Sb., aby právnická osoba – soukromá společnost vedla seznam rozhodců, ze kterého jsou vybíráni rozhodci pro rozhodování sporů na základě dohody obsažené v rozhodčí doložce.
Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů a je přesvědčen, že neexistují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť podle jeho názoru byla předmětná rozhodčí doložka sjednána platně. Pokud soudy odkázaly na rozhodnutí Vrchního soudu, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a odvolací soud navíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, má dovolatel za to, že tato rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají, neboť v posuzovaném případě je dohoda o jmenování rozhodce obsažena přímo v rozhodčí doložce a nikoliv odkazem na jednací řád vydaný soukromou osobou. Nesouhlasí ani se závěrem, že právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem, nemůže vést seznam rozhodců. Zdůrazňuje, že žádný právní předpis nezakazuje vedení takového seznamu rozhodců soukromou právnickou osobou.
Podle dovolatele je jediným určujícím hlediskem při posuzování platnosti rozhodčí doložky ve vztahu ke způsobu určení osoby rozhodce její určitost, avšak z rozsudků obou soudů nelze zjistit žádné konkrétní důvody, proč by měla být rozhodčí doložka neplatná.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky k rozhodnému datu jejího sjednání dne 14.9.2009, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném před novelou tohoto zákona zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále opět jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. V §7 odst. 2 uvedený zákon stanoví, že pokud rozhodčí smlouva nemá ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze umožnili třetí právnické osobě – Sdružení rozhodců s.r.o., aby jmenovala rozhodce výběrem ze seznamu rozhodců vedeném touto společností.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §13 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky v dohodě o narovnání ze dne 14.9.2009 pod bodem V., je neplatná pro obcházení zákona podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a ani konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na soukromou právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil právní závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. V rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, neboť i v přezkoumávané věci měla právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, vykonávat takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů ve smyslu §13 zákona o rozhodčím řízení, tj. např. vést seznam rozhodců a vydávat statuty a řády určující způsob jmenování rozhodců. Oba soudy tedy rozhodly v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže považovaly za rozpor se zákonem, měla-li v přezkoumávaném případě rozhodce jmenovat ze seznamu rozhodců soukromá společnost, která není stálým rozhodčím soudem.
Spatřuje-li žalovaný procesní pochybení soudu v tom, že odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem je nepřezkoumatelné, je nutno připustit, že vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II). Zároveň je však nutno konstatovat, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu